ECLI:CZ:US:2014:3.US.1795.14.1
sp. zn. III. ÚS 1795/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 4. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Projekt Sever s. r. o., IČ: 278 61 503 se sídlem Praha 1, Panská 890/7, zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 6 Aos 2/2013-95 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013 č. j. 9 A 113/2012-163, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 23. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne a doplněné dne 16. 6. a 17. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na zrušení opatření obecné povahy podle §101a a násl. s. ř. s.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Navrhovatelé A) Městská část Praha - Benice, B) Jaromír Hepner a C) Silvie Štěpánková se proti odpůrci Hlavnímu městu Praze, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Lucie Hepnerové, 2) Zdeňka Štěpánka, 3) Hany Štěpánkové a 4) Petra Štěpánka, domáhali zrušení Opatření obecné povahy č. 9/2010 - změny vlny 07 a změny Z-1190/06 Územního plánu hlavního města Prahy, vydané usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 35/38 dne 26. 3. 2010, v rozsahu části změny Z 1294/07 (dále též "změna opatření").
Dne 26. 4. 2013 rozsudkem č. j. 9 A 113/2012-163 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") změnu opatření zrušil dnem vyhlášení rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); výrokem III rozhodl, že stěžovatelka není osobou zúčastněnou na řízení. Správní soud konstatoval, že stěžovatelku vyrozuměl společně s ostatními v úvahu přicházejícími osobami o probíhajícím řízení a poučil o jejich právech dle ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s. Současně stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy oznámila, zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; stěžovatelce bylo vyrozumění s poučením doručeno datovou schránkou dne 31. 7. 2012. Stěžovatelka svá práva ve stanovené lhůtě neuplatnila a její pozdější oznámení podané až po marném uplynutí lhůty dne 7. 3. 2013 již nemohlo mít účinky přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení.
Dne 26. 2. 2014 rozsudkem č. j. 6 Aos 2/2013-95 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") v řízení o kasační stížnosti odpůrce Hlavního města Prahy a stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 4. 2013 č. j. 9 A 113/2012-163, kasační stížnost stěžovatelky odmítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II), stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek (výrok III) a kasační stížnost odpůrce zamítl (výrok IV). Kasační soud ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelky konstatoval, že listina potvrzení o dodání a doručení do datové schránky prokazuje, že se výzva k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení dostala do dispoziční sféry stěžovatelky dne 31. 7. 2013, a byla tedy řádně doručena. Protože na řádně doručené vyrozumění o probíhajícím řízení ve stanovené lhůtě nereagovala, byly splněny zákonné podmínky pro to, aby se stěžovatelkou nebylo zacházeno jako s osobou zúčastněnou na řízení. Kasační soud proto dospěl k závěru, že správní soud nepochybil, když konstatoval, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro získání postavení osoby zúčastněné na řízení, a kasační stížnost odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Kasační soud dodal, že "stěžovatelka nebude ochuzena o odpovědi na své námitky předložené dne 22. 7. 2013, neboť prakticky totožné námitky obsahuje i kasační stížnost odpůrce, kterou kasační soud posoudí věcně."
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odmítnutím její kasační stížnosti bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesouhlasila se závěrem kasačního soudu, že byla osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a opakovala své tvrzení, že k datové schránce měl přístup pouze jednatel a pracovnice administrativy, přičemž v době, kdy jí mělo být vyrozumění údajně doručeno prostřednictvím datové schránky, byl jednatel ve Švýcarsku a zmiňovaná administrativní pracovnice se bezprostředně před tímto dnem vrátila ze zahraniční dovolené. Vyrozumění o probíhajícím řízení se v datové schránce ke dni 31. 7. 2012 rozhodně nenacházelo, a proto administrativní pracovnice, jakožto jediná oprávněná osoba přítomná v inkriminovaný den v kanceláři stěžovatelky, nemohla tento den dokument nejen vyzvednout, ale ani následně vytisknout a založit v listinné podobě do složky "doručené listiny z datových schránek." Jednalo se o důsledek technické chyby při přenosu dat, kdy jiné logické vysvětlení stěžovatelka v tomto směru neměla.
Stěžovatelka dále tvrdila, že odnětím práva na spravedlivý proces bylo zároveň zásadním způsobem dotčeno její vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny, neboť v území, dotčeném opatřením obecné povahy, vlastní řadu pozemků, v dobré víře již realizovala rozsáhlé práce v souvislosti s připravovaným bytovým projektem, a zrušením napadené části územního plánu vznikla v její majetkové sféře škoda v řádech miliard korun.
Právo na spravedlivý proces mělo být podle stěžovatelky porušeno též přiznáním aktivní legitimace Městské části Praha-Benice.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále tvrdila zásah do jejího práva svobodně podnikat v důsledku zásahu do jejího vlastnického práva, jež se projevil snížením hodnoty jí vlastněných pozemků. Namítla též nerespektování zásady zdrženlivosti, neposkytnutí ochrany před excesy a svévolí politické reprezentace, zásah do práva na samosprávu a přepjatý formalismus.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že v důsledku marného uplynutí lhůty správní soud podle §34 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení.
Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jeho znění - čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy; je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených Listině a Úmluvě.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdila, že správní soud se dopustil procesní vady při doručování výzvy k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení, v jejímž důsledku jí marně uplynula propadná lhůta pro uplatnění tohoto práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku správního soudu ze dne 26. 4. 2013 č. j. 9 A 113/2012-163 je však zřejmé, že tento soud stěžovatelku jako potenciální osobu zúčastněnou na řízení dne 25. 7. 2012 vyrozuměl o probíhajícím řízení a poučil o jejích právech, přičemž vyrozumění bylo doručeno datovou schránkou dne 31. 7. 2012 a bylo doloženo potvrzením o dodání a doručené do datové schránky. Bylo tudíž na stěžovatelce, aby doručení do datové schránky zpochybnila (což učinila tvrzením, že nedoručení výzvy je "pravděpodobně výsledkem technické chyby při přenosu dat, kdy jiné vysvětlení stěžovatelka v tomto směru nemá") a předložila takové důkazy, jež by objektivně prokazovaly, že výzva k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení do její datové schránky v důsledku tvrzené technické chyby skutečně nedorazila (což ovšem stěžovatelka neučinila).
Argumentace stěžovatelky, že k datové schránce měl přístup pouze jednatel a pracovnice administrativy, přičemž v době, kdy jí mělo být vyrozumění údajně doručeno prostřednictvím datové schránky, byl jednatel ve Švýcarsku a zmiňovaná administrativní pracovnice se bezprostředně před tímto dnem vrátila ze zahraniční dovolené, závěr správního soudu i kasačního soudu o řádném doručení výzvy stěžovatelce do její datové schránky nemůže zpochybnit.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí Ústavní soud shledal dostatečně odůvodněná a nezakládající jakýkoliv náznak svévole ze strany obecných soudů. Marné uplynutí lhůty pro uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení nelze přičítat těmto soudům, ale výlučně jen stěžovatelce samotné. Nemohlo tudíž dojít ani k dotčení vlastnického práva stěžovatelky chráněného čl. 11 Listiny, resp. práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny, a zjevně neopodstatněnými Ústavní soud shledal i další její výše zmíněná tvrzení obsažená v doplnění ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu