ECLI:CZ:US:2014:1.US.3663.14.1
sp. zn. I. ÚS 3663/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tuan Ngo Quang, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014 č. j. Ncp 4042/2013-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti ve sporu, v němž byl stěžovatel žalován, tak, že věcně příslušným soudem je Obvodní osud pro Prahu 4. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí jde o spor, týkající se nájmu nebytových prostor, a tedy o výjimku podle §9 odst. 3 písm. r) bodu 5 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2013, podle níž jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Podle vrchního soudu jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, a proto žalobkyně nepochybila, když žalobu podala obvodnímu soudu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Stěžovatel uvádí, že spor vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 9/2008 je sporem dvou podnikatelů, a to stěžovatele, který měl pronajaté obchodní prostory pro účely maloobchodu nad prodejnou Albert provozovanou společností AHOLD Czech Republic, a. s., a této společnosti jako žalobkyně. V prostorách pronajatých stěžovatelem pro podnikatelské účely došlo k ucpání odpadu a uvolnění vodovodního kohoutku, kdy takto byla vytopena prodejna potravin Albert provozovaná žalobkyní. Závěr Vrchního soudu v Praze, že se jedná o spor mezi pronajímatelem (vlastníkem) nebytových prostor a jejich nájemcem je v extrémním nesouladu se skutečnostmi zjištěnými v rámci soudního sporu. Vlastníkem nemovitosti podle stěžovatele nikdy nebyla společnost AHOLD Czech Republic, a. s. S ohledem na skutečnost, že účastníci sporu nebyli ve vztahu pronajímatel a nájemce nebytových prostor, tak se nemohl na jejich vztah aplikovat §9 odst. 3 písm. r) bodu 5 občanského soudního řádu, který výslovně zní: "týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor".
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem vrchního soudu, interpretujícího podústavní právo, který byl dostatečně vysvětlen.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu