ECLI:CZ:US:2014:2.US.1131.14.1
sp. zn. II. ÚS 1131/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Ivany Brabcové a Jiřiny Křesinové, zastoupených JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou, se sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3534/2013-646 ze dne l8. prosince 2013 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 206/2009-575 ze dne 21. února 2013 a s návrhem na zastavení dodatečného dědického řízení po zůstavitelce paní Marii Brabcové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o dědictví po Marii Brabcové, zemřelé dne 14. 10. 1973, a zastavení dodatečného řízení o dědictví.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily, že napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních ústavně zaručených práv na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Každá fyzická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dále bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a každého právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelky podrobně rekapitulovaly soudní řízení, které dle jejich názoru neprobíhalo spravedlivě, a zpochybnily legitimnost dodatečného otevření dědictví po Marii Brabcové, neboť nebyla naplněna podmínka ustanovení §47 notářského řádu (zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelky se domnívají, že byla zásadním způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud zatížily svá usnesení nepřiměřeným nesouladem mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, Krajský soud v Praze důkazy navržené stěžovatelkami neprováděl a tvrzení právních nástupců po paní Marii Janské bral jako fakta a při vydání usnesení z nich vycházel. V řízení bylo bez jakéhokoliv dokazování přihlédnuto ke vztahům mezi účastníky řízení a bylo nesprávně aplikováno ustanovení §482 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., obč. zákoník, ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky, dále jen "obč. zák.". Stěžovatelky namítaly, že soudy při svém rozhodování upřednostnily zájem právních nástupců po paní Marii Janské, je samé poškodily a nevzaly v úvahu ani nevhodný způsob hospodaření s majetkem spadajícím do dědictví.
Usnesením Krajského soudu v Praze uvedeným v záhlaví byl rozdělen majetek v rámci dodatečného dědického řízení po paní Marii Brabcové. Proti tomuto usnesení podaly stěžovatelky dovolání k Nejvyššímu soudu, ale dovolací soud je odmítl usnesením napadeným touto ústavní stížností, své odůvodnění opřel o judikaturu, která neodpovídá dané situaci, či její právní závěry ve skutečnosti nebyly naplněny.
Stěžovatelky dále požádaly, aby rozhodnutí Ústavního soudu bylo ve smyslu ustanovení §59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu anonymizováno z důvodu ochrany osobnosti.
II.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelky dovolávaly, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)
Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci soudy odvolací a dovolací svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily; uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
S hlavní námitkou stěžovatelek ohledně nelegitimnosti dodatečného dědického řízení se obecné soudy řádně vypořádaly. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyložil (str. 6-7), proč dodatečné dědické řízení po Marii Brabcové muselo být projednáno. Uvedl, že v původním řízení byla projednána pouze jedna polovina nemovitostí ve vlastnictví zůstavitelky. Druhá polovina nemovitostí, přestože byla v té době známa, nebyla projednána v řízení, proto muselo být zahájeno dodatečné dědické řízení.
Stěžovatelky sice nesouhlasily se způsobem, jakým bylo vyloženo ustanovení §484 odst. 2 obč. zák., ale obecné soudy při rozdělení dědictví přihlédly k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti. Za tím účelem je možné, aby jednotlivé věci, nebo i celé dědictví, převzal jeden z dědiců. Dědická práva ostatních dědiců se v tomto případě uspokojí buď v penězích nebo ze zbývajícího dědictví, přičemž se vezme zřetel na dluhy převzaté jednotlivými dědici.
Lze vyjít z argumentace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012 (21 Cdo 198/2010-448), jež předcházející rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Právě Nejvyšší soud je totiž povolán k tomu, aby činil výklad ustanovení podústavního práva. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda provedená interpretace příslušné zákonné normy nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Nic takového v projednávaném případě Ústavní soud nezjistil.
Jak uvedl Nejvyšší soud, při vypořádání dědictví autoritativním rozhodnutím je třeba podle ustálené judikatury soudů v první řadě zohlednit to, jaká doba uplynula od smrti zůstavitelky, a změny cen nemovitostí, k nimž za tuto dobu došlo. Uvedené hledisko nemůže být hlediskem jediným. Obecným požadavkem vztahujícím se k vypořádání dědictví v souladu s ustanovením §484 odst. 2 obč. zák. patří vyřešení právních vztahů mezi dědici takovým způsobem, aby se předcházelo rozporům, k nimž by mohlo docházet při spoluvlastnictví k věcem, které vylučují nebo značně komplikují jejich užívání více osobami, nebo tam kde se spoluvlastníky věci měly stát osoby, jejichž vztahy předurčují zásadní neshody při hospodaření se společnou věcí. S ohledem na to, že od smrti zůstavitelky v roce 1973, k němuž byla určena obecná cena jejího majetku, se ceny nemovitostí značně změnily (zvýšily), je třeba dědická práva všech dědiců uspokojit (pokud možno) z věcí zůstavitelky. K vypořádání dědických práv v penězích by mělo docházet jen výjimečně a v co nejmenším rozsahu.
K námitce stran neprovedení některých důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů (viz §132 občanského soudního řádu), přičemž jen soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede. Nelze proto spatřovat porušení zásad daných ustanovením čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům. Je však jeho povinností vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč neprovedl navrhované důkazy.
Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3534/2013-646 ze dne 18. prosince 2013 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek dle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. V usnesení je odkazováno, že odvolací soud postupoval správně podle právních závěrů rozhodnutí vyjádřených v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 198/2010-448, §243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení (již druhé v jejich věci), se dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádalo se stěžovatelkami předestřenými právními otázkami (§237 o. s. ř.), i když poněkud stručným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Za dané situace není Ústavní soud oprávněn do nezávislého soudního rozhodování zasahovat, neboť ústavní stížnost stěžovatelek v podstatě směřuje proti výsledku věcného posouzení obecnými soudy.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak nedospěl k závěru, že by soudy napadenými rozhodnutími porušily tvrzená ústavní práva stěžovatelek. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu