ECLI:CZ:US:2014:2.US.3029.14.1
sp. zn. II. ÚS 3029/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Říhy, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem Na Hřebenech II, 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 4. 2013, č. j. 1 C 172/2011-204, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 30. 7. 2014, č. j. 15 Co 447/2013-419, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 4. 2013, č. j. 1 C 172/2011-2004 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo znaleckému ústavu STAVEXIS s.r.o. se sídlem Brno, Bodlákova 8, přiznáno znalečné ve výši 19.825 Kč. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2014, č. j. 15 Co 447/2013-419 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud se v rozporu se svými povinnostmi dostatečně nevypořádal s jeho argumentací. Zejména přitom zdůrazňuje svůj nesouhlas se skutečností, že na zpracování posudku se v podstatné míře podílely osoby, které byly sice zaměstnanci znaleckého ústavu, ale nikoliv přímo soudními znalci. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, například jeho nález sp. zn. I. ÚS 1589/07, dle kterého "principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti."
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, a rovněž, aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil jejich vykonatelnost.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí stěžovateli bezpochyby v obecné rovině přisvědčit potud, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Ústavní soud však obsah usnesení krajského soudu hodnotí zcela opačně, než stěžovatel. Nutno konstatovat, že toto rozhodnutí je řádně, ba podrobně, odůvodněno. Na stěžovatelem vznášené argumenty reaguje, a vypořádává se s nimi, včetně (stěžovatelem nejvíce akcentované) otázky osob, které se mohou podílet na zpracování znaleckého posudku.
Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří o absenci odůvodnění, zřejmě měl na mysli spíše to, že s právními názory obecných soudů nesouhlasí. V tomto směru má však jeho argumentace charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu