ECLI:CZ:US:2014:2.US.1471.14.1
sp. zn. II. ÚS 1471/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 26. června 2014 sp. zn. II. ÚS 1471/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavlose Gurutidise, zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem, se sídlem v Brně, Smetanova 757/17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 24 Cdo 2924/2012-232 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 374/2010-219, jež byly vydány v pracovněprávním sporu se zaměstnankyní stěžovatele.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel v petitu v ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. V obsahu ústavní stížnosti brojí i proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Těmito rozhodnutími soudů měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K uvedenému zásahu mělo dojít v civilním řízení o pracovněprávním sporu, který stěžovatel (v původním řízení žalovaný) vedl s paní Stanislavou Liškovou (dále jen "žalobkyně"), již zaměstnával na pozici "office manager" pobočky své jazykové školy v Praze.
Dopisem ze dne 1. 10. 2008 stěžovatel žalobkyni sdělil, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr. Důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, mělo být opětovné porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, které mělo spočívat v tom, že se žalobkyně "dne 8. 9. 2008 dostavila do zaměstnání více než čtyři hodiny po začátku pracovní doby a dne 16. 9. 2008 se dostavila do zaměstnání dvě hodiny po začátku pracovní doby", dále v tom, že "dlouhodobě zanedbávala své pracovní povinnosti, neboť nezasílala po dobu více než dvou měsíců zaměstnavateli tzv. týdenní plány práce a používala pracovní mobilní telefon, který jí byl svěřen k plnění pracovních povinností, pro soukromé účely".
Žalobkyně se u Městského soudu v Brně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a tvrdila, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou smyšlené, účelové a neopravňují žalovaného k ukončení pracovního poměru tímto způsobem.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin, byl původním rozsudkem soudu prvního stupně, Městského soudu v Brně, ze dne 15. 7. 2010 č. j. 13 C 2008-173 návrh žalobkyně na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítnut. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012 č. j. 15 Co 374/2010-219 byl citovaný rozsudek městského soudu k odvolání žalobkyně změněn tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.
Na rozdíl od soudu prvního stupně nevzal odvolací soud za prokázané porušení povinností žalobkyně a dospěl k závěru, že stěžovatel jako žalovaný neunesl důkazní břemeno, neboť ani po poučení odvolacím soudem podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neoznačil důkazy, kterými by prokázal tvrzené porušení povinností spočívající v neomluvené nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti v pracovní době. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně neplnila povinnost zasílat zaměstnavateli tzv. týdenní plány práce, ale vzhledem k tomu, že tyto plány nezasílala v měsících červenci a srpnu, tedy v měsících letních prázdnin, kdy je činnost na pracovišti (v jazykové škole) omezena, a v době, kdy byla ukončována činnost pobočky, neshledal krajský soud toto porušení povinnosti jako porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Stejně tak odvolací soud neshledal soukromé telefonáty ze svěřeného mobilního telefonu, kterými byla zaměstnavateli způsobena škoda ve výši 62,68 Kč, jako porušení povinností takové intenzity, která by odůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014 č. j. 24 Cdo 2924/2012-232 jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatňuje z valné části námitky shodné se svou argumentací v odvolacím řízení a v odůvodnění mimořádného opravného prostředku, které však hodlá posunout do ústavněprávní roviny.
Stěžovatel se domnívá, že jeho základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že soudy nepřenesly důkazní břemeno na žalobkyni v situaci, kdy žalobce tvrdil, že žalobkyně nebyla přítomna v pracovní době na pracovišti. Stěžovatel tak prý byl nucen prokazovat skutečnost, která nenastala, k čemuž podle stěžovatele logicky důkaz neexistuje.
Dále stěžovatel namítá nesprávnost postupu Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, pokud nevycházely ze shodných tvrzení žalobce i žalobkyně, která údajně nepopřela, že 8. 9. 2008 a 16. 9. 2008 dorazila na pracoviště několik hodin po začátku pracovní doby, a toliko tvrdila, že absence byla stěžovateli předem oznámena a šlo v obou případech o návštěvu lékaře. Přitom stěžovatel považuje za prokázané, že důvodem absence nebyly návštěvy u lékaře, neboť ten výslovně potvrdil pouze to, že žalobkyně byla vyšetřena dne 16. 9. 2008 v 15:21 hodin a dále se odvolal na povinnost mlčenlivosti.
Stěžovatel dále uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a konkrétně do jeho práva na rovné postavení účastníků řízení podle ustanovení článku 37 odst. 3 Listiny, neboť mu bylo uloženo konat nemožné tím, že měl dokázat skutečnost, o níž tvrdí, že nenastala. Tvrzení stěžovatele bylo podle formálních pravidel logiky možné vyvrátit pouze důkazem, který předloží ten, kdo tvrdí, že skutečnost nastala, protože předložit důkaz, že něco nastalo, je možné a je to jediná cesta, jak vyvrátit tvrzení, že se skutečnost nestala.
Stěžovatel se domnívá, že postupem dovolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny, protože Nejvyšší soud převzal právní konstrukci odvolacího soudu v otázce důkazní povinnosti a nedostatečnosti shodných tvrzení k objasnění skutkového stavu. Nevypořádal se tak s námitkou stěžovatele v dovolacím řízení.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ovšem není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatele za nesprávnou, vycházející z neznalosti či nepochopení principů, jež ovládají soudní řízení o pracovněprávních sporech. Předně je důležité zdůraznit ochrannou funkci pracovního práva vůči zaměstnanci v pracovněprávních vztazích, jejichž náležitou stabilitu má pracovní právo především zajišťovat. Ač má v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec formálně postavení žalobce, procesní povinnost tvrdit a prokázat, že se zaměstnanec dopustil porušení svých povinností ve smyslu citovaného ustanovení, má vždy zaměstnavatel. Opačný výklad by zcela popíral smysl pracovněprávní ochrany a umožňoval by zaměstnavateli ukončit pracovní poměr účelově jen na základě pouhých osočení, jejichž neopodstatněnost by zaměstnanec zpravidla nebyl s to žádným způsobem prokázat. Bylo tudíž na stěžovateli, aby pro svá tvrzení o neomluvených absencích žalobkyně předložil soudu přesvědčivé důkazy. V dané situaci to v prvé řadě znamenalo především prokázat, že se žalobkyně do práce v daných termínech skutečně nedostavila. Krajský soud nepochybil, pokud za důkaz nepovažoval rozporuplná vyjádření žalobkyně o tom, zda a kdy byla u lékaře. Obecné soudy byly oprávněny a povinny tato vyjádření žalobkyně hodnotit v kontextu situace obvyklé pro pracovněprávní spor tohoto typu. Není výjimkou, že se zaměstnanec proti nařčení zaměstnavatele ze zvlášť hrubého porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci brání nepřesnými tvrzeními v mylném domnění, že je na něm, aby toto nařčení vyvrátil přímými ospravedlňujícími důkazy nebo tzv. alibi. Tato skutečnost sama o sobě nemůže vést soud k závěru, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele byl dán.
Z hlediska naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je však otázka, zda se žalobkyně v uvedené dny nacházela u lékaře, naprosto irelevantní. Okamžité zrušení je totiž výjimečným institutem pro případ, že vytýkané jednání zaměstnance je nepochybné a má natolik závažný charakter, že po zaměstnavateli nelze za dané situace spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu. Porušením povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem dle citovaného ustanovení nemohou být za žádných okolností dva neomluvené pozdní příchody [z judikatury vyplývá, že musí jít o nejméně několik celých pracovních dní neomluvené absence - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 367/03 (U 24/33 SbNU 465), "déle trvající neomluvená nepřítomnost"]. Za zcela nepřípadné je třeba označit tvrzení stěžovatele, jenž důvody okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně spatřoval v soukromých hovorech firemním telefonem za přibližně 100 Kč, jakož i tvrzení o zjevně bezvýznamných tzv. týdenních plánech práce, jak správně vysvětlil odvolací soud.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném rozhodnutí adekvátně označil a napravil vážná pochybení Městského soudu v Brně, jenž návrh žalobkyně zamítl bez náležitého přezkoumání. Odvolací soud oprávněně poukázal na okolnosti svědčící o tom, že stěžovatel postup dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zneužil, aby obešel zákonná ustanovení o výpovědní době (viz zejména skutečnost, že stěžovatel se chystal pražskou pobočku zrušit a v posledním období bezprostředně před zasláním vytýkacího dopisu žalobkyni jako administrativní síle odebral většinu pracovních pomůcek). Rovněž s argumentací Nejvyššího soudu v rozhodnutí o dovolání stěžovatele se Ústavní plně ztotožňuje.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily, a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.