infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.12.2014, sp. zn. II. ÚS 3299/14 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.3299.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:2.US.3299.14.1
sp. zn. II. ÚS 3299/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Statek Chyše s. r. o., se sídlem Chyše 141, Chyše, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 As 137/2013-87, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2013, č. j. 57 A 12/2012-101, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 4 odst. 1, v článku 11 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Brně posoudily otázku nicotnosti rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích ze dne 11. 8. 2010, č. j. 3278/1 OA/Pr, kterým správní orgán rozhodl, že pozemek p. č. X v k. ú. Chyše ve vlastnictví stěžovatelky je veřejně přístupnou účelovou komunikací od 60. let minulého století do dnešního dne. Stěžovatelka upozorňuje, že podle §40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací obce. Vzhledem ke skutečnosti, že pozemek p. č. X v k. ú. Chyše se nachází v obci Chyše, stavební úřad ve Žluticích, který vykonává věcnou působnost pouze ve vztahu ke stavebnímu zákonu a souvisejícím právním předpisům, ohledně pozemních komunikací žádnou pravomoc rozhodovat nemá. Stěžovatelka je dále toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku její dobré víry. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že předmětná komunikace vždy sloužila pouze hospodářským účelům jejího právního předchůdce - Státního statku n. p. Žlutice. Samotná změna společenských poměrů a s ní spojená privatizace státního majetku pak nemůže sama o sobě vyvolat vznik veřejně přístupné komunikace na tomto pozemku, když stěžovatelka ani její právní předchůdce nikdy nedali ani konkludentní souhlas s veřejným užíváním předmětné komunikace. Stěžovatelka proto namítá omezení svého vlastnického práva deklaratorním rozhodnutím o existenci veřejně přístupné komunikace. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu v Chyších ze dne 1. 8. 2011, čj. 148/11, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna odstranit posuvná vrata postavená na veřejně přístupné účelové komunikaci p. č. X v obci a katastrálním území Chyše do 7 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského Kraje ze dne 15. 12. 2011, č. j. 3048/DS/11-4, změněno bylo pouze v označení účastníka řízení. Rozhodnutí správního orgánu druhého stupně napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2013, č. j. 57 A 12/2012-101, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že za zásadní a určující je třeba mít pravomocné rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích ze dne 11. 8. 2010, č. j. 3278/10/VPr, jímž bylo rozhodnuto, že pozemní komunikace na pozemku p. č. X v k. ú. Chyše je veřejně přístupnou účelovou komunikací od 60. let minulého století do dnešního dne, a od něhož se správní orgány obou stupňů nebyly oprávněny jakkoli odchýlit. 7. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že stěžovatelka nedbala na ochranu svých práv, když nepodala proti rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích ze dne 11. 8. 2010 žádný opravný prostředek. Námitku stěžovatelky, že postačoval podnět osoby zúčastněné na řízení a povinnost správního orgánu posoudit soulad rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace s právními předpisy z úřední povinnosti, podle Nejvyššího správního soudu "jen představuje přenesení zájmu stěžovatele na ochraně svých práv na jiné osoby v důsledku toho, že sám včas a náležitě svá práva v rozhodujícím řízení - o deklaraci charakteru předmětné komunikace - nehájil". Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky stran její dobré víry umístit a mít na předmětném pozemku posuvná vrata. I zde se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, že souhlas Městského úřadu ve Žluticích s provedením ohlášené stavby ze dne 12. 9. 2008, ve spojení s další dokumentací jednak není souhlasem s umístěním stavby posuvných vrat na předmětném pozemku p. č. X, jednak není ani povolením vydaným silničním správním úřadem. Ze souhlasu s provedením ohlášené stavby je totiž zřejmé, že stěžovatelce bylo povoleno "oplocení pletivem 50x5x2,2 PVCX výšky 1,8 m, podklad, podhrabová deska", tedy provedení stavby, kterou takto přesně vymezila i stěžovatelka ve své žádosti o souhlas ze dne 3. 6. 2008, a že tato stavba, a nikoliv jiná, byla i předmětem předávacího protokolu od zhotovitele ze dne 2. 8. 2008. Nejvyšší správní soud taktéž konstatoval, že "Souhlas s provedením ohlášené stavby" nebyl vydán v řízení podle zákona o pozemních komunikacích pro účely umístění pevné překážky na pozemní komunikaci, nýbrž podle stavebního zákona. Stalo se tak časově předtím, než vůbec vznikl spor o určení charakteru tohoto pozemku, pravděpodobně právě z důvodu zhotovení pevné překážky na pozemku, bránící vstupu či vjezdu osoby zúčastněné na řízení k jejímu objektu. Došlo toliko k ohlášení stavby bez vedení řízení za účasti osob, které by přicházely v úvahu jako účastníci stavebního řízení. Stavební úřad neměl z důvodu obsahu podané žádosti důvod zabývat se pozemkem p. č. X v kat. území Chyše z hlediska opatření stanovisek dotčených orgánů státní správy ani neměl poznatek o sporu o charakter tohoto pozemku, který vznikl v důsledku zhotovení pevné překážky. 8. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. 9. K námitce stěžovatelky, že soudy nesprávně posoudily nicotnost rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích ze dne 11. 8. 2010, čj. 3278/10/VPr, neboť v takovém případě "by zcela absurdně mohly rozhodovat stavební úřady, které v této problematice nemají žádnou kvalifikaci, žádnou pravomoc", nelze než odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelce na základě své konstantní judikatury vysvětlil, že rozhodnutí místně nepříslušného silničního orgánu nezpůsobuje věcnou nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, která by měla dle §77 odst. 1 správního řádu za následek nicotnost správního aktu. Pokud stěžovatelka namítá, že o veřejně přístupné účelové komunikaci rozhodoval stavební úřad Městského úřadu ve Žluticích, a z tohoto usuzuje na nedostatek věcné nepříslušnosti, Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, že ze záhlaví rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích ze dne 11. 8. 2010 je zřejmé, že tento úřad rozhodoval v přenesené působnosti dle §40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, tj. v návaznosti na §40 odst. 1 zákona, upravující výkon státní správy ve věcech pozemních komunikací. 10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka i přes výše uvedené trvá na svém názoru, že citované rozhodnutí Městského úřadu ve Žluticích je nicotné. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je v tomto směru pouhou polemikou s výkladem učiněným soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. 11. Ústavní soud si je vědom složitosti situace, do níž se stěžovatelka v důsledku (jak sama uvádí) změny společenských poměrů a s ní spojené privatizace dostala, nicméně lze přisvědčit správním soudům v tom, že v dané věci zásadní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o charakteru předmětné komunikace, stěžovatelka ponechala bez povšimnutí s tím, že je považovala "za nepodstatné a neúčinné". Nelze proto nyní ve správním řízení či soudním řízení správním opožděně namítat (byť i skutečné) formální nedostatky tohoto pravomocného rozhodnutí, a jeho dopady na situaci stěžovatelky, když jeho nicotnost nebyla správními soudy shledána. Tím méně je pak možno spoléhat na argumentaci stran dobré víry, jak ji stěžovatelka vymezila v ústavní stížnosti. 12. Je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu s zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva"), uplatnil řádně. Stěžovatelka však své právo řádně neuplatnila, ačkoli neuvedla žádnou skutečnost, která by jí v tom bránila, a snaží se dosáhnout nápravy tohoto svého zanedbání mimo jiné cestou ústavní stížnosti. Ta ale takovému účelu neslouží. Argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nelze hodnotit jinak, než jako pouhou polemiku s ústavně konformními závěry správních soudů a nelze jim tedy přisvědčit. 13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2014 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:2.US.3299.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3299/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 4. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 10. 2014
Datum zpřístupnění 26. 1. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodaj Zemánek Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 13/1997 Sb., §40
  • 500/2004 Sb., §77
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík pozemní komunikace
akt/nicotný (paakt)
správní orgán
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3299-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86762
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18