ECLI:CZ:US:2014:2.US.2224.14.1
sp. zn. II. ÚS 2224/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 ve věci ústavní stížnosti 1) F. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 128, Kroměříž, 2) nezletilého M. B. a 3) nezletilé M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. 4. 2014 č. j. 59 Co 488/2013-639, kterým bylo rozhodnuto, že se nezletilí svěřují na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky, a o povinnosti stěžovatele platit výživné, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 30. 6. 2014, brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému rozsudku (nikoliv usnesení, jak je několikrát mylně uvedeno v ústavní stížnosti) Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, neboť mají za to, že jím byly porušeny ústavní principy a základní práva, vyplývající zejména z čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, 10, 90 a 95 Ústavy České republiky a z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Dále prý krajský soud "porušil závazky ČR vyplývající z mezinárodních smluv", zejména z čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 16 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel 1) je otcem zletilé T. B., nezletilého M. B. a nezletilé M. B., tedy stěžovatelů 2) a 3).
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. Nc 177/2011, Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 č. j. Nc 177/2011-464 vydaným v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem mezi manželi - stěžovatelem 1) a N. B. (matkou nezletilých) rozhodl tak, že (v době rozhodování) nezletilá T. se svěřuje na dobu do rozvodu rodičů a od právní moci rozhodnutí o rozvodu do výchovy matky (výrok I); nezletilý M. a nezletilá M. se svěřují do výchovy matky (výrok IV) a od právní moci rozsudku do střídavé výchovy obou rodičů, a to tak, že v lichém týdnu budou děti v péči matky a v sudém týdnu pak v péči stěžovatele 1), přičemž k předání a převzetí dětí dojde vždy v pondělí po vyučování v jejich školských zařízeních (výrok VI). V dalších výrocích rozsudku okresní soud určil výživné obou rodičů ve vztahu k nezletilým dětem a vymezil podmínky jeho úhrady, stěžovateli 1) stanovil povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného a rozhodl též o nákladech řízení.
4. Své rozhodnutí o svěření nezletilých M. a M. do střídavé výchovy v době po rozvodu manželství okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "při zvážení vzniklé situace dospěl k přesvědčení, že požadavek otce na střídavou výchovu u dvou mladších dětí je důvodný a je v zájmu dětí. Toto rozhodnutí učinil soud i přes zjištění, že kvalita komunikace mezi rodiči není dobrá a že v tomto případě nedošlo k pozitivnímu posunu ani po mediaci, kterou rodiče využili. Soud je přesvědčen, že není bezpodmínečně nutné, aby se rodiče shodli na tom, že střídavá výchova je pro jejich děti nejvhodnějším řešením. Střídavá výchova může být realizována hodnotně i tam, kde se rodiče chovají přinejmenším zodpovědně, nenarušují vědomě výchovné působení druhého rodiče, a nevhánějí tak děti do traumatických situací" (str. 12 rozsudku). Z výše uvedených úvah okresní soud naopak vyjmul tehdy nezletilou T., kterou svěřil do výchovy matky, když konstatoval, že i ona spoluvytváří výchovné prostředí, ve kterém se děti pohybují a "které tato zřejmě ovlivňuje v neprospěch otce, kdy minimálně své mladší sourozence lituje, že musí u otce trávit určitou dobu, víkendy, prázdniny apod. Otci se kupodivu nepodařilo s nejstarší dcerou obnovit pozitivní vazby, kdy na tomto neutěšeném vzájemném vztahu má i svůj podíl, např. odmítáním předání určitých věcí, které nezletilá z domácnosti rodičů potřebovala, což pak otec poněkud neobratně nahrazuje kapesným, kterým si hodlá dceru získat. Otec tím, že zamezil matce i dětem vstup do rodinného domku, ve kterém společně žili, vytvořil konfliktní situaci, která se pak nutně musí vyvíjet v jeho neprospěch, zejména hodlá-li licitovat o vydání věcí, které např. nezletilá potřebuje" (str. 12 rozsudku).
5. Jak okresní soud zdůraznil, vycházel ve svých závěrech především z obsahu znaleckého posudku z oboru psychologie ze dne 18. 3. 2013, vypracovaného PhDr. J. Hoferovou, dále pak "ze situace, která se fakticky v průběhu poměrně dlouhého soudního řízení vytvořila. Děti od počátku řízeni se nalézají v péči matky a předmětem kontroverzí mezi rodiči byla otázka, jak často se bude otec s mladšími dětmi stýkat a jak bude výživa dětí zabezpečována" (str. 13 rozsudku). V průběhu řízení okresní soud vedle výše uvedeného znaleckého posudku provedl především důkaz výslechem všech účastníků řízení (včetně nezletilých dětí, s výjimkou nezletilé M.); dále zprávou azylového domu Petrklíč ve Véskách ze dne 18. 12. 2011, kam se matka společně s nezletilými dětmi odstěhovala ze společné domácnosti na dobu 1 roku; zprávou Centra poradenství pro rodinné a partnerské vztahy ze dne 24. 1. 2012; zprávami opatrovníka nezletilých (město Uherské Hradiště, orgán sociálně právní ochrany dětí - OSPOD) či zprávou Fondu ohrožených dětí ze dne 15. 3. 2012, a další, zejména listinné důkazy za účelem posouzení majetkových poměrů obou rodičů.
6. Následně Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 4. 9. 2013 č. j. Nc 177/2011-502 vyhověl návrhu stěžovatele 1) na vydání předběžného opatření, jímž se do právní moci rozsudku ve věci samé svěřují nezletilé děti M. a M. do střídavé výchovy obou rodičů. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně nicméně uvedené usnesení okresního soudu k odvolání matky nezletilých usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 59 Co 489/2013-543 změnil tak, že návrh stěžovatele 1) na vydání předběžného opatření se zamítá. V odůvodnění krajský soud především konstatoval, že předběžné opatření, které k návrhu stěžovatele 1) okresní soud vydal, "znamená v podstatě rozhodnutí ve věci samé", neboť se "nejedná o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích o úpravu konečnou".
7. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatel 1) i matka nezletilých odvolání. Zatímco matka nezletilých nesouhlasila se způsobem, jakým okresní soud vyhodnotil provedené důkazy, zejména závěry ze znaleckého posudku, když rozhodl o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy, aniž by zohlednil některé negativní aspekty, které ji v podstatě vylučují, stěžovatel 1) brojil proti výrokům ohledně úpravy poměrů k nezletilým dětem v době před rozvodem a také jeho povinnosti uhradit dlužné výživné za specifikované období.
8. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, když rozsudek okresního soudu podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil ve vztahu k úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem M. a M. tak, že se na dobu před i po rozvodu manželství rodičů oba svěřují do péče matky (výrok II). S ohledem na tento výrok pak krajský soud upravil i způsob určení výživného stěžovatele 1) ve vztahu k dětem, dále pak nově vymezil rozsah jeho povinnosti zaplatit dlužnou částku na výživném a v neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
9. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy, zejména o opětovný výslech nezletilého M. či o zprávy ze školských zařízení, kam nezletilé děti dochází, nicméně neztotožnil se s právními závěry okresního soudu, že jsou splněny předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů. V odůvodnění přisvědčil názoru okresního soudu, že "oba rodiče jsou výchovně způsobilí", přičemž ve vztahu ke stěžovateli 1) zopakoval, že s ohledem na jeho socioekonomické zázemí je "schopen o děti pečovat dlouhodobě, má dobré organizační schopnosti (...) je schopen děti zabavit různými aktivitami (...), v jejichž důsledku docházelo zejména v posledním období k realizaci střídavé výchovy, která však z hlediska matky nebyla realizována dobrovolně". Krajský soud nicméně dovodil, že "citová stránka u něj není na takové úrovni a takové intenzity jako u matky", a proto uzavřel, že "před konflikty obou rodičů a neústupností jejich postojů preferoval především postoje nezletilých dětí, zejména nezletilého M., a dospěl k závěru, že pro zajištění stabilního výchovného prostředí se zachováním všech sourozeneckých vazeb se jeví vhodnější matka. (...) Je nutno zdůraznit, že mladší děti jsou ještě poměrně nižšího věku, kdy je pro ně důležité citové zázemí, a to jednoznačně nalézají u matky" (str. 13 rozsudku).
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem krajského soudu nesouhlasí, neboť "stav nastolený krajským soudem dramaticky zasáhl do ústavních práv nezletilých, kdy jakékoliv omezení výchovného vlivu otce je kruciálním faktorem pro další rozvoj syndromu zavrženého dítěte (SZR), a tím dochází k definitivní eliminaci otce ze života nezletilých." Stěžovatelé jsou toho názoru, že pro zajištění ústavních práv nezletilých "bylo naopak potřeba maximalizovat podíl péče otce alespoň o dvě nezletilé děti k pokusu o nápravu pokročilé fáze SZR". Odmítavé stanovisko krajského soudu ke stanovení střídavé péče ve vztahu k nezletilým dětem i jemu předcházející procesní postup, které se dle názoru stěžovatelů nacházejí v rozporu s vyjádřením opatrovníka obou nezletilých i se znaleckým posudkem a opírají se výhradně o "matkou zmanipulovaný" názor nezletilého M., stěžovatelé konfrontují s právními závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), z něhož také obsáhle citují, neboť jsou toho názoru, že případě stěžovatele 1) byla splněna všechna v nálezu vymezená kritéria pro stanovení střídavé péče. Stěžovatelé rovněž namítají, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu představuje zcela neproporcionální zásah, popírající zájem nezletilého dítěte, který je souhrnem ústavně chráněných práv. "Nelze nadřazovat jakýkoliv jiný zájem nezletilých stěžovatelů nad tato základní práva, tj. z principu proporcionality vyplývá, že není ústavně konformní omezit základní právo nezletilého pro zájem chráněný podústavní normou (zde v odůvodnění krajského soudu míra kontaktu se zletilou sestrou) nebo dokonce zcela nechráněný (v odůvodnění naznačená ochrana před kontaktem s dětmi přítelkyně otce nezletilého a ochrana nezletilého před naopak žádoucím rozvíjením pracovních návyků v době péče otce)."
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost stěžovatele 1) byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou [§72 odst. 3; §75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
12. Jinak je tomu ovšem v případě stěžovatelů 2) a 3), tj. nezletilých dětí M. a M. Ústavní soud zde nejdříve zkoumal, zda jsou stěžovatelé 2) a 3) osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
13. V řízení vedeném před Okresním soudem v Uherském Hradišti a následně i v řízení před Krajským soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu byli účastníky řízení stěžovatel 1), matka nezletilých N. Bartková a nezletilé děti T., M. a M., tj. i stěžovatelé 2) a 3), kterým byl ovšem ve smyslu ustanovení §37 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o rodině"), ustanoveno kolizním opatrovníkem Město Uherské Hradiště, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, v rozporu se zájmy zastoupených; v daném případě však postačí jen pravděpodobná možnost kolize zájmů s nezletilými. (Poznámka Ústavního soudu: Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil zákon č. 40/1964 Sb. i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v ustanovení §892 odst. 3). Tato možnost kolize zájmů stěžovatele 1) a nezletilých dětí M. a M. se jeví jako pravděpodobná i v případě nyní projednávané ústavní stížnosti, v níž je napadeno rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo mj. rozhodnuto o jejich svěření do výchovy matky a stěžovateli 1) bylo uloženo přispívat na jejich výživu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu, §20 odst. 1 o. s. ř.). Otázku, kdo je zákonným zástupcem nezletilého, v minulosti upravoval zákon o rodině, v současnosti je tato problematika upravena v citovaném ustanovení §892 odst. 3 občanského zákoníku. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě ústavní stížnost podali nezletilí stěžovatelé 2) a 3) sami a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatel 1) podával ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelů 2) a 3), jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť se jedná o jeho nezletilé děti, je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 2) a 3) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04, či ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11).
14. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze toliko ve vztahu ke stěžovateli 1), přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům 2) a 3) pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §29 o. s. ř.
III.
15. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele 1) s právními závěry rozsudku krajského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu, v nichž krajský soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí stěžovatele 1) M. a M. a svěřil je do péče jejich matky.
16. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
17. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
18. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadený rozsudek, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování velmi pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, krajský soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí stěžovatele 1) M. a M. a svěřil je do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují. Naopak rozhodnutí okresního soudu v tomto ohledu trpělo řadou deficitů, které ovšem krajský soud ve svém rozhodnutí zhojil.
19. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud, na rozdíl od okresního soudu, který se při rozhodování soustředil zejména na otázky, zda jsou na straně otce splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy a jaké jsou postoje obou rodičů k takovému opatření, primárně kladl důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezletilých M. a M. Přestože se krajský soud shodl s okresním soudem na závěrech, že "oba rodiče jsou výchovně způsobilí" a že "jejich výchovné schopnosti jsou limitovány vzájemnými neshodami" ohledně realizace střídavé výchovy, přičemž "tímto konfliktem trpí i nezletilé děti", ve svém rozhodování se důsledněji soustředil na zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů, když konstatoval, že "před konflikty obou rodičů a neústupností jejich postojů preferoval především postoje nezletilých dětí, především postoje nezletilého M., a dospěl k závěru, že pro zajištění stabilního výchovného prostředí se zachováním všech sourozeneckých vazeb se jeví vhodnější matka". Za tímto účelem také krajský soud doplnil dokazování, v němž opětovně zjišťoval postoj nezletilého M., resp. zkoumal možné důsledky případné střídavé péče na výchovu a rozvoj nezletilé M., přičemž všechny provedené důkazy hodnotil především s ohledem na zájmy nezletilých dětí a na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry jejich identity a jejich rodinných vazeb, a to nejen rodičovských, ale i sourozeneckých.
20. Obzvláště patrné je to u rozhodování krajského soudu ve vztahu k nezletilé M., kde krajský soud (s ohledem na její nízký věk, a tedy sníženou míru rozumové a emocionální vyspělosti) vycházel především ze závěrů předmětného znaleckého posudku, který zopakoval k důkazům a z něhož mj. vyplývá, že na ni "má matka větší vliv a je pro ni citově významnější", přičemž "k dlouhodobému pobytu s otcem je schopna přistoupit pouze se souhlasem matky". Nadto krajský soud zdůraznil, že u nezletilé M. je stěžovatel 1) "limitován ve svých výchovných postojích tím, že se jedná o dítě nízkého věku ženského pohlaví. (...) Je nutno zdůraznit, že mladší děti jsou ještě poměrně nižšího věku, kdy je pro ně důležité citové zázemí, a to jednoznačně nalézají u matky". V neposlední řadě krajský soud zohlednil i vliv (v současnosti již zletilé) starší sestry T. na výchovu a rozvoj nezletilé M., neboť ta ji i dle znaleckého posudku považuje za svůj "vzor".
21. Uvedený přístup krajského soudu plně koresponduje s judikatorními závěry Ústavního soudu, blíže konkretizujícími výše předestřená ústavněprávní kritéria (tj. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, resp. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby), v nichž Ústavní soud zdůraznil, že "při jakémkoliv zásahu do rodinného života musí obecné soudy vždy usilovat o to, aby byl takový zásah minimalizován, tedy a) aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost, u nichž dlouhodobě setrvávalo a u nichž nachází svůj domov, a od svých sourozenců; a b) aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte, a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami v případě nebude bránit." [srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 2482/13; nebo nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014 (N 165/74 SbNU 423) a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva]. Na zákonné úrovni tomuto požadavku odpovídala v minulosti právní úprava obsažená v ustanovení §26 zákona o rodině, s níž po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku plně koresponduje úprava obsažená v ustanovení §907 občanského zákoníku. V jeho odstavci 2 je na rozhodující soud kladen požadavek, aby při rozhodování o svěření dítěte do péče sledoval především zájem dítěte, a to s ohledem na jeho osobnost, "zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů" a rovněž se zřetelem na "citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám". Současně musí vzít i do úvahy, který z rodičů "dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje".
22. Pokud jde o rozhodování krajského soudu ve vztahu k nezletilému M., zde krajský soud primárně vycházel z jeho postojů, ať již prezentovaných zprostředkovaně ve znaleckém posudku, anebo přímo vyjádřených při výslechu před krajským soudem. Krajský soud zdůraznil, že nezletilý M. ve výslechu "jasně formuloval názor setrvat ve výchově matky" a také uvedl, že "si nerozumí s dětmi přítelkyně otce, která s ním bydlí, a nevychází ani s ní", což se nepřímo podává právě i ze závěrů znaleckého posudku. Proto, vycházeje z tohoto stavu, který "nebyl hodnocen soudem I. stupně", dospěl krajský soud k závěru, že "prostředí, které je nyní ovlivňováno jinými osobami pro nezletilého M. neskýtá zázemí, kterého se mu dostávalo dříve, a proto více inklinuje k matce, kterou má rád, a cítí se u ní dobře. V tomto prostředí se také nachází starší zletilá dcera T., která spolu s matkou se podílí na jeho přípravě do školy, což na druhé straně u otce není dle jeho sdělení uskutečňováno".
23. Krajský soud tak zde přihlédl zejména (nikoliv však pouze) k přání nezletilého M. setrvat ve výchově matky, tj. zohlednil jedno z výše předestřených kritérií, spočívající v respektování či přihlédnutí k přání samotného dítěte, které je za splnění určitých předpokladů "nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167). Za tyto předpoklady, jež ovlivňují míru relevance tohoto kritéria při úvahách rozhodujícího soudu, Ústavní soud ve své judikatuře [srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2661/10; sp. zn. I. ÚS 2482/13; či nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)] vymezil především "dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte", když "významným faktorem je v těchto případech věk samotného dítěte, neboť čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti". Dalšími významnými faktory jsou okolnosti utváření postoje nezletilého dítěte, způsob jeho zjištění a v neposlední řadě i jeho hodnocení ze strany rozhodujícího soudu, kdy Ústavní soud zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno nevhodnými otázkami typu ,U koho bys chtěl(a) bydlet?'; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde)".
24. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že uvedené předpoklady byly krajským soudem v nyní projednávaném případě při zjišťování postoje (přání) nezletilého M. splněny a zohledněny, přičemž míra respektu a reflexe jeho přání při rozhodování soudu byla přímo úměrná jeho věku (11-12 let) a dosažené "rozumové a emocionální vyspělosti", byl zkoumán komplexně v celém průběhu řízení (viz např. znalecký posudek, výslech před soudy obou stupňů), a to i z hlediska možného ovlivnění jeho postoje ze strany matky, resp. starší sestry T. a jejich prokazatelně negativního hodnocení osoby a chování stěžovatele 1), přičemž lze konstatovat, že přání nezletilého M. zůstat v péči matky za současného zachování kontaktů s otcem bylo po celou dobu neměnné. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem krajského soudu, že tyto významné okolnosti nebyly okresním soudem při rozhodnutí o střídavé výchově dostatečně zohledněny, resp. byly podřazeny pod jiné, nicméně z hlediska nezbytného dodržení zásady priority zájmu dítěte při rozhodování o svěření do výchovy podřadné okolnosti, kupříkladu socioekonomické zázemí stěžovatele 1).
25. Ústavní soud se neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele 1) v ústavní stížnosti, v níž namítá rozpor závěrů krajského soudu s judikaturou Ústavního soudu, neboť stěžovatelem 1) vznesené argumenty jsou dle Ústavního soudu projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se výhradně problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů (zejména pak stěžovatelem hojně citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13), a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Pokud tedy stěžovatel 1) dovozuje, že v jeho případě byla "naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče", Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše zmíněno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče.
26. Tak tomu bylo ostatně i v případě stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, přičemž dospěl k závěru, že zde "obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte a nedostatečnou měrou chránily práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života a práva na rodičovskou výchovu a péči. Obecné soudy totiž přesto, že stěžovatel naplňoval veškerá kritéria relevantní pro rozhodování, komu má být dítě svěřeno do péče, stejnou měrou jako matka nezletilých (neboť je biologickým rodičem nezletilých, má s nimi silnou citovou vazbu a udržuje s nimi pravidelný a úzký kontakt a je schopen zajistit jejich vývoj i veškeré potřeby), nevycházely z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a nesnažily se potud, pokud to nebylo v přímém rozporu se zájmy nezletilých, tohoto stavu dosáhnout" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 38).
27. Ústavní soud je naopak toho názoru, že krajský soud uvedené závěry z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 (implicitně) respektoval, neboť důvodem k závěru o nesplnění předpokladů pro stanovení střídavé výchovy u nezletilých dětí M. a M. nebyla přítomnost nesouhlasného stanoviska jejich matky k tomuto výchovnému opatření či dokonce projev jakési apriorní neochoty a negativního přístupu obecných soudů k samotnému institutu střídavé výchovy (srov. a contrario citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 266/10; či sp. zn. I. ÚS 2482/13). Jinými slovy, krajský soud při svém rozhodování vycházel z oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. soulad s přáním nezletilého dítěte nebo minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění krajského soudu v daném případě splněno nebylo, a proto krajský soud odmítl akceptovat rozhodnutí okresního soudu o uložení střídavé výchovy nezletilých dětí stěžovatele 1).
28. Pokud stěžovatel uvádí, že rozhodnutím krajského soudu "dochází k definitivní eliminaci otce ze života nezletilých", považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze toliko ve formě obiter dicti, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče (nejen v pořadí "první" rozhodnutí, jako je tomu v nyní projednávaném případě) nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Jak ovšem zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života".
29. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.