ECLI:CZ:US:2014:2.US.1027.14.1
sp. zn. II. ÚS 1027/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: A) Lenky Šverdíkové a B) Oskara Šverdíka ml., oba zastoupeni JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem AK se sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. prosince 2012 č. j. 19 C 155/2011-68, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013 č. j. 23 Co 7/2013-83 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 2766/2013-116, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 6, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. března 2014, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhali náhrady škody způsobené jim žalovanou Českou republikou - Ministerstvem obrany porušením povinnosti pečovat o zdraví vojáků z povolání podle §59 odst. 2 písm. a) a §94 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen "zákon o vojácích z povolání"). Porušení této povinnosti mělo za přímý následek smrt plk. Ing. Oskara Šverdíka.
Usnesením ze dne 5. prosince 2012 č. j. 19 C 155/2011- 68 Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany k dalšímu řízení (výrok pod bodem I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozhodl tak poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, kterým řízení zastavil pro nedostatek věcné příslušnosti soudu podle ustanovení §104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2012 č. j. 23 Co 521/2011 - 37 zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo shledáno předčasným, a to s ohledem na rozporná skutková tvrzení žalobců a absenci příslušných správních rozhodnutí. Poté, co žalobci upřesnili, že se jako pozůstalí po zemřelém vojákovi plk. Ing. Šverdíkovi domáhají proti žalované náhrady škody z titulu porušení povinnosti žalované zajišťovat pro vojáky zdravotní péči, organizovat ji, řídit a kontrolovat [§59 odst. 2 písm. a) a §94 a násl. zákona o vojácích z povolání], a doložili, že služební orgán rozhodl o tom, že žalobcům nenáleží náhrada při úmrtí vojáka následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání, protože předmětnou škodu na zdraví nelze považovat za úraz, soud shledal, že žalobci uplatnili žalobou jiné nároky, než o kterých již rozhodovaly služební orgány. Dovodil, že jde o nároky odvozené od služebního poměru zemřelého vojáka, vyplývající ze služebního poměru, byť jeho služební poměr zanikl, a nároků se domáhají jeho pozůstalí. V takovém případě nemá soud podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. pravomoc věc projednat a rozhodnout, a zákon takovou pravomoc ani soudu nesvěřuje podle ust. §7 odst. 3 o. s. ř. Protože projednání věci brání nedostatek podmínky řízení - nedostatek pravomoci soudu, kterou nelze odstranit a o uplatněných nárocích nebylo dosud správním orgánem rozhodnuto, soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany, do jehož pravomoci podle §2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání náleží. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle §146 odst. 2 o. s. ř. á contrario, neboť žalované, který zastavení řízení z procesního hlediska nezavinila, žádné náklady nevznikly. Proti usnesení podali včasné a přípustné odvolání jak žalobci, tak žalovaný.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013 č. j. 23 Co 7/2013 - 83 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedené usnesení městského soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. ledna 2014 č. j. 21 Cdo 2766/2013 -116 jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny tím, že soudy se odmítly věcí meritorně zabývat, když dospěly k názoru o nedostatku pravomoci, ačkoliv stěžovatelé požadovali náhradu škody nikoliv z titulu zákona o vojácích z povolání, tj. na základě veřejnoprávního vztahu dovozovaného z existence služebního poměru, nýbrž z titulu obecné náhrady škody dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když došlo k porušení právní povinnosti uložené žalované, a to povinnosti zajišťovat pro vojáky zdravotní péči, organizovat ji, řídit a kontrolovat. Tento odpovědnostní vztah, vzniklý již způsobením samotné škody na zdraví, na základě něhož stěžovatelé nárokují jednorázové odškodnění, vznikl porušením povinnosti žalované a stěžovatelé mají tak nárok na její náhradu. Stěžovatelé shrnují, že dle jejich názoru nemůže být občanskoprávní odpovědnost vyloučena jen proto, že zemřelý byl voják a v důsledku toho tak není možné uplatňovat náhradu škody v občanskoprávním řízení dle ust. §420 občanského zákoníku. Veřejnoprávní vztah, ať jakkoli typický pro služební poměr, nevylučuje použití odpovědnostních nároků dle občanského zákoníku, když zákon o vojácích z povolání obecnou odpovědnost takto široce neobsahuje.
Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny i v navazujícím odvolacím řízení u Městského soudu v Praze, a to ze stejných důvodů, jako u rozhodnutí prvoinstančního soudu.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rovněž odmítnutím jejich dovolání Nejvyšším soudem došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť sporná právní otázka není dle jejich názoru doposud judikaturou vymezena a nemůže se zde tak jednat o ustálenou rozhodovací praxi. Stěžovatelé jsou toho názoru, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, přičemž jej odůvodnil závěry, jež se netýkají sporné otázky. Nejvyšší soud rovněž stručně shrnul, že předmětné řízení je řízením ve věcech služebního poměru, které neprojednává soud v občanském soudním řízení. Takovýto jednoznačný závěr však z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tím spíše ze soudem uvedených rozhodnutí, vůbec nevyplývá. Dle stěžovatelů je nepřípustné, aby bylo odmítnutí dovolání takto stručně odůvodněno s odkazem na konstantní a ustálenou praxi, která ve skutečnosti konstantní ani ustálená není, nebo jednoduše nebyla nikdy řešena a Nejvyšším soudem uvedená rozhodnutí řeší zcela jinou právní otázku. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že dovolání bylo přípustné, neboť napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, která doposud nebyla vyřešena a byly tak splněny podmínky ust. §237 o. s. ř.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že projednání a rozhodnutí dané věci není podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. v pravomoci soudu, protože nejde o spor vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. Služební poměr vojáka z povolání je svou povahou poměrem veřejnoprávním, nikoli poměrem soukromoprávním. Nevzniká smlouvou jako poměr pracovní, ale mocenským aktem služebního orgánu, a po celou dobu svého trvání se výrazně odlišuje od pracovního poměru, který je typickým poměrem soukromoprávní povahy, v němž účastníci mají rovné postavení. Věci vyplývající ze služebního poměru vojáků z povolání pro jejich povahu nelze považovat za věci soukromoprávní (srovnej rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Konf 51/2004). Projednání a rozhodnutí dané věci není soudu svěřeno ani jiným zákonem (§7 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně, uzavřel odvolací soud, správně podle §104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu a rovněž správně rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany, do jehož pravomoci podle §2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání patří a který je podle Sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18. ledna 2006 č. 5142/2006-MSP-CKDP služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů postoupenou věc v dalším řízení projedná a rozhodne. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, když dospěl k závěru, že není podle ust. §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu není možné nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3127/09 (N 107/65 SbNU 459) shledal Ústavní soud nepřípadným.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu