ECLI:CZ:US:2014:2.US.854.14.1
sp. zn. II. ÚS 854/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Listopada, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2014 č. j. 49 C 2120/2013-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných zejména čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, který byl znám svým odmítavým postojem k nároku uplatňovanému stěžovatelem. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce stáhl případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle §115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatel vyslovil souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však udělil v situaci, kdy byl přesvědčen, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají jeho nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, resp. "neúplný", navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se nemohl vyjádřit (jak bylo výše zmíněno), kromě toho původní souhlas zpochybnil svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.
Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 o. z.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
Stěžovatel nesouhlasil ani s rozhodnutím o nákladech řízení, namítl, že se obvodní soud řádně nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., zpochybnil, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a uvedl, že dle jeho právního názoru byly současně dány důvody hodné zvláštního zřetele otevírající cestu k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Pokud stěžovatel nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti, z níž vzešel citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13, zejména namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně a nadto byla věc přidělena soudci, který se proti danému typu sporů negativně vymezil, resp. že mu byla nesprávným (shora popsaným) postupem soudu odňata možnost jednat před tímto soudem, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto námitky mohl uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Stěžovatelova argumentace se v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení, překrývá s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Stěžovatel neuvedl, zda žalobu pro zmatečnost podal, tj. že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto striktně vzato by ústavní stížnost v této části mohla být odmítnuta i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/14 ze dne 22. 4. 2014, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud postupoval v projednávané věci tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu urychlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu