ECLI:CZ:US:2014:3.US.1422.14.1
sp. zn. III. ÚS 1422/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Dlážděná 12c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. 39 T 6/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013 sp. zn. 6 To 26/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014 sp. zn. 3 Tdo 195/2014, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. dubna 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nerespektovaly při svém rozhodování ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 39 T 6/2011-963 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl Krajským soudem v Brně (dále jen "soud prvního stupně") odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej soud zařadil do věznice s dozorem.
Po skutkové stránce (stručně řečeno) spočívala trestná činnost stěžovatele v tom, že v roce 2007 v Brně získal od Zdeňka Kremera za účelem dalšího prodeje obraz "Malířka", signovaný Emil Filla 33, obraz "Zátiší se slanečky", signovaný Emil Filla a obraz "Portrét šlechtice", signovaný I. J. Repin 1893, přičemž však Zdeňku Kremerovi, vyjma záloh za prvé dva obrazy ve výši 630 000,- Kč, jiné peníze nepředal a obrazy mu nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 6 000 000,- Kč. Stěžovatel dále koncem roku 2008 požadoval od Romana Kaliny půjčku 4 000 000,- Kč na koupi originálu obrazu Emila Filly "Karafa a sklenička", které mu však Roman Kalina neposkytl, neboť věděl, že originál obrazu je umístěn v Národní galerii v Praze. Následně v roce 2009 stěžovatel prodal Pavlu Čáslavovi jako pravý obraz Emila Filly "Zátiší s mrtvým ptákem" za částku 1 800 000,- Kč, ač věděl, že jde o falsum, které převzal od Jiřího Rybáře v jeho bydlišti s tím, že si jej doma pověsí jako reprodukci, čímž Pavlu Čáslavovi způsobil škodu ve výši 1 800 000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel, jakož i státní zástupce, odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") vyhověl toliko odvolání státního zástupce a původní rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon trestu odnětí svobody jej zařadil do věznice s ostrahou. Ve vztahu k odvolání stěžovatele odvolací soud uvedl, že s obhajobou stěžovatele se v napadeném rozsudku soud prvního stupně náležitě a dostatečným způsobem vypořádal.
Rovněž stěžovatelem podanému dovolání nebylo Nejvyšším soudem vyhověno, neboť tento naznal, že dovolání stěžovatele nelze podřadit pod §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
III.
Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím podává ústavní stížnost, neboť má za to, že obecné soudy nerespektovaly při svém rozhodování ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, čímž došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stran přezkumu dokazování provedeného obecnými soudy Ústavním soudem stěžovatel podotýká, že si je vědom, že takováto pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší, s výjimkou případů, kdy obecné soudy svým postupem porušily ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. Současně stěžovatel uvádí, že konstantní judikatura Ústavního soudu považuje rozhodnutí obsahující v sobě extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, za vydané v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo čl. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel má za to, že právě k takovéto situaci došlo v jeho věci.
Stěžovatel uvádí, že je nutno připomenout skutečnost, že první rozhodnutí v jeho věci bylo vydáno soudem prvního stupně již dne 14. prosince 2011 pod č. j. 39 T 6/2011-867, přičemž tímto rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby v celém rozsahu ve smyslu §226 písm. a) trestního řádu. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 24. července 2012 č. j. 6 To 15/2012-890 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s odůvodněním, že nalézací soud nevyčerpal všechny možnosti, jak objasnit skutkový stav natolik, aby o jeho závěrech nebyly důvodné pochybnosti. Vázán rozhodnutím odvolacího soudu následně soud prvního stupně rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Stěžovatel namítá, že doplnění dokazování provedené soudem prvního stupně nepřineslo žádné zásadní nové skutečnosti. Pakliže soud prvního stupně nejprve shledal, že je zde dána taková důkazní situace, kdy nelze bez důvodných pochybností rozhodnout o vině stěžovatele, pak je dle stěžovatele zřejmé, že následný odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vydán nikoliv proto, že by doplnění dokazování přineslo nové závěry ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, nýbrž proto, že předchozí zprošťující rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Stěžovatel tak má za to, že došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního procesu, totiž zásady in dubio pro reo, neboť předchozí pochybnosti, které vedly ke zproštění stěžovatele, nebyly nově doplněným dokazováním nijak rozptýleny.
Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před odvolacím soudem navrhl celou řadu důkazů, o nichž se dozvěděl až po skončení řízení před soudem prvního stupně, avšak těmto odvolací soud nevěnoval pozornost a s důvody jejich neprovedení se ve svém rozhodnutí ani náležitě nevypořádal. Postupem odvolacího soudu tak došlo k porušení stěžovateli garantovaného práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Dále stěžovatel svoji argumentaci směřuje proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, neboť má za to, že došlo k zásahu do jeho hmotněprávní sféry. Třebaže k tomu došlo nedodržením především procesních předpisů, lze se dovolávat nápravy takto způsobené vady uplatněním dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V dalším stěžovatel poukazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. opomenutých důkazů a předkládá Ústavnímu soudu řadu skutkových tvrzení stran jím navržených důkazů v řízení před obecnými soudy. Především stěžovatel uvádí, že je pochybná pravost předmětných obrazů, ba dokonce jejich samotná existence. O pravosti obrazů se sám stěžovatel nemohl přesvědčit mimo jiné také z důvodu své praktické nevidomosti, kterou v řízení před soudem prvního stupně opakovaně zdůrazňoval. Rovněž k některým osobám svědků stěžovatel vyjadřuje pochybnosti o pravdivosti jejich svědeckých výpovědí. Propojením všech uvedených nejasností stěžovatel dospívá k závěru, že nebyla prokázána žádná jeho trestná činnost a současně nedošlo k naplnění principu ultima ratio, tedy subsidiarity trestní represe.
Z výše uvedených důvodů má tak stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
IV.
K ústavní stížnosti se vyjádřil soud prvního stupně, jakožto účastník řízení před Ústavním soudem. Tento ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. října 2014, uvádí, že v řízení před tímto soudem byla dodržena veškerá práva obžalovaného a byly respektovány všechny zásady trestního řízení. Procesní pravidla umožňují rozhodnout o osobě, která byla původně zproštěna obžaloby, po zrušení rozsudku soudem druhého stupně, výrokem, kterým je uznána vinnou, což se stalo v dané věci.
Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel uvádí věci jednostranně, vytržené z kontextu a ponechává stranou důkazy, které vyplynuly z důkazních prostředků svědčících v jeho neprospěch. Veden právním názorem odvolacího soudu, soud prvního stupně přihlédl v rámci hodnocení důkazů nejen k věrohodnosti svědků, ale také k širším souvislostem daného případu, vzal v potaz další skutečnosti zjištěné z důkazních prostředků a přihlédl k povaze žalované trestné činnosti, která vykazovala řadu podobných znaků. K tvrzení stěžovatele o solventnosti jeho otce, které má vyvracet potřebu stěžovatele jednat ziskuchtivě, soud prvního stupně uvádí, že toto tvrzení stěžovatel žádným způsobem nepodložil a i v případě, že by se tak stalo, by tímto nemohl být jednoznačně vyvrácen závěr o úmyslu stěžovatele. Závěrem soud prvního stupně uvádí, že pakliže by oční vada stěžovatele neumožňovala nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, Vězeňská služba České republiky by tuto skutečnost jistě zohlednila.
Odvolací soud ve svém vyjádření, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 9. října 2014, plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
S ohledem na obsah vyjádření obecných soudů, která neobsahovala žádné nové skutečnosti, nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k replice.
V.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k samotnému obsahovému zhodnocení ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda tato splňuje formální náležitosti ve smyslu §34 a §72 zákona o Ústavním soudu, tedy zda ústavní stížnost byla stěžovatelem podána řádně a včas. Ústavní soud shledal, že tomu tak v dané věci je a přistoupil proto k meritorní stránce věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, kterým mělo být zasaženo do jeho základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Tento zásah měl spočívat především v procesních pochybeních soudu stran doplnění dokazování v řízení před soudem prvního stupně, následného hodnocení provedených důkazů a rovněž v postupu soudu odvolacího, který nevěnoval pozornost důkazním návrhům ze strany stěžovatele, aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč tak učinil.
Stěžovatel poukazuje na pravomoc Ústavního soudu přistoupit k hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy za situace, kdy mezi skutkovými zjištěními, která z důkazů provedených před obecnými soudy vyplynula a právními závěry z nich vyvozenými, je dán extrémní nesoulad, který dosahuje ústavněprávní roviny. K této pravomoci se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje například v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na stránce http://nalus.usoud.cz) v rámci své rozhodovací činnosti. V dané věci stěžovatel vznáší otázku, zda skutková zjištění soudu prvního stupně, která vyplynula z provedeného dokazování, našla svůj odraz v hodnocení těchto důkazů, obsaženém v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zda se tento nedopustil libovůle či nenastal-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud shledal, že vzdor přesvědčení stěžovatele tomu tak v dané věci není a že obecné soudy neporušily pravidla spravedlivého procesu.
Soudem prvního stupně na základě pokynu obsaženého v usnesení odvolacího soudu ze dne 24. července 2012 č. j. 6 To 15/2012-890 bylo doplněno dokazování. Stran prvního bodu obžaloby soud prvního stupně doplnil další svědecké výpovědi, poškozený Kremer a stěžovatel vypovídali ohledně diktafonové nahrávky pořízené poškozeným. Nalézací soud propojil jednotlivá skutková zjištění, na základě čehož si o předmětném jednání mohl vytvořit ucelenější obraz, než v předchozím rozsudku.
Soud prvního stupně tak po doplnění dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel s úmyslem obohatit se uváděl poškozeného Kremera v omyl tím, že předáváním menších částek z prodeje obrazů jej utvrzoval v přesvědčení, že dohodnutou částku za jejich prodej následně dostane, ačkoliv tyto obrazy již dříve dále prodal. Stejně tak stěžovatel jednal i v případě svědka Kaliny. Výpověď svědka Rybáře, respektive jeho tvrzení o tom, že se nikde netajil tím, že obraz "Zátiší s mrtvým ptákem" je falsifikátem, podpořily svědecké výpovědi svědkyně Čambalové, D. Rybářové, H. Rybářové a svědka Krištofa.
Doplnění dokazování provedené soudem prvního stupně tak přineslo řadu nových skutkových zjištění, které zasazené do celkového kontextu jednání stěžovatele v období let 2007 až 2009, vedly soud ke konstatování viny stěžovatele za výše popsané trestné činy.
Proti závěrům obecných soudů, opřeným o provedené důkazy, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat.
Stěžovatel v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhoval doplnění dokazování. Mělo tak být učiněno čtením listinného důkazu - prohlášení Anny Němcové, provedením jejího výslechu, jakožto svědka a výslechem pana Martina Kodla. Své odvolání stěžovatel následně dne 11. července 2013 doplnil v tom směru, že na svědky Rybáře, Kremera, Hlušičku a Kalinu mělo být podáno trestní oznámení ve věci obrazů, které byly předmětem trestního stíhání stěžovatele. Stěžovatel navrhoval provedení listinného důkazu přečtením tohoto trestního oznámení a jeho doplnění před odvolacím soudem, jakož i výslech pana Seidla a pana Čáslavi jako svědků.
S těmito důkazními návrhy ze strany stěžovatele se odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal, když konstatoval, že námitka stěžovatele, že doplnění dokazování soudem prvního stupně nepřineslo žádné zásadní skutečnosti stran objasnění skutkového stavu věci, postrádá argumentační opory a lze ji označit za ničím nepodloženou spekulaci. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, hodnotil nově provedené důkazy nikoliv izolovaně a selektivně, jak tomu bylo v případě prvního rozsudku ve věci. Provedené důkazy byly hodnoceny komplexně, při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyjádřenou §2 odst. 6 trestního řádu. Stran námitek stěžovatele ohledně věrohodnosti pramenů důkazů, totiž osob svědků Kremera, Kaliny a Rybáře odvolací soud správně vyhodnotil, že tyto nemohou obstát, neboť nemají oporu v provedeném dokazování.
Stran tvrzení stěžovatele o neexistenci předmětných obrazů odvolací soud uvedl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, že tyto existovaly a byly, případně mohly být předmětem obchodů. Ohledně nejasného smyslu nahrávky rozhovorů poškozeného Kremera a stěžovatele odvolací soud uvedl, že z dokazování provedeného před soudem prvního stupně je tento smysl zřejmý, neboť poškozený Kremer ve své výpovědi k důvodu pořízení digitálního diktafonu uvádí: "Peníze mi nevyplácel (stěžovatel) a obrazy mi nevracel, nevěděl jsem kudy kam, a proto jsem si to nahrál" (č. l. 924).
Napadá-li stěžovatel svědeckou výpověď svědka Krištofa tvrzením, že tento měl obdržet za svoji svědeckou výpověď od svědka Rybáře 60 000,- Kč, pak odvolací soud správně konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z vysvětlení podaného svědkem Krištofem v přípravném řízení, které zapadá do kontextu dalších, ve věci provedených důkazů.
Ústavní soud tak konstatuje, že soud odvolací se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal dostatečným způsobem, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranách 6 až 10. Postup odvolacího soudu nelze tedy kvalifikovat jako tzv. "opomenutý důkaz". Ústavní soud se k problematice opomenutých důkazů vyjádřil, vedle dalších, v usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 395/05, když konstatoval: "... Ústavní soud [má] za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03)". V daném případě je zřejmé, že stěžovatelem navržené důkazy by byly vzhledem k již zjištěným skutečnostem nadbytečnými. Tento závěr byl odvolacím soudem zcela jasně odůvodněn.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel svoji argumentaci směřuje proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, neboť má za to, že v daném případě byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ve věci restriktivního výkladu předmětného ustanovení trestního řádu a namítá, že Nejvyšší soud tuto judikaturu nerespektoval. Ani této námitce však Ústavní soud nemůže přitakat.
Ohledně námitek, týkajících se zdravotního stavu stěžovatele a jeho zohlednění před obecnými soudy Ústavní soud podotýká, že tento byl zohledněn soudem prvního stupně v rámci jeho úvahy o výši trestu a stanovení typu věznice, do které bude stěžovatel zařazen, přičemž na tyto poukázal také soud odvolací. Na základě žádosti soudu prvého stupně ze dne 6. září 2013 a přiložených lékařských zpráv projednala Oblastní lékařská komise č. 4 Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky (dále jen "Komise") zdravotní stav stěžovatele. Komise na základě zjištěných skutečností dospěla k závěru, že psychický stav stěžovatele je léčitelný ve zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky, konkrétně na psychiatrickém oddělení Vězeňské nemocnice Brno a zabezpečení léčby onemocnění stěžovatele (degenerativní onemocnění sítnice obou očí) lze zabezpečit ve spolupráci s konziliárním odborným pracovištěm Fakultní nemocnice Brno - Bohunice. Komise tak konstatovala, že Vězeňská služba České republiky je schopna zabezpečit potřebnou odbornou péči, která je plně srovnatelná s péčí v kterémkoliv jiném i civilním zdravotnickém zařízení a stěžovatel tak byl schopen nástupu výkonu trestu odnětí svobody.
Ohledně návrhu stěžovatele podaného ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutné zdůraznit, že toto ustanovení zakládá možnost Ústavního soudu přiznat podané ústavní stížnosti suspenzivní účinek a to za podmínek stanovených v rámci tohoto ustanovení. K této pravomoci Ústavního soudu je však nezbytné uvést, že "takový postup by byl možný pouze tehdy, kdyby Ústavní soud ústavní stížnost přijal." (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94). V posuzovaném případě však byla ústavní stížnost odmítnuta, takže takový postup možný není.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů, jakož i jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
Ústavní soud neshledal porušení základního práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu