ECLI:CZ:US:2014:2.US.2843.14.1
sp. zn. II. ÚS 2843/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kuchty, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 33 Cdo 1570/2013-156, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 19 Co 116/2012-114, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 28. února 2011, č. j. 3 C 71/2009- 67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí soudů pro porušení práva stěžovatele vlastnit majetek [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a pro porušení práva na spravedlivý proces (pozn. správně má být zřejmě uveden čl. 36 odst. 1 Listiny, avšak stěžovatel zjevně nesprávně uvádí čl. 40 odst. 2 Listiny).
2. Stěžovatel, jakožto žalobce, se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 277.195,90 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny za provedené dílo. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 3 C 71/2009- 67, žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok na zaplacení nedoplatku ceny za dílo zanikl uzavřením dohody o narovnání, v níž žalovaný uplatnil svůj nárok na smluvní pokutu. Uvedené platí podle názoru soudu prvního stupně i v situaci, kdyby byla samotná smluvní pokuta sjednána v rozporu s dobrými mravy a jednalo by se tedy o ujednání neplatné. Na neplatnost narovnání totiž nemá vliv, že závazek zde v době uzavření narovnání neexistoval, je-li narovnání sjednáno v dobré víře. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 19 Co 116/2012-114, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 30 Cdo 9/2014-54, odmítnuto s odůvodněním, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a je v souladu s konstantní judikaturou.
II.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Vyslovuje přesvědčení, že v dané věci bylo dovolání přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to co se týče posouzení právní otázky, zda v případě uzavření dohody o narovnání může vylučovat dobrou víru účastníka dohody skutečnost, že jím uplatněný nárok na smluvní pokutu je zjevně neplatný pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud se neztotožnil s jeho názorem, s čímž stěžovatel nesouhlasí a nesouhlasí ani se závěry soudů nižších instancí. Soudy dle jeho názoru nevzaly v úvahu zvláštní okolnosti případu, hlavně to, že žalovaný nemohl být v dobré víře ohledně obsahu dohody o narovnání. Stěžovatel se domnívá, že u žádného z rozhodnutí uvedených v usnesení Nejvyššího soudu nebyl řešen případ narovnání, kdy by byl uplatněn zjevně neplatný a tedy neexistující nárok, a proto má věc po právní stránce zásadní význam.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 - §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně posouzení platnosti dohody o narovnání. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod konkrétně nic neuvádějí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některého účastníka. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že i kdyby byla smluvní pokuta neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nezakládala by tato skutečnost sama o sobě neplatnost následně uzavřené dohody o narovnání. Stěžovatel se domnívá, že pokud nebyl žalovaný v dobré víře ohledně smluvní pokuty, která je dle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy, nemohl být v dobré víře ani v době narovnání. Tento názor ovšem vyvrací nejen smysl narovnání, ale i judikatura, která ho osvětluje. Smyslem narovnání je upravit práva mezi stranami sporná nebo pochybná. Nový závazek nahrazuje dosavadní, který zaniká. V §586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se stanovuje, že narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Ustálená judikatura, jak poukazuje i Nejvyšší soud, také tento názor sdílí. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 26 Odo 979/2006, Nejvyšší soud došel k závěru, že "platnému narovnání nebrání ani neplatnost dohody, která narovnání předcházela. Požadavek dobré víry je totiž třeba vztáhnout k narovnání a nikoliv k dohodě, která předchází narovnání." Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 308/2004, "nelze po uzavření dohody o narovnání zkoumat, zda nový závazek vznikl na základě platného nebo neplatného právního úkonu". Soudy se proto nemusely do hloubky zabývat dobrou vírou vedlejšího účastníka při sjednávání výše smluvní pokuty, ale stačilo se zaměřit na dobrou víru v době sjednání dohody o narovnání. Důkazní břemeno v tomto případě nese stěžovatel, který je neunesl a nedokázal, že by vedlejší účastník dobrou víru v době uzavření dohody neměl (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001 a další). Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby právní základ narovnání neexistoval, například byl by neplatný pro rozpor s dobrými mravy, nedotýká se to platnosti samotného narovnání, pokud obě strany byly v době jeho uzavření v dobré víře.
7. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že na jeho případ dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 26 Odo 979/2006, jelikož zde byl nárok na smluvní pokutu uplatněn ve výši 0,5% z dlužné částky denně, což dle stěžovatele nemuselo mít vliv na dobrou víru účastníka uplatňujícího tento nárok. Ústavní soud podotýká, že v tomto řízení se nezkoumá platnost závazku zaniklého dohodou o narovnání, nebo dobrá víra při sjednávání smluvní pokuty, ale dobrá víra při sjednávání dohody o narovnání. I Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí jen pro úplnost dodal, že smluvní pokuta ve výši 0,5% denně není zpravidla považována za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Šlo ale jen o konstatování nad rámec řečeného, protože podstatné v tomto rozhodnutí bylo, že není zapotřebí prokazovat existenci závazku předcházejícího narovnání. Dále dovodil, že pokud je výše smluvní pokuty sjednána v rozporu s dobrými mravy, nevylučuje to předem možnost uzavřít dohodu o narovnání v souladu s dobrou vírou.
8. Stěžovatel konečně nesouhlasil se způsobem, jakým dovolací soud posoudil přípustnost podaného dovolání. Ústavní soud ani zde jeho námitky nesdílí. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. V souladu se svojí judikaturou, na kterou odkázal, Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodný §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných, ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu (vše dostupné na http://nalus.usoud.cz)], což v projednávaném případě nezjistil. Úkolem Ústavního soudu navíc není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu [srov. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
9. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu