ECLI:CZ:US:2014:1.US.63.14.1
sp. zn. I. ÚS 63/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Suchopára, zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, pracoviště Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, č. j. 29 Cdo 2142/2012-510, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 6 Cmo 405/2011-536, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2011, č. j. 49 Cm 33/2006-497, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy České republiky, v článku 2 odst. 2, článku 4 a 36 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyl v řízení řádně zjištěn skutkový stav věci, neboť se obecné soudy nevypořádaly se všemi jeho důkazními návrhy (např. čestné prohlášení uznání dluhu ze dne 8. 6. 2005, prohlášení ze dne 25. 8. 2005, vysvětlení podané J. Fotyim Policii ČR dne 9. 11. 2006 a dne 27. 11. 2006). Stěžovatel taktéž nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že v řízení prokazoval pouhou držbu směnky jejím remitentem v době po splatnosti směnky a nikoli její vlastnictví. Takový závěr považuje stěžovatel za překvapivý, zcela nelogický a účelový. To platí i pro tvrzení odvolacího soudu, že se remitent měl v době po splatnosti sporné směnky prokazovat pouze kopií směnky. Takové závěry neodpovídají skutečnosti a nemají oporu ve spisu ani v provedeném dokazování. Odvolací soud doplnil dokazování řadou listinných důkazů, nevyvodil z nich však příslušné závěry a neuvedl, z jakého důvodu nejsou skutečnosti z těchto listin vyplývající pro věc relevantní. Odvolací i dovolací soud naopak uvěřily notářskému zápisu ze dne 16. 6. 2011, ve kterém prohlásil J. Fotyi, že žalobkyně ICE Corporation a. s. (dále také jen "žalobkyně") nabyla předmětnou směnku před její splatností, aniž by vysvětlily, jak vyhodnotily rozpor mezi prohlášením učiněným formou notářského zápisu a čestným prohlášením J. Fotyiho ze dne 8. 6. 2005. Odvolací soud se také nevypořádal s námitkou stěžovatele týkající se odepření svědecké výpovědi J. Fotyim při jednání před soudem prvního stupně dne 24. 6. 2011 a bez dalšího konstatoval, že odepření svědecké výpovědi J. Fotyim bylo s ohledem na zahájené trestní stíhání důvodné.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Cm 33/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 16. 8. 2011, č. j. 49 Cm 33/2006- Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. 3. 2006, č. j. 63 Sm 38/2006-10, kterým uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 10 000 000 Kč s 6% úrokem od 29. 4. 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 33 333 Kč a náklady řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, č. j. 6 Cmo 405/2011-536, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Plzni nedošlo.
Soudy prvního i druhého stupně shodně dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že směnka byla na žalobkyni indosována až po její splatnosti, popř. že žalobkyně jednala při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka, a stěžovateli tudíž nenáleží kauzální námitky, kterými se bránil ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu povinnosti směnku zaplatit. Opodstatněnými neshledal odvolací soud ani výhrady stěžovatele, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné, naopak uvedl, že soud prvního stupně dospěl v přezkoumávaném rozhodnutí k logickým, vnitřně nerozporným závěrům. Se shora uvedenými závěry se ztotožnil také Nejvyšší soud, který dovodil, že jakkoli je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně místy spíše strohé, je z něj přesto zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil. Odvolací soud tak dle Nejvyššího soudu zjevně neměl důvod k postupu podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., nedostatkem důvodů pak netrpí ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud měl taktéž za to, že se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s důvody, pro které nebyly provedeny další stěžovatelem navrhované důkazy.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí všech ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona směnečného a šekového byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud zejména nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by nebyl obecnými soudy řádně zjištěn skutkový stav věci a že se obecné soudy nevypořádaly s jím navrženými důkazními návrhy. Z vyžádaného soudního spisu a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolací soud doplnil dokazování řadou důkazů (dopisem společnosti E.G.MARKET, s.r.o. ze dne 27. 1. 2006, dopisem p. Fotyimu ze dne 27. 1. 2006, registrací evropské databáze ohledně JUDr. Miroslava Pastorka, návrhem na zahájení řízení před rozhodcem, výzvou učiněnou v rozhodčím řízení, přijetím funkce rozhodce, dokladem o doručení dohody o narovnání), konstatoval však, že z nich neučil žádná skutková zjištění, jež by byla významná pro rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, kdy jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). O takový případ se v nyní projednávané věci nejedná. Odvolací soud učinil provedené důkazy předmět své právní úvahy, avšak s výsledkem, že z nich vyplývající skutková zjištění nejsou pro věc relevantní. Pokud jde o stěžovatelem v odvolacím řízení nově předložený důkaz - čestné prohlášení Josefa Fotyiho ze dne 26. 8. 2008, ten odmítl odvolací soud s odkazem na§205a odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustný. Odvolací soud nadto konstatoval, že skutečnost, kterou měl nově předložený důkaz osvědčit, tedy že reminent se i po splatnosti směnky choval, jako by měl v držení předmětnou směnku, měl odvolací soud za prokázanou již po zopakování důkazu - čestného prohlášení ze dne 8. 6. 2005 o uznání dluhu. Odvolací soud měl proto za nadbytečné provádět ohledně této skutečnosti další dokazování. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelem tvrzeného pochybení obecné soudy nedopustily, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy "uvěřily" notářskému zápisu ze dne 16. 6. 2011, Ústavní soud konstatuje, že tento stěžovatelem zpochybňovaný důkaz byl již soudem prvního stupně hodnocen nikoli izolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatními relevantními důkazy. Soud prvního stupně především vyšel z toho, že na směnce je indosament bez data, a z citovaného notářského zápisu, který má veškeré zákonné náležitosti, se podává, že J. Fotyi dne 27. 4. 2005 převedl spornou směnku na žalobkyni ICE Corporation a. s. a téhož dne přijal první splátku 250 000 Kč, jejíž přijetí bylo doloženo příjmovým pokladním dokladem. Soud prvního stupně proto hodnotil uvedený notářský zápis - veřejnou listinu jako perfektní nejen po formální, nýbrž i po materiální stránce, když stěžovatel neprokázal opak. Z takto odůvodněných výsledků dokazování nevyvodil Ústavní soud závěr o tom, že by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, jak dovozuje stěžovatel.
Stejně tak Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů v tom, že s ohledem na §126 odst. 1 o. s. ř. akceptovaly právo svědka Fotyi nevypovídat s ohledem na zahájené trestní stíhání, přičemž část informací z trestního spisu byla i tak získána provedením listinných důkazů (vysvětlení podaná J. Fotyim Policii ČR dne 9. 11. 2006 a 27. 11. 2006). V protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 6. 2. 2008 se uvádí, že svědek J. Fotyi po předestření předmětu výslechu odmítl ve věci vypovídat, neboť "byly podány dvě trestní oznámení a zároveň padala i slova o likvidaci". Obdobně pak na jednání dne 24. 6. 2011setrval svědek na využití svého práva nevypovídat. K tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že svědek byl ochoten vypovídat později v řízení týkajících se souvisejících kauz, Ústavní soud dodává, že tyto dvě další právní věci dle výpovědi svědka nesouvisí se smlouvou o zprostředkování, nýbrž s jinými samostatnými smlouvami. V nyní projednávané věci se však svědek odvolává na skutečnost, že bylo podáno trestní oznámení a vyšetřování není dosud ukončeno. K závěru o důvodnosti odepření výpovědi svědka Fotyiho dospěl ve svém ústavní stížností napadeném usnesení taktéž Nejvyšší soud, na jehož přiléhavé a ústavně souladné odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r
předsedkyně senátu