ECLI:CZ:US:2014:3.US.1982.14.1
sp. zn. III. ÚS 1982/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavlíny Hilmarové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, 286 01 Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2014 č. j. 30 Cdo 2455/2013-318 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013 č. j. 30 Co 518/2012-273, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tvrdí, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně právně posoudil skutková zjištění a dovolací soud údajně porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť se "odmítl zabývat otázkou, kterou stěžovatelka nastínila ve svém dovolání".
Obě výše uvedená údajná pochybení odvolacího a dovolacího soudu shledává stěžovatelka v tom, že meritum věci tyto soudy neposoudily z hlediska ustanovení §42a občanského zákoníku, tedy že se nezabývaly otázkou, jaký vliv má procesní postup žalovaného Jiřího Hilmara st. (dále jen "žalovaný či oprávněný") na právní posouzení předmětné věci, jestliže žalovaný (ačkoli měl vykonatelnou pohledávku za povinným) neodporoval právnímu úkonu Jiřího Hilmara ml., (manžela stěžovatelky) spočívajícímu v projevené vůli, aby kupovaný majetek nebyl nabýván do společného jmění manželů, i když mu byl tento právní úkon znám. Stěžovatelka se domnívá, že pokud takového procesního prostředku žalovaný nevyužil, ale až po čtyřech letech od uzavření této kupní smlouvy podal návrh na nařízení exekuce, nelze tvrdit, že majetek získaný kupní smlouvou, v níž její manžel prohlásil, že tento majetek byl zakoupen z výlučných prostředků stěžovatelky, i nadále patří do společného jmění manželů.
Stěžovatelka namítá, že za situace, v níž žalovaný nepostupoval podle ustanovení §42a občanského zákoníku, měl odvolací soud dospět k právnímu závěru, že majetek koupený na základě kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2002 uzavřené mezi stěžovatelkou jako kupující a Dagmar Vaňkovou jako prodávající, je ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. Právní názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání původu finančních prostředků, za něž došlo k odkupu předmětných nemovitostí, leží výhradně na stěžovatelce, pokládá stěžovatelka za nesprávný.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 9 C 117/2007-200, že z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, vedeného oprávněným Jiřím Hilmarem starším proti povinnému Jiřímu Hilmarovi mladšímu, jsou vyloučeny specifikované nemovitosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 30 Co 518/2012-273 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu žalobkyně Pavlíny Hilmarové zamítl.
Odvolací soud považoval za nutné zopakovat veškeré soudem prvního stupně provedené důkazy a doplnit již provedené důkazy i těmi, jejichž provedení před soudem prvního stupně bylo navrženo, ale k jejichž provedení nedošlo a dospěl k závěru, že kupní cena za předmětné nemovitosti byla zaplacena (minimálně z větší části) z finančních prostředků, získaných z prodeje nemovitostí v H., které byly ve společném vlastnictví stěžovatelky a jejího manžela. Tuto skutečnost potvrdil ve své svědecké výpovědi i manžel stěžovatelky v řízení vedeném před Okresnímu soudem v Kolíně pod. sp. zn. 8 C 97/2006. Obsah svědecké výpovědi manžel stěžovatelky účelově změnil až po podání žaloby v projednávané věci. Protože stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit správnost výše uvedeného skutkového závěru, shledal odvolací soud zákonné předpoklady pro zařazení předmětných nemovitostí do společného jmění manželů Hilmarových; stěžovatelka proto není aktivně legitimována k excindační žalobě podle §267 odst. 1 o. s. ř.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2455/2013-318 tak, že je odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů odvolacího soudu, který změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně ve věci samé v její právní věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že odvolací soud ve věci postupoval ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. za podmínek řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž odvolací soud aplikoval v právní věci stěžovatelky ustanovení hmotně právního předpisu [konkrétně §143 odst. 1 písm. a) a §144 občanského zákoníku].
Jestliže stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud i soud dovolací porušily její právo na spravedlivý proces tím, že projednávanou věc neposoudily z pohledu ustanovení §42a obč. zák., přičemž tuto námitku vznesla až v řízení dovolacím, nelze než souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že k aplikaci citovaného ustanovení neměl odvolací soud důvod, přičemž ani stěžovatelka svou žalobu takovou právní konstrukcí neodůvodnila. Tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže se jí "nastíněnou právní otázkou" nezabýval, je tak zcela liché, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení jí vymezené právní otázky založeno není. Jak ostatně správně konstatoval dovolací soud, i v případě, že by stěžovatelka svoji žalobu opřela o výše citované ustanovení občanského zákoníku, neznamenalo by to, z hlediska procesního, pro stěžovatelku žádnou výhodu.
K dalším námitkám stěžovatelky, které se týkají důkazního řízení, poukazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, z níž ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Tento postup mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud excindační žalobu stěžovatelky na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce vedené žalovaným proti povinnému manželovi stěžovatelky řádně projednal, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a z jakých důvodů nepokládal tvrzení stěžovatelky, že předmětné nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, za věrohodné. Svědeckou výpověď matky stěžovatelky odvolací soud hodnotil jak jednotlivě, tak i v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž dospěl k závěru, který je v napadeném rozhodnutí adekvátně odůvodněn. Přičemž právní názory uvedené v ústavní stížností napadených rozhodnutích korespondují s dosavadní judikaturou obecných soudů a nemohou tudíž představovat soudcovskou libovůli.
Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů při jejich rozhodování v projednávané věci nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu