ECLI:CZ:US:2014:1.US.3854.14.1
sp. zn. I. ÚS 3854/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Rajnochovice, se sídlem Rajnochovice 144, zastoupené Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 122, Hranice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2596/2014-116 ze dne 15. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se odvolává na porušení čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem rozhodl Nejvyšší soud České republiky o dovolání podaném žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2014 č. j. 19 Co 351/2013-102, jímž bylo vyhověno stěžovatelce, tak, že tento rozsudek změnil a určil, že výpověď z nájmu obecního bytu, daná stěžovatelkou žalobkyni dopisem ze dne 19. 6. 2012, je neplatná a dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně.
3. Nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil tak, že výpověď z nájmu bytu, kterou dala stěžovatelka žalobkyni, je pro neurčitost neplatná. Žalobkyně měla porušit svou povinnost uvést písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu osob v bytě. Nedostatek vymezení doby, po kterou se měla bez nahlášení v bytě zdržovat další osoba, nelze zhojit v průběhu soudního řízení. Toto vymezení mělo být uvedeno v písemné výpovědi z nájmu bytu ze dne 19. 6. 2012, formulované stěžovatelkou. Tuto dobu je třeba podle Nejvyššího soudu specifikovat proto, aby bylo možno posoudit naplnění lhůt stanovených zákonem.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není spravedlivým rozhodnutím a je formalistické, neboť za přepjatý formalismus lze označit judikaturou formulovaný požadavek na specifikaci doby, po niž se v bytě zdržuje další osoba, aby tak byl splněn požadavek určitosti výpovědi. Pokud ani sousedé obývající tentýž bytový dům nebyli schopni zcela jednoznačně stanovit rozhodující časový okamžik, klade si stěžovatelka otázku, zda lze po ní - s poukazem na konstantní judikaturu dovolacího soudu - spravedlivě požadovat, aby tímto údajem sama disponovala. Dovolací soud se tedy při hodnocení podané výpovědi a aplikaci citovaných právních norem zcela odpoutal od konkrétní situace, nezabýval se otázkou reálných možností a situace stěžovatelky, tedy v jaké míře lze v konkrétním případě po stěžovatelce spravedlivě požadovat zjišťování konkrétních údajů a zda vůbec bylo zjištění podrobnějších údajů pro stěžovatelku možné a dosažitelné.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014; všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz]. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, a proto Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní dimenze.
8. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu