ECLI:CZ:US:2014:1.US.3651.14.1
sp. zn. I. ÚS 3651/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkov Invest, s. r. o., se sídlem Na Kozačce 6, Praha 2, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 52 EXE 416/2013-92 ze dne 2. 10. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 484/2013-112 ze dne 31. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením zastavil exekuci vedenou vůči stěžovatelce a rozhodl, že stěžovatelka musí zaplatit náklady exekuce. Oprávněná v exekuci byla bývalá nájemnice nebytových prostor stěžovatelky. Nájemní smlouva však byla v jiném řízení soudem prohlášena za absolutně neplatnou. Stěžovatelka namítala, že exekuovaná pohledávka oprávněné zanikla započtením ze dvou důvodů. Jednak mělo jít o započtení bezdůvodného obohacení oprávněné z užívání nebytových prostor stěžovatelky (na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy) a jednak o započtení pohledávky z titulu pravomocně přiznaných nákladů jiného řízení.
Obvodní soud rozhodl, že exekuovaná pohledávka zanikla právě započtením pohledávky stěžovatelky z titulu pravomocně přiznaných nákladů jiného řízení, a proto exekuci zastavil. V odůvodnění však odmítl, že by mohla být započitatelná i údajná pohledávka stěžovatelky z bezdůvodného obohacení, neboť tato pohledávka byla obsahem synallagmatického závazku a stěžovatelka přitom oprávněné nevrátila zaplacené nájemné.
Rozhodnutí o nákladech exekuce obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka uplatnila námitku započtení až poté, kdy oprávněná podala návrh na nařízení exekuce. Náklady následně obvodní soud vyčíslil na 21 905 Kč (náhrada nákladů řízení plus náklady exekuce).
Stěžovatelka podala odvolání proti výroku o nákladech řízení. Argumentovala, že k započtení mělo dojít již na základě započtení bezdůvodného obohacení. Přitom toto započtení stěžovatelka vůči oprávněné uplatnila ještě před zahájením exekuce.
Městský soud napadeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil. V poučení na konci usnesení uvedl, že "proti tomuto usnesení je za podmínek §237 o.s.ř. přípustné odvolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně."
Dne 28. 8. 2014 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť v dané věci bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obšírně argumentuje, proč jsou rozhodnutí městského a obvodního soudu nesprávná. Zejména namítá, že pohledávka vzniklá z bezdůvodného obohacení oprávněné byla způsobilá k započtení. Rovněž namítá několik procesních pochybení obvodního soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako opožděnou, i když stěžovatelka podala nepřípustné dovolání, protože se tak stalo v důsledku nesprávného poučení Městským soudem v Praze. Byť městský soud v poučení nesprávně uvádí "odvolání" přesto je zřejmé, že míní "dovolání". Jednání stěžovatelky, kdy podala zjevně nepřípustné dovolání, lze tedy hodnotit jako jednání v omylu způsobené městským soudem a tento omyl ji nelze přičítat k tíži.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k možnosti přezkumu tzv. bagatelních věcí.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Musí jít o zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, odst. 16).
V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, body 29-35, Ústavní soud upřesnil, že bagatelnost je nutno posuzovat nejen z hlediska kvantitativního, a to jak absolutně, tak relativně (s ohledem na sociální a majetkové poměry stěžovatele), ale i z hlediska kvalitativního. Tedy zkoumat, zda se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významnou, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou.
Nyní posuzovaná věc se týká nákladů řízení. Stěžovatelka, která je obchodní společností, má na nákladech řízení zaplatit 21 905 Kč. Stěžovatelka nijak neargumentuje, že by tato částka měla být pro ni fatální, či rdousící. Ústavní soud je tedy toho názoru, že z kvantitativního hlediska lze tuto ústavní stížnost považovat za bagatelní, zejména vzhledem k tomu, že stěžovatelkou je obchodní společnost.
Pokud jde o kvalitativní stránku věci, jedná se o běžný spor o náhradu nákladů řízení, v němž stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů. Z ústavní stížnosti nelze dovodit, že některý aspekt těchto rozhodnutí je natolik významný, že by věc přesáhla kauzu samotnou.
Zde Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Zvlášť deferenční postoj Ústavní soud aplikuje u bagatelních věcí týkajících se nákladů řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3187/14 ze dne 20. 11. 2014, bod 8).
Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které rozhodly o nákladech řízení. V ústavní stížnosti Ústavní soud, i s ohledem na bagatelnost věci, však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Co se týče namítaných porušení procesních práv stěžovatelky před obvodním soudem z důvodu, že se údajně nemohla vyjádřit k některým důkazům, či tvrzením protistrany, Ústavní soud uvádí, že se k nim mohla vyjádřit v odvolání. Tím by tedy případné porušení práva u prvoinstančního soudu bylo zhojeno, což připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věci Báča proti České republice ze dne 23. 10. 2006, č. 9457/03).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu