ECLI:CZ:US:2014:2.US.3078.13.1
sp. zn. II. ÚS 3078/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. A., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, Čáslav, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 6 T 19/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 12 To 16/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 472/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 6 T 19/2012, proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 12 To 16/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 472/2013.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 6 T 19/2012, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č.j. 12 To 16/2013-624, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny vydírání a ublížení na zdraví stěžovatele opět uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Za tento trestný čin a oba shora uvedené přečiny, jakož i za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, podle §242 odst. 2 a §35 odst. 2 trestního zákona odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 472/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. l, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je také přesvědčen o porušení práva zakotveného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které zaručuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Při hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2012 byl opakován výslech svědkyně Jany H. (matky poškozené, jedná se o pseudonym), a to za současného vykázání stěžovatele z jednací síně, což soud odůvodnil obavou o reálnost výpovědi této svědkyně, pokud by byla vyslýchána za přítomnosti stěžovatele. Stěžovatel namítá, že po návratu do jednací síně nebyl seznámen s obsahem výpovědi svědkyně a nebylo mu umožněno klást jí otázky, tak jak předpokládá §209 trestního řádu. Stěžovatel upozorňuje, že s výpovědí svědkyně byl seznámen až při hlavním líčení dne 22. 11. 2012, avšak ani poté mu nebylo umožněno položit této svědkyni cestou předsedkyně senátu otázky. Podle názoru stěžovatele se jedná o závažné pochybení soudu, kterým bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje dále v tom, že byl opakovaně zamítnut jeho důkazní návrh na výslechy svědků, především pak svědkyně Koudelkové. Přestože soud prvého stupně měl k dispozici důkazní návrh a věděl, k jaké se vztahuje situaci, tento důkaz neprovedl. Soud prvého stupně tak u stěžovatele vyvolal dojem, že nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny a práva na spravedlivý proces, když mu de facto znemožnil prokázat jeho nevinu.
Stěžovatel v rozhodnutích dále shledává nesprávné hmotně právní posouzení otázky zákonnosti provedeného důkazu, konkrétně výslechu poškozené Zuzany J. (jedná se o pseudonym) v pozici svědka dne 1. 8. 2011, coby neodkladného a neopakovatelného úkonu. Výslech byl prováděn před zahájením trestního stíhání stěžovatele, a to s výslovným odkazem na §158 odst. 8 trestního řádu, účinného ke dni konání výslechu. Dle §158a trestního řádu takový úkon musel být proveden za účasti soudce. Tak tomu však nebylo. Ač trestní stíhání nebylo v srpnu 2011 proti stěžovateli zahájeno, protože poškozená doznala, že si celou věc vymyslela, bylo zahájeno následně, na podkladě nového trestního oznámení ze strany poškozené. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně opírá závěr o vině stěžovatele právě i o procesně nepoužitelný výslech poškozené ze srpna 2011.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu stanoví, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Stěžovatel namítá, že tímto způsobem v jeho případě postupováno nebylo. S touto námitkou stěžovatele se však ve svých rozhodnutích vypořádaly již obecné soudy.
Odvolací soud konstatoval, že k procesnímu pochybení skutečně došlo, nicméně toto procesní pochybení podle názoru odvolacího soudu nemělo žádný vliv na výsledek řízení. Svědkyně Jana H. byla totiž vyslýchána v nepřítomnosti stěžovatele před soudem pouze poté, co byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně. Jednalo se tak o její druhou, doplňující, výpověď, přičemž při prvním výslechu uvedené svědkyně stěžovatel byl přítomen a otázky jí klást mohl.
Podrobněji se této otázce věnoval Nejvyšší soud ve svém usnesení. Ten upozornil, že z úředního záznamu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 9. 2012 (č. 1. 443) se mj. podává, že se na soud dostavily svědkyně Jana H. a poškozená Zuzana J., přičemž Jana H. uvedla, že jí od stěžovatele přišel dopis, kde jí vyhrožuje a shodně uvedly, že z jeho jednání mají strach. V návaznosti na tyto skutečnosti byla vyzvána, aby tyto dopisy doručila soudu (č. l. 450). Z obsahu úředního záznamu z téhož dne (č. l. 457a) vyplývá, že se na soud dostavila svědkyně Jana H. i s dcerou Zuzanou J. a přinesly dopisy, které svědkyni Janě H. stěžovatel zaslal z výkonu trestu. Obě svědkyně byly velice rozrušené a ve špatném psychickém stavu a prosily, aby se soud před stěžovatelem nezmiňoval, že nyní dopisy přinesly. Za této situace ve smyslu §209 odst. 1 trestního řádu konal soud prvního stupně výslech svědkyně Jany H. u hlavního líčení dne 25. 10. 2012 v nepřítomnosti stěžovatele, když z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že podmínky pro postup podle §209 odst. 1 věty druhé trestního řádu byly splněny, proti čemuž ani stěžovatel ničeho nenamítal.
Jak Nejvyšší soud uvedl, z obsahu spisu vyplývá, že svědkyně Jana H. byla k věci slyšena opakovaně, a to jednak v přípravném řízení dne 4. 11. 2011 (č. 1. 45 - 52), kdy tomuto byl přítomen obhájce stěžovatele, který využil svého práva klást svědkyni otázky, a jednak u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. 1. 268 - 274), za přítomnosti jak stěžovatele, tak i jeho obhájce, kteří oba využili svého práva klást svědkyni otázky.
Nejvyšší soud v usnesení vyložil, že z principu kontradiktornosti plynou ve vztahu k výslechu svědků dvě pravidla: pro neúčast svědka musí být dán dobrý důvod a v situaci, kdy je obvinění založeno převážně na výpovědi svědka, kterého obžalovaný neměl možnost vyslechnout, či už v přípravném řízení nebo před soudem, mohou být práva obhajoby omezena do té míry, že jsou v rozporu s čl. 6 Úmluvy. Obecně by tedy obžalovanému mělo být umožněno vyslechnout svědka při jednání, Evropský soud pro lidská práva ale současně připouští, že za určitých okolností nelze vyslechnutí svědka (či už z důvodu jeho nedostupnosti, nebo jeho traumatizace) obžalovaným provést.
V návaznosti na tato obecná východiska Nejvyšší soud shrnul, že ve věci stěžovatele v rámci důkazního řízení před soudem prvního stupně sice došlo k procesnímu pochybení a ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu, současně však zdůraznil, že toto pochybení lze pro rozhodnutí ve věci označit za nepodstatné. Svědkyně Jana H. byla jako svědkyně slyšena opakovaně, a to jednak v přípravném řízení dne 4. 11. 2011 (č. l. 45), za přítomnosti obhájce obviněného, který využil svého práva klást svědkyni otázky, jednak u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. 1. 268), kdy u této výpovědi byl přítomen jak obviněný, tak i jeho obhájce, kteří svého práva klást svědkyni otázky rovněž využili. Výslech svědkyně Jany H. u hlavního líčení dne 25. 10. 2012 (č. 1. 494 - 500) byl již jen toliko doplněním její předešlé výpovědi.
V.
Ústavnímu soudu nezbývá, než se s těmito závěry obecných soudů ztotožnit.
Ústavní soud musel námitkám stěžovatele částečně přisvědčit. Je pravdou, že v případě stěžovatele došlo k pochybení soudu prvního stupně, který nerespektoval ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu. Je nesporné, že toto procesní pochybení okresního soudu představuje v trestním řízení nežádoucí skutečnost. Na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6 Úmluvy, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem (viz Rachdar proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 13. 11. 2003, č. 71846/01, Zentar proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 13. 4. 2006, č. 17902/02, Vebiu proti České republice, rozhodnutí ESLP ze dne 26. 7. 2003, č. 46168/99; viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 812, s. 819).
Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě se však o takovou situaci nejednalo. V dané věci se jeví jako zcela zásadní, že Jana H. byla jako svědkyně slyšena opakovaně, a to jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, za přítomnosti obhájce a stěžovatele, kteří v obou případech využili svého práva klást svědkyni otázky. Další výslech svědkyně Jany H. v hlavním líčení dne 25. 10. 2012 proběhl sice v nepřítomnosti stěžovatele, avšak za přítomnosti jeho obhájce, který svědkyni Janě H. opětovně kladl otázky (č. 1. 494 - 500).
Ze spisového materiálu také neplyne, že by obhájce stěžovatele na pochybení soudu jakkoliv reagoval, resp. že by namítal, že soud nerespektuje zákonem předpokládaný postup a adekvátně tak hájil práva stěžovatele.
Ústavní soud také považuje za důležité uvést, že stěžovatel byl uznán vinným na základě celé řady důkazů (výpověď poškozené, předchozí výpovědi svědkyně Jany H., výpovědi dalších svědků, znalecké posudky, výslech znalců, listinné důkazy, atd.), nikoliv pouze na základě jednoho jediného výslechu svědkyně Jany H., kterému nebyl přítomen. Tento výslech svědkyně Jany H. tak jistě nelze označit za klíčový, v tom smyslu, že by odsouzení stěžovatele bylo založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi této svědkyně učiněné v nepřítomnosti stěžovatele.
Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni podústavního práva a svou kasační pravomoc Ústavní soud zásadně neužívá k tomu, aby svými zásahy "trestal" orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3516/11 ze dne 26. 4. 2012). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující spravedlnost trestního řízení jako celku.
Na základě výše uvedené argumentace proto nebylo možné než dospět k závěru, že pochybení okresního soudu v otázce výslechu svědkyně v nepřítomnosti stěžovatele (resp. neseznámení stěžovatele s obsahem této výpovědi a neumožnění klást svědkyni prostřednictvím předsedkyně senátu otázky) s ohledem na okolnosti případu nedosahovalo úrovně porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele v rozsahu vyžadujícím zrušení meritorního rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že soud neprovedl důkaz výslechem svědkyně Koudelkové, je možno uvést, že pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
Okresní soud v souvislosti s tímto návrhem na doplnění dokazování (zjednodušeně řečeno) uvedl, že s ohledem na výpovědi poškozené, svědkyně Jany H. a svědka L. M. považuje za nadbytečné slyšet ve vztahu k Silvestru 2008 další svědky (blíže viz str. 26 rozsudku okresního soudu). Krajský soud v Praze v této souvislosti konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy, které byly pro posouzení věci podstatné, a nepochybil, když nevyslechl svědkyni Koudelkovou, vzhledem k tomu, že ve vztahu k otázce, zda Silvestr 2008 trávil obžalovaný v restauraci, byli již vyslechnuti svědkyně Jana H. a svědek L. M., z jejichž výpovědí soud prvního stupně právem dovodil, že onoho dne stěžovatel v restauraci byl. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecných soudů v tomto směru nedošlo.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně opírají závěr o vině stěžovatele i o procesně nepoužitelný výslech poškozené ze srpna 2011. Je pravdou, že okresní soud tento výslech poškozené zmiňuje, ale činí tak pouze za účelem rekapitulace procesního postupu v dané věci, nikoliv proto, aby o tento procesně nepoužitelný výslech opřel své rozhodnutí (podrobně viz str. 14 a 15 rozsudku okresního soudu a str. 11 usnesení Nejvyššího soudu). Ostatně k takovému postupu ze strany okresního soudu ani není důvod, vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě podaného vysvětlení poškozené (a svědkyně Jany H.) ze dne 3. 11. 2011 a pokud jde o tvrzení poškozené, soudy vycházely z její procesně použitelné výpovědi ze dne 4. 11. 2011 (č. l. 51) a z její výpovědi u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. l. 255).
VI.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele tak Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Obecné soudy se také adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy srozumitelně odůvodnily. Závěry obecných soudů v dané věci tak Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní.
Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu