ECLI:CZ:US:2014:3.US.1814.13.1
sp. zn. III. ÚS 1814/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Rudolfa Bolfa, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 22 Cdo 2874/2011-764 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2011 č. j. 69 Co 398/2010-699, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel vedl před obecnými soudy spor o ochranu svého tvrzeného vlastnického práva k v žalobě specifikovanému rybníku. Soudy rozhodovaly o negatorní (zdržovací) žalobě stěžovatele, kterou se domáhal vůči žalovaným subjektům (dvě akciové společnosti a jedna fyzická osoba) vyslovení povinnosti zdržet se výkonu rybářství u předmětného rybníku. Jeden z žalovaných subjektů vystupoval v postavení vlastníka rybníka, další dva pak v postavení nájemců rybníka. Žalovaní zpochybňovali stěžovatelovo vlastnické právo k rybníku a vyvraceli tak podmínku aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Stěžovatel naopak tvrdil a prokazoval, že je výlučným vlastníkem rybníka a že tedy žalovaní nemají žádný právní titul k užívání rybníka k výkonu rybářství, neboť k výkonu rybářství ve formě rybníkářství je podle ustanovení §3 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, oprávněn vlastník rybníka. Tvrzené vlastnické právo k rybníku zakládal stěžovatel na prokázané skutečnosti, že se rybník nachází na jeho pozemku.
Z přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu vyplývá následující: Řízení, z něhož vzešla obě ústavní stížností napadená rozhodnutí, předcházelo řízení, ve kterém obecné soudy odmítly uznat stěžovatelovo vlastnické právo k rybníku, jehož existence je základem aktivní věcné legitimace ve sporu. Na základě dovolání stěžovatele Nevyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 ze dne 16. 8. 2008 (R 65/2009) zrušil předchozí rozhodnutí nižších soudů a vyslovil právní názor, podle kterého nelze stěžovatele jakožto vlastníka pozemku z vlastnictví rybníka zcela vyloučit a jeho aktivní legitimace je dána. Dovolací soud mj. uvedl, že "vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka tak nelze vyloučit z podílu na vlastnictví rybníka. Pokud soudy v nalézacím řízení vycházely z jiného právního názoru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci". Jak dále dovolací soud poznamenal, na vzájemné vztahy více vlastníků, pokud jde o věci tvořící rybník, je nutno přiměřeně aplikovat ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. K otázce hráze rybníka jako předmětu vlastnictví Nejvyšší soud uvedl, že nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze.
V řízení následujícím po výše uvedeném derogačním rozsudku Nejvyššího soudu byla žaloba stěžovatele nalézacím soudem opět zamítnuta. Odvolací soud zamítavý rozsudek soudu nalézacího potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 69 Co 398/2010. Vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu uznal aktivní legitimaci stěžovatele, aplikoval na zjištěný skutkový stav pravidla týkající se spoluvlastnictví, avšak uzavřel, že negatorní žaloba stěžovatele požadující, aby byla žalovaným subjektům uložena povinnost zdržet se výkonu rybářství ve vztahu k předmětnému rybníku, není v daném případě důvodná.
Dovolání stěžovatele, které namítalo nezohlednění některých závěrů dříve vyslovených ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (R 65/2009) bylo dovolacím soudem odmítnuto usnesením sp. zn. 22 Cdo2874/2011, taktéž ústavní stížností napadeném, pro absenci otázky zásadního právního významu, která by měla být v rozhodnutí řešena.
Stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to tím, že soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytly ochranu stěžovatelovu vlastnickému právu chráněnému čl. 11 Listiny, nýbrž naopak nezasáhly proti porušování tohoto práva jednáním žalovaných, kteří bez právního důvodu zasahovali do stěžovatelova práva k jím vlastněnému pozemku.
Stěžovatel tvrdí, že je nutno jej s ohledem na skutečnost, že je nesporně vlastníkem pozemků nacházejících se pod rybníkem, považovat za vlastníka rybníka, resp. za jednoho z vlastníků rybníka. S ohledem na skutečnost, že ve svém předchozím rozsudku zaujal Nejvyšší soud velmi jednoznačně formulovaný postoj ke klíčovým právním otázkám, a vzhledem k tomu, že nižší soudy se těmito právními závěry podle názoru stěžovatele neřídily, považuje stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu za překvapivé, a tedy i porušující právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví. Nejvyšší soud dovolání odmítl a tudíž se věcně stěžovatelovými argumenty, které formuloval v dovolání, nezabýval. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli byly klíčové právní otázky předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu objasněny, nižší soudy závěry Nejvyššího soudu nerespektovaly. V takovém případě měl Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele provést meritorní přezkum rozsudku odvolacího soudu, aby případně zdůvodnil, že tomu tak nebylo a že nižší soudy názor Nejvyššího soudu ve skutečnosti respektovaly.
Vedle tvrzení o protiústavním odmítnutí dovolání namítá stěžovatel též vady hodnocení důkazů na straně nalézacího i odvolacího soudu.
Výtky stěžovatele tedy směřují jednak proti skutkovým zjištěním a právním závěrům soudu nalézacího i odvolacího, jednak proti tomu, že dovolací soud, ačkoli v předchozím rozhodnutí se k uvedeným otázkám jakožto otázkám zásadního právního významu vyjádřil, při dalším dovolání tvrdícím nedostatečné zohlednění jeho předchozích závěrů, toto dovolání odmítl a meritorně neprojednal.
Ve vztahu k tvrzenému protiústavnímu odmítnutí dovolání si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu. Předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Spáčil ve svém vyjádření stručně rekapituluje důvody odmítnutí dovolání a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Opět zdůrazňuje, že nebylo možno přezkoumávat skutková zjištění (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v tehdy platném znění), tudíž výtky stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů a případným pochybením při zjišťování skutkového stavu tak nejsou významné. Dále pak dodává, s odkazem na závěry shrnuté již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (R 65/2009), že jde nepochybně o složitou věc, ve které se negativně promítá více skutečností, a to opuštění zásady "superficies solo cedit", nejasná právní úprava rybníka jako předmětu občanskoprávních vztahů a také postup, kdy v rámci privatizace (a často i restituce) byly části rybníka převedeny na různé subjekty. Každá ze stran zde může s jistou mírou přesvědčivosti tvrdit své právo na užívání rybníka; jejich postoje jsou však zcela protichůdné, neboť žádná z nich nepřiznává protistraně ani částečné právo. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu se i s ohledem na požadavek spravedlivého řešení jeví jako správné přiznat každé ze stran právo, obdobné právu spoluvlastnickému. Požadavek na naprosté vyloučení protistrany nepovažuje Nejvyšší soudu za důvodný.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření neformuloval jakékoli nové argumenty jdoucí nad rámec již vyslovených důvodů pro odmítnutí dovolání uvedené v napadeném usnesení, nebylo vyjádření Nejvyššího soudu zasíláno stěžovateli k replice.
Na základě obsahu ústavní stížnosti, obou napadených rozhodnutí, i spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v rámci obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).
Většina námitek stěžovatele směřuje ke způsobu hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, přičemž stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně neřídily závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v již výše zmíněném derogačním rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (R 65/2009), který se týkal stěžovatele a předmětného rybníka. Zde Nejvyšší soud formuloval závěr, že jestliže věci tvořící rybník podle §2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, pak v novém rozhodnutí dospěl s odkazem na uvedené právní závěry dovolacího soudu k závěru, že věci tvořící rybník jsou ve vlastnictví jak stěžovatele, tak jednoho z žalovaných. Na jejich vzájemné vztahy aplikoval přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Jak odvolací soud uvádí, základní právní otázka, tedy zda žalobce je aktivně legitimován k podání negatorní žaloby dle §126 občanského zákoníku, byla řešena kladně, když k podání této žaloby je zásadně oprávněn vlastník, který má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Stěžovatel (žalobce) tak aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby má, a to jako vlastník pozemku tvořícího dno rybníka. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že podíly spoluvlastníků jsou stejné a žalobní nárok stěžovatele na vyloučení jednoho ze spoluvlastníků z výkonu práv rybářství je tak nedůvodný v souladu s výkladem §126, §137 a §139 občanského zákoníku (o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílu, při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny nebo dohody, rozhoduje na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud). V posuzovaném případě, pokud jde o hospodaření se společnou věcí (užívání rybníku) jejími spoluvlastníky, neexistuje rozhodnutí spoluvlastníků většinou, počítanou podle velikosti podílů, neexistuje ani dohoda a je tudíž třeba, aby rozhodl na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud v jiném typu řízení o žalobě dle §139 odst. 2 občanského zákoníku o úpravě užívání společné věci.
Dle názoru Ústavního soudu se uvedeným výkladem nedopustil odvolací soud jakéhokoli excesu v podobě ignorování kogentní normy či zjevného a nedůvodného vybočení ze standardů právního výkladu, resp. výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Odvolací soud naopak v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 aplikoval na vztah stěžovatele a jednoho ze žalovaných ustanovení o spoluvlastnictví v té době platné úpravy podústavního práva.
Další dílčí výhrady stěžovatele v oblasti podústavního práva týkající se dokazování, ať již ohledně platnosti privatizační smlouvy týkající se rybníka či závěrů znaleckého posudku, pokud jde o povahu hráze jakožto samostatné věci, nemají ústavní relevanci a jsou pouze věcnou polemikou se závěry odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud ostatně v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, jehož nerespektování stěžovatel namítá, ani nestanovil, jaké konkrétní otázky mají být znalci, při zkoumání hráze jakožto samostatné věci, položeny, resp. jakou váhu mají mít jednotlivá kritéria.
Odvolací soud své závěry obsáhle a racionálně zdůvodnil a Ústavní soud neshledal v argumentaci odvolacího soudu jakýkoli extrémní exces, který by případně umožňoval Ústavnímu soudu ingerovat do rozhodování obecných soudů.
Pokud bylo v dané věci podáno stěžovatelem opětovně dovolání, nelze považovat za protiústavní postup dovolacího soudu, pokud nové dovolání odmítl, když v novém dovolání otázku zásadního právního významu již neshledal.
Naopak dovolací soud poměrně podrobně vyložil, proč dovolání odmítá. Ve vztahu k otázce, zda hráz rybníka je samostatnou věcí či součástí pozemku, uvedl dovolací soud, že soudy nižších stupňů vyšly z kritérií vymezených konstantní judikaturou, a aplikovaly je na konkrétní věc, přičemž dovolací soud opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou stavbu či o součást pozemku nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí (s odkazem na usnesení ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Dovolací soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele formulované v dovolání, že odvolací soud věc neposoudil v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci. Za situace, kdy se odvolací soud (vázán názorem dovolacího soudu) zabýval vlastnictvím definičních částí rybníka a dospěl k názoru, že každý z účastníků je vlastníkem některých věcí tvořících rybník, nemohl žalobě vyhovět; žalobce totiž jako vlastník zatopeného pozemku nemůže zcela vyloučit vlastníka dalších prvků, tvořících rybník, z jeho užívání. Dovolací soud shledal jako správným názor odvolacího soudu, že žaloba na vyloučení spoluvlastníka z práva hospodaření se společnou věcí druhým podílovým spoluvlastníkem nemůže být úspěšná, jestliže o oprávněnosti k takovému výkonu práva nebylo dosud kladně rozhodnuto podílovými spoluvlastníky ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku nebo rozhodnutím soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3172/2010, vynesený ve věci stejného žalobce (stěžovatele); resp. přiměřeně též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006). Jak dále dovolací soud připomněl, nová právní otázka zásadního významu formulovaná stěžovatelem směřuje jen k tomu, aby již existující judikatorní řešení této právní otázky bylo aplikováno na poměry rovnodílných spoluvlastníků. Dovolací soud tak uzavřel, že již judikovaný právní závěr zcela jednoznačně platí pro podílové spoluvlastnictví bez ohledu na výši podílů, tudíž není důvod vytvářet nové zvláštní pravidla podle výše podílů. Zásadní otázka právního významu tak v posuzované věci dle dovolacího soudu vznesena nebyla a důvod meritorního přezkumu dovolání tak nebyl dán.
Jak ostatně plyne i z argumentace v ústavní stížnosti, stěžovatel se cestou dovolání v podstatě snažil zvrátit pro něj nepříznivé závěry dokazování soudů nižších stupňů. Pokud však dovolací soud nepřisvědčil přípustnosti dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu, nelze považovat jeho postup za excesivní či porušující ústavní práva stěžovatele.
Lze shrnout, že odvolací ani dovolací soud se při svém rozhodování nedopustily excesu při výkladu podústavního práva, který by mohl být způsobilý v rovině práva ústavního porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces či jeho právo vlastnické. Naopak soudy uznaly aktivní legitimaci stěžovatele jako spoluvlastníka rybníka na podání negatorní žaloby vůči subjektu, který jako vlastník rybníka vystupuje. Práva na soudní ochranu vlastnického práva se tak stěžovateli dostalo. Z neúspěchu v soudním sporu, který závisí na výkladu podústavního práva a výsledcích dokazování, však ještě nelze dovozovat porušení ústavních práv. Na základě provedeného dokazování a výkladu ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví soudy dospěly k závěru, že negatorní žalobě nelze vyhovět, přičemž své závěry řádně zdůvodnily. Dovolací soud pak odmítl dovolání v souladu s tehdy platnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť v něm neshledal otázku zásadního právního významu, přičemž odmítnutí dovolaní též dostatečně zdůvodnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu