ECLI:CZ:US:2014:2.US.2750.14.1
sp. zn. II. ÚS 2750/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2012, č. j. 25 C 105/2011-34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 19 Co 348/2012-55, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 118/2014-82, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 5. 2012, č. j. 25 C 105/2011-34 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal zaplacení částky 140.000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z důvodu nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení - ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 151/2005. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 10. 2012, č. j. 19 Co 348/2012-55 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 118/2014-82 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení a existenci jím tvrzené újmy, kdy má za to, že obecné soudy správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je navíc natolik stručné, že vykazuje znaky libovůle.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 764/12, III. ÚS 78/12, III. ÚS 3350/12, II. ÚS 3154/12, II. ÚS 2888/12, I. ÚS 901/12, II. ÚS 3679/13, I. ÚS 699/14, II. ÚS 1623/14). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.
Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Přisvědčit stěžovateli nelze ani pokud jde o jím tvrzenou přílišnou stručnost usnesení Nejvyššího soudu, kdy důvody pro odmítnutí podaného dovolání z něj jsou dostatečně zřejmé, nehledě k tomu, že požadavky na jeho rozsah nutno hodnotit ve světle toho, že se jedná již o mimořádný opravný prostředek, jehož zakotvení v právním řádu není z pohledu ústavněprávního vyžadováno.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu