ECLI:CZ:US:2014:2.US.830.14.1
sp. zn. II. ÚS 830/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Chobota, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. ledna 2014, č. j. 49 C 2114/2013-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 5. března 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. ledna 2014, č. j. 49 C 2114/2013-59, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval z důvodu naléhavosti podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti žalované Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7.200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.356 Kč.
II.
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle §115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatel vyslovil souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však udělil v situaci, kdy byl přesvědčen, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají jeho nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se nemohl vyjádřit (jak bylo výše zmíněno), kromě toho původní souhlas zpochybnil svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.
5. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 obč. zák.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 obč. zák.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 obč. zák.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 obč. zák.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011, XI ZR 388/10, a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 18 Co 109/2011.
6. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že v tomto případě tak tomu není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Jak bylo výše popsáno, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že mu (včas) nezaslal vyjádření žalované k jeho návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.
11. Tyto námitky se překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Z ničeho však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). O subsidiaritě ústavní stížnosti ve vztahu k procesním prostředkům ochrany práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny EU, namítanému rovněž stěžovatelem, pak nemůže být řeči, jelikož věc postrádá evropský rozměr, na jehož základě teprve by k aplikaci Listiny EU mohlo dojít.
13. Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim to nepodařilo docílit zjednáním nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3368/13, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 3893/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužili.
14. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení, tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.
15. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce Ústavního soudu