infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.12.2014, sp. zn. II. ÚS 1952/14 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.1952.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:2.US.1952.14.1
sp. zn. II. ÚS 1952/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Netopila, zastoupeného Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Jánská 25, 767 01 Kroměříž, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 3756/2013-230, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. ledna 2013, č. j. 59 Co 518/2012-204, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). 2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 59 Co 518/2012-204, změnil původně vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 2,417.677,69 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení půjčených peněz, zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že vztah mezi žalobcem a žalovaným označený jako smlouva o půjčce nebylo možno podřadit režimu této smlouvy, neboť nedošlo k reálnému předání finanční částky. Rovněž tak na uvedený vztah nelze nahlížet jako na smlouvu ve prospěch třetí osoby podle §50 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť v dané věci se zavázal k plnění ve prospěch třetí osoby věřitel a nikoliv dlužník, jak má na mysli citované ustanovení. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce poskytl na základě smlouvy jakékoliv plnění, nebylo možno se případně domáhat vrácení plnění ani z titulu nepojmenované smlouvy (§51 obč. zák. ve spojení s §491 obč. zák.). 3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, č. j. 33 Cdo 3756/2013-230, zamítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud v dovolatelem nastolených otázkách nespatřoval zásadní právní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Ve shodě s odvolacím soudem konstatoval, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu, z čehož vyplývá, že vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (přenechání) předmětu půjčky (předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky). Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi, což se může stát předáním peněz dlužníkovi v hotovosti, nebo formou bezhotovostního platebního styku, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. Reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Nejvyšší soud uzavřel, že v situaci, kdy finanční plnění žalobce nebylo plněním na účet třetí osoby (Energo IPT s. r. o.), jímž měl být uhrazen dluh žalovaného, který vůči této třetí osobě neměl povinnost zaplatit 2,417.677,69 Kč (společnost Energo IPT s. r. o. nebyla věřitelem žalovaného - šlo o závazek DATI REALITY s. r. o., v níž byl žalovaný jednatelem), nelze mít za to, že ze strany žalobce došlo k přenechání (předání) peněz dlužníkovi, a tím ke vzniku smlouvy o půjčce. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí především s právním posouzením věci, konkrétně pak s posouzením obsahu smlouvy o půjčce. Obecným soudům vytýká, že při provádění dokazování nezkoumaly skutečnou vůli stran a nezabývaly se obsahem smlouvy, ale zcela formalisticky vyšly z toho, že smlouva byla nadepsána jako smlouva o půjčce, na což následně vztáhly výkladová pravidla dovozená judikaturou a literaturou včetně skutečnosti, že se jedná o reálný kontrakt, který předpokládá faktické předání a převzetí peněz. Podle názoru stěžovatele měly soudy připustit možnost, že smluvní strany mohly uzavřít, přestože smlouvu nadepsaly jako smlouvu o půjčce, inominátní kontrakt. Stěžovatel poukazuje na obecné interpretační pravidlo obsažené v §35 odst. 2 obč. zák., jakož i na existující judikaturu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03), podle níž měla být základním principem výkladu smluv, jsou-li možné dva různé výklady, priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Opakovaně zdůrazňuje potřebu respektování autonomie vůle smluvních stran. III. 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 7. V dané věci stěžovatel nesouhlasil s podřazením dohody účastníků řízení pod režim smlouvy o půjčce se všemi z toho plynoucími negativními důsledky pro stěžovatele. Soudům přitom vytýká, že při hodnocení smlouvy nerespektovaly skutečnou vůli účastníků smluvního vztahu. Uvedené námitky však neznamenají nic jiného než pouhou polemiku s právními závěry vyslovenými v soudních rozhodnutích, které nejsou doplněny relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví, jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud musí zopakovat, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. 8. Stěžovatel dále považuje rozhodnutí obecných soudů za příliš formalistická a nerespektující princip autonomie vůle. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout, že respekt a ochranu autonomie vůle, kterou dovozuje z čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, považoval vždy za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní matrici vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí. V dané věci však otázka autonomie vůle není tím, co by soudy nerespektovaly. Jde o to, že mezi smluvními stranami byl sporný samotný obsah závazkového vztahu, resp. v řízení nebylo prokázáno, že došlo k faktickému předání peněz mezi žalobcem a žalovaným, a proto stěžovatel nemůže požadovat jejich vrácení, a to ani na základě smlouvy o půjčce, ani na základě jiného (nepojmenovaného) smluvního vztahu uzavřeného mezi oběma smluvními stranami. Skutečnost, že existoval právní vztah mezi společnostmi, jejichž společníky a jednateli byli právě žalobce a žalovaný, a který měla řešit dohoda uzavřená mezi oběma jako fyzickými osobami, z níž vzešel stávající spor, nemá pro posouzení věci význam. Pokud se soudy přiklonily k jednomu stanovisku (a svoje závěry, které jsou podložené existující judikaturou, náležitě odůvodnily), není možné dovozovat porušení principu autonomie vůle. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží prezentovat svůj pohled na věc, který považuje za jediný správný a pokud soudy rozhodly v rozporu s tímto stanoviskem, považuje jejich rozhodnutí za vadná. Taková argumentace ovšem, jak bylo vysvětleno výše, není z hlediska případného ústavněprávního přesahu možná. 9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2014 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:2.US.1952.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1952/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 4. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 6. 2014
Datum zpřístupnění 26. 1. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §35 odst.2, §491
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík půjčka
smlouva
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1952-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86763
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18