ECLI:CZ:US:2014:1.US.3815.14.1
sp. zn. I. ÚS 3815/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Výtiskové, zastoupené JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 352/2014-153 ze dne 3. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelce bylo dne 8. 10. 2014 doručeno napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 352/2014-153 ze dne 3. 9. 2014, kterým bylo částečně změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 204 č. j. 27 C 300/2012-123, ve výroku III. a IV, které se týkají povinnosti hrazení nákladů znalečného, a to tak, že stěžovatelka jako žalobkyně i žalovaná mají hradit náklady řízení státu v rozsahu jedné poloviny. Dle usnesení soudu prvního stupně, měla stěžovatelka původně hradit náklady soudního řízení v rozsahu 62 %, a žalovaná pouze v rozsahu 38 %. Stěžovatelka tedy byla napadeným rozhodnutím zavázána uhradit 7 546 Kč.
3. Městský soud své napadené rozhodnutí odůvodňuje tak, že žalovaná u jednotlivých dílčích nároků žalobou uplatněných sporovala jejich výši (bolestné) i jejich příčinnou souvislostí s úrazovým dějem (náklady rehabilitace, ztížení společenského uplatnění, cestovné), proto v průběhu soudního řízení bylo třeba posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, jimiž disponují znalci. Soud prvního stupně za této situace ustanovil znalcem Fakultní nemocnici Olomouc a v souvislosti s podáním znaleckého posudku tímto znaleckým ústavem vznikly státu náklady ve výši 15.092 Kč, představující vyplacení znalečného. Náklady tohoto důkazu nebyly hrazeny ze zálohy, a proto je zaplatil stát (soud prvního stupně), který má pak právo, aby mu náklady, které platil, nahradili účastníci podle výsledku řízení. Pro závěr, který z účastníků je povinen podle §148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující ve sporném řízení výsledek řízení, jímž se rozumí procesní úspěch účastníků ve věci. V řízení, které bylo zastaveno, hradí náklady řízení státu ten z účastníků, kterému byla podle §146 odst. 2 o. s. ř. uložena povinnost nahradit náklady druhému účastníkovi (druhé straně). Bylo-li o náhradě nákladů mezi účastníky rozhodnuto podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., hradí oba účastníci (obě strany) náklady státu rovným dílem (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2467/2013).
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 352/2014-153 ze dne 3. 9. 2014 není spravedlivým rozhodnutím, neboť má za to, že by neměla být zavázána povinností hradit náklady řízení, a tyto by měla nést v plném rozsahu žalovaná. Podle stěžovatelky městský soud při rozhodování o povinnosti nahradit náklady řízení - znalečného vycházel nesprávně ze zásady úspěchu ve věci, případně z toho, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze vůbec nezohlednil, že to byla žalovaná, kvůli které soud proběhl, protože nároky žalobkyni zcela a paušálně odmítla hradit a také odmítla mimosoudní zpracování znaleckého posudku. Dle stěžovatelky by v tomto případě měl být aplikován §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na znaleckém posudku a k plnění došlo až po podání žaloby, právě na základě znaleckého posudku, přičemž je zřejmě, že žaloba byla podána důvodně. I v případě, že by nebylo možné aplikovat na případ §142 odst. 3 o. s. ř., má soud vždy možnost rozhodnout dle §150 o. s. ř. s ohledem na okolnosti případu. V situaci, kdy je stěžovatelka osobou v pokročilém věku, pobírající starobní důchod a s těžkou újmou na zdraví, je postup obecných soudů neodůvodněně přísný a popírající principy přiměřenosti a spravedlnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014; všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz]. Nadto při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). Městský soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil, a proto Ústavní soud extrémní či svévolné vykročení ze zásad spravedlivého procesu neshledal.
8. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu