ECLI:CZ:US:2014:3.US.1901.14.1
sp. zn. III. ÚS 1901/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Miroslavy Duškové, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. j. MPSV-UM/4260/14/4s-HMP, rozhodnutí č. j. MPSV-UM/4261/14/4s-HMP a nečinnosti Úřadu práce ČR, Krajské pobočky hl. m. Prahy (Plzeňská 314, 150 00 Praha 5), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a nečinnosti Úřadu práce ČR, Krajské pobočky hl. m. Prahy. Tvrdila, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka porušení Listiny spatřuje v tom, že žádný z výše uvedených státních sociálních orgánů ve vydaných rozhodnutích nezohlednil její tíživou sociální situaci, zdravotní stav, věk, finanční bídu a nepřiznal jí příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Přestože nemá dostatek peněz na zabezpečení svých základních životních potřeb, ze strany státních orgánů se ji nedostává žádné materiální (resp. zejména finanční) pomoci v této - její dlouhodobé, po několik let trvající - kritické životní situaci. Rovněž žádný pracovník státní sociální péče ji nikdy nekontaktoval, aby s ní projednal její tíživou sociální situaci a pomohl ji řešit, také dosud není rozhodnuto o jejích opravných prostředcích. Stěžovatelka se domáhala nápravy Ústavním soudem, aniž by blíže označila, o jaké řízení se jedná.
Stěžovatelka požádala Ústavní soud o přiznání osvobození od soudních poplatků a náhradu právního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem a připojila doklady o svých majetkových poměrech.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V posuzované ústavní stížnosti je nutno poukázat např. na nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze již napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle procesních předpisů.
Podle ustanovení §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Vycházeje z výše uvedeného má Ústavní soud za to, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení o nesprávném postupu Ministerstva práce a sociálních věcí a Úřadu práce ČR, Krajské pobočky hl. m. Prahy při rozhodování o námitkách proti rozhodnutí o přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, měla se nejprve domáhat přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení před soudy ve správním soudnictví.
Jestliže řádně nevyužila přípustných prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a opomenutí stěžovatelky napravoval. Naopak svou případnou ingerencí by Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci k tomu právním řádem povolaných.
Vzhledem k výše uvedenému - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu, aniž by bylo účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad podání, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj