ECLI:CZ:US:2014:1.US.626.14.1
sp. zn. I. ÚS 626/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Romana Pelikána, právně zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 29 Cdo 2981/2013-163, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, č. j. 7 Cmo 449/2012-125, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-59, a proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že jím uplatněnou kauzální námitku, podle níž mu nevznikla povinnost uhradit žalobci směnkou zajištěnou smluvní pokutu, nelze považovat za dostatečně odůvodněnou. Stěžovatel má za to, že výklad §175 odst. 1 o. s. ř. učiněný obecnými soudy je příliš restriktivní. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, když nepřipustily výpověď svědka Jaroslava Dytrycha ani účastnickou výpověď stěžovatele. Stěžovatel je také přesvědčen o tom, že obecné soudy překročily zákonné meze volného hodnocení důkazů, pokud posoudily předmětné ujednání čl. VI. kupní smlouvy o povinnosti stěžovatele vybudovat "sportoviště a plavecký bazén" jako určité a tedy platné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy selektivně vybíraly jen určité důkazy a skutečnosti, které pak účelově hodnotily v neprospěch stěžovatele.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 132/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-59 Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. 6. 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-24, kterým stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 365 800 Kč a náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 7 Cmo 449/2012-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně nedošlo.
Soudy prvního i druhého stupně shodně dospěly k závěru, že námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyly dostatečně určité a tudíž ani projednatelné. Jednalo se o námitku stěžovatele, že směnkou zajištěná pohledávka (smluvní pokuta sjednaná účastníky v kupní smlouvě ze dne 29. května 2006 pro případ porušení povinnosti stěžovatele vybudovat v dohodnuté lhůtě na části převáděných pozemků plavecký bazén a sportoviště) nemohla žalobci vzniknout, neboť to byl on sám, kdo svým jednáním splnění smluvní povinnosti znemožnil. Soudy akcentovaly, že stěžovatel ve včas uplatněných námitkách nijak nespecifikoval jednání žalobce, v jehož důsledku nemohl stěžovatel dostát své smluvní povinnosti. Nedůvodnými pak obecné soudy shledaly rovněž výhrady stěžovatele k platnosti samotného ujednání o smluvní pokutě, když měl obsah kupní smlouvy v části vymezující povinnost, jejíž splnění je zajišťováno smluvní pokutou (článek VI. kupní smlouvy), za dostatečně určitý. Se shora uvedenými závěry se ztotožnil také Nejvyšší soud, který v této souvislosti poukázal na svůj rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, ve kterém se konstatuje, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. V nyní projednávané věci neměl Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že námitky stěžovatele shora uvedeným požadavkům určitosti nedostály. Naopak závěr odvolacího soudu o určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě Nejvyšší soud shledal souladným s výkladovými pravidly určenými ustanovením §35 odst. 2 o. z., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí všech ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Podle §175 odst. 1 věta první o. s. ř. platí, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že v obsahu námitek stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č. j. 5 Cm 132/2011-24, skutečně absentuje uvedení konkrétních skutečností, kterými by řádně zpochybnil správnost napadeného směnečného platebního rozkazu. Za této situace nelze spatřovat pochybení v postupu obecných soudů, které rozhodly o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, neboť výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, pouze pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V nyní projednávané věci postupovaly obecné soudy způsobem, který v kontextu výše uvedených hledisek nevybočoval z mezí ústavnosti. Stěžovateli lze přisvědčit, že jedno z hledisek práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu řádně se zabývat námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tedy např. musí v námitkách uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítají, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) nestíhá toliko soudy, ale i účastníky řízení; nelze vytýkat obecným soudům, jestliže nepřihlížely k nikoli řádně uplatněným námitkám, neboť soudy jsou povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení, obsažené v ustanovení §175 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně při ústním jednání konaném dne 30. 9. 2011 řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu svědka Ing. Jaroslava Dytrycha, který měl za nadbytečný vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatele byly předloženými listinami zcela vyvráceny. Taktéž výpověď stěžovatele měl Krajský soud v Brně ve fázi po shrnutí výsledků dokazování za již bezvýznamnou. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se i o skupinu tzv. opomenutých důkazů. Jde mimo jiné o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny, a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy účelově hodnotily důkazy v jeho neprospěch, zejména pokud se jedná o ujednání čl. VI. předmětné kupní smlouvy, odkazuje Ústavní soud na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, který na základě provedeného důkazu - originálu kupní smlouvy o prodeji nemovitosti a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 29. 5. 2006 dovodil, že čl. VI. této smlouvy formuluje zcela dostatečně a určitě povinnost stěžovatele postavit na převáděných pozemcích sportoviště a plavecký bazén ve lhůtě ve smlouvě sjednané. Soud prvního stupně přitom vycházel ze skutečnosti, že uzavření smlouvy předcházela vzájemná jednání a stranám bylo známo, jaké sportoviště či bazén má stěžovatel na předmětných pozemcích vybudovat. Stejný závěr učinil i soud odvolací, který v této souvislosti uvedl, že stěžovatel by stěží podepsal smlouvu, aniž by znal konkrétní podobu věcí, které měl vybudovat, a to tím spíše, že nesplnění jeho povinnosti bylo sankcionováno smluvní pokutou. Není přitom mezi účastníky sporu o tom, že stěžovatel žádné sportoviště ani plavecký bazén nevybudoval.
Ústavní soud má za to, že se otázkou dotčeného smluvního ujednání obecné soudy důkladně zabývaly, stěžovatelem namítaný postup soudů při hodnocení důkazů přitom považuje Ústavní soud za ústavně souladný, když neshledal tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Ústavní soud dodává, že mu přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy nepřísluší, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu