infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.12.2014, sp. zn. II. ÚS 1087/14 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.1087.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:2.US.1087.14.1
sp. zn. II. ÚS 1087/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellnera, zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem AK se sídlem nám. Republiky 30, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 25 Cdo 625/2013-207 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012 č. j. 64 Co 388/2011-135, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ústřední vojenské nemocnice Praha jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") podle §444 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, domáhal jednorázového odškodnění za smrt své matky ve výši 240.000,- Kč a náhrady nákladů na vypracování znaleckých posudků ve výši 41.628,- Kč s odůvodněním, že k úmrtí jeho matky došlo v důsledku nesprávně poskytované zdravotnické péče v zařízení žalované Ústřední vojenské nemocnice Praha. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. března 2011 č. j. 10 C 530/2009-68 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2012 č. j. 64 Co 388/2011-135 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a nákladů řízení státu, jinak jej potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno nedodržení postupů odpovídajících současným medicínským poznatkům ze strany žalované, a k úmrtí matky žalobce tak nedošlo v důsledku zanedbání zdravotní péče. Poukázal na vážné, život ohrožující onemocnění matky žalobce, s velmi špatnou prognózou a průběhem, kdy nelze dospět k závěru, že by volba jiné medikace mohla vést k příznivějšímu vývoji jejího zdravotního stavu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. prosince 2013 č. j. 25 Cdo 625/2013-207 jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání s odůvodněním, že navrhovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu a pouze uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), který však nemůže odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel namítá, že v dovolání uplatnil následující konkrétní otázky zásadního právního významu: otázku správného procesního postupu za situace, kdy jsou v řízení předloženy dva posudky, které jsou v rozporu, otázku možnosti odmítnout provedení důkazu pro skutečnosti, které mohou vyplynout až z hodnocení důkazu, otázku možnosti odmítnout provedení důkazu, kterým má být vyvrácen jiný důkaz s odůvodněním, že již provedeným důkazem byla věc prokázána a současně možnosti odmítnout provedení důkazu, kterým se strana, zatížená důkazním břemenem, snaží toto břemeno unést a hodnocení rozsahu, ve kterém je soud povinen hodnotit znalecký posudek (náležitosti formální, obsah posudku z pohledu odůvodnění, přesvědčivosti atd.) a konečně otázku možnosti znalce využít při posouzení otázek nespadajících do jeho odbornosti konzultanta. Stěžovatel uvádí, že tyto explicitně vymezené otázky zásadního právního významu pak dal do souvislosti s konkrétním postupem odvolacího soudu a konstantní judikaturou, se kterou byl postup odvolacího soudu v rozporu. Tímto postupem byly podle stěžovatele vymezeny otázky zásadního právního významu, nikoli jen vytýkané vady řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že dovolací soud žádal, aby posoudil zejména zákonnost postupu odvolacího soudu, který odmítl provedení důkazu, kterým měl být vyvrácen jiný důkaz, na němž odvolací soud nakonec své rozhodnutí postavil. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že v posuzovaném případě postavil své rozhodnutí zejména na závěrech znalce Doc. MUDr. Pavla Štourače, PhD., který dovodil, že postup žalované byl při léčbě matky stěžovatele lege artis, z čehož odvolací soud dovodil, že neexistuje příčinná souvislost mezi léčbou prováděnou žalovanou a smrtí matky stěžovatele. Odvolací soud nepřihlédl k odbornému vyjádření a znaleckému posudku RNDr. Mgr. Jaroslava Klána, CSc. a nepřistoupil k jeho výslechu s argumentem, že z posudku zpracovaného Doc. MUDr. Štouračem, PhD., jeho doplňku a výslechu, měl právně relevantní skutečnosti za prokázané. Doc. MUDr. Štourač, PhD. měl možnost se k odbornému vyjádření RNDr. Mgr. Jaroslava Klána, CSc. vyjádřit, avšak RNDr. Mgr. Jaroslava Klán, CSc. tuto možnost neměl. Odvolací soud tak nemohl provedené důkazy řádně vyhodnotit. Navíc odvolací soud nemohl bez provedení výslechu znalce RNDr. Mgr. Jaroslava Klána, CSc. hodnotit, jestli by jeho výslech mohl, či nemohl posudek Doc. MUDr. Štourače, PhD. zpochybnit. S ohledem na uvedené stěžovatel dospěl k závěru, že odvolací soud odepřel provedení důkazu z jiného důvodu, než které jsou zákonné, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Z uvedeného rovněž vyplývá, že dovolací soud se nezabýval otázkami zásadního právního významu, které navrhovatel v dovolání explicitně vymezil. Dovolací soud z kontextu dovolání vytrhl dvě (sekundární) námitky směřující do chyb procesního postupu a na základě tohoto postupu dovolání odmítl. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že se otázkami, kterými navrhovatel odůvodňoval přípustnost dovolání, vůbec nezabýval. I tímto postupem soud porušil navrhovatelovo právo na spravedlivý proces, tedy zejména právo, aby se soud řádně vypořádal se všemi námitkami. Navíc odvolací soud zcela přehlédl, že z ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnicích, vyplývá, že jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek; tuto okolnost spolu s důvody, které k ní vedly, musí uvést v posudku. Posudek však takovou informaci ani důvody pro přizvání konzultanta neobsahuje. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku znalce, který neměl pro posouzení položených otázek odpovídající odborné zaměření. Pro posouzení položené otázky bylo nutné, aby se jednalo o znalce v oboru toxikologie. Odvolací soud tímto porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, zejména právo na zjištění skutkového stavu, právo na řádné odůvodnění (soud se nevypořádal s námitkou, že pro posouzení relevantních otázek je potřeba odbornost toxikologa). III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17). V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že nemá důvod pochybovat o věcné správnosti odborných závěrů posudku znaleckého ústavu a jeho doplnění (jež hodnotí z hlediska §132 o. s. ř., aniž by je mohl podrobit přezkumu) a uzavřel, že z hlediska časového odstupu mezi posledním souběhem podávaných tlumících léků a úmrtím pacientky nelze dovodit žádnou kauzální souvislost, jednotlivé i celkové dávky ani intervaly mezi jejich podáváním nebyly překročeny, nelze hovořit o absolutní kontraindikaci souběžně podávaných léků, klesání účinků těchto léků v závislosti na jejich eliminaci bylo opět v rámci povolených postupů a nejsou žádné relevantní informace o případné toxické kumulaci těchto léků vedoucích k úmrtí pacientky, a to i s ohledem na její věk a stav. Odvolací soud tak i po doplnění řízení ve shodě se závěrem soudu prvního stupně a s oporou v soudním znaleckém posudku a jeho doplnění dovodil, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalované zdravotnické zařízení při léčbě matky žalobce zjevně nedodrželo povolené postupy dle současných poznatků medicíny, k úmrtí pacientky nedošlo zanedbáním zdravotní péče, tedy postup non lege artis možno vyloučit. Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, přičemž Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal rovněž se všemi námitkami stěžovatele. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 10). Z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 28). V ústavní stížnosti stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukázal na to, že ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku na odškodnění za smrt osoby blízké ve výši 240.000,- Kč a o nároku na náhradu nákladů na vypracování znaleckých posudků ve výši 41.628,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů na vypracování znaleckých posudků ve výši 41.628,- Kč tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání žalobce je v této části vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje. Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361, 147/2012 Sb.) zrušeno, uplynutím dne 31. prosince 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Nejvyšší soud dovodil, že žalobce však ve svém dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci, žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu shora uvedeného nevymezil. O otázku zásadního právního významu se sice může jednat i v případě sporného výkladu procesního práva, avšak dovolatel prostřednictvím dovolacích námitek nenapadá výklad v dovolání citovaných ustanovení občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že nesplněním poučovací povinnosti a neprovedením revizního znaleckého posudku zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nicméně je nutno poznamenat, že ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu, aby v případě pochybností či nejasnosti nebo neúplnosti znaleckého posudku požádal znalce o vysvětlení, a až v případě, že by výslechem znalce nebyl rozpor odstraněn, nechá soud rozporný či nejasný znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. V posuzovaném případě dovolací soud konstatoval, že odvolací soud přesvědčivě a srozumitelně vyložil, jak dospěl ke skutkovému závěru, na němž své rozhodnutí založil, a proč považuje provedení dalších důkazů za nadbytečné. Nejvyšší soud dále uvedl, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, stejně jako námitky, jimiž dovolatel napadá věrohodnost některých důkazů, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. V předmětné věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dovolání může být ve smyslu výše uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, že stěžovatel ve smyslu výše uvedeného v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345, U 19/4 SbNU 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2014 Jiří Zemánek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:2.US.1087.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1087/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 3. 2014
Datum zpřístupnění 22. 12. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 36/1967 Sb., §10 odst.2
  • 40/1964 Sb., §444 odst.3
  • 99/1963 Sb., §127, §237 odst.1 písm.c, §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík znalecký posudek
znalec
dokazování
dovolání/přípustnost
zdravotní péče
lékař
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1087-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86557
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18