ECLI:CZ:US:2014:2.US.2865.14.1
sp. zn. II. ÚS 2865/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 3. 2014, č. j. 34 T 200/2011-280, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 6 To 96/2014, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2014, č. j. 34 T 200/2011-280 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), a §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 3. 2012, č. j. 34 T 200/2011-177, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2012. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 6 To 96/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel nepopírá, že k předmětnému nařízení výkonu trestu zavdal příčinu, když řídil motorové vozidlo navzdory uloženému trestu zákazu řízení motorových vozidel, a v návaznosti na to byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Omlouvá ale své jednání tím, že si neuvědomil, že tento zákaz je již v právní moci, když se mylně domníval, že se tak případně stane až po skončení dovolacího řízení, kdy ve věci hodlal podat (byť nakonec tak neučinil - pozn. Ústavního soudu) dovolání. Přitom upozorňuje, že §83 trestního zákoníku dává soudům možnost, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. V ústavní stížností napadených rozhodnutích však dle stěžovatele není dostatečně odůvodněno, proč této možnosti obecné soudy nevyužily, kdy pouze mechanicky vyšly z faktu, že byl ve zkušební době odsouzen pro trestnou činnost.
Za této situace je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, na jakých základech obecné soudy svůj výrok založily. Přisvědčit přitom stěžovateli nelze ani v tom, že by pouze mechanicky vyšly z faktu, že byl ve zkušební době odsouzen pro trestnou činnost. Naopak obecné soudy stěžovatelovo jednání ve zkušební době blíže hodnotily, kdy vysvětlily, proč neuvěřily tomu, že stěžovatel jednal v "pouhém omylu", nýbrž hodnotily jeho jednání tak, že uložený trest vědomě nerespektoval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu