ECLI:CZ:US:2014:3.US.1994.14.1
sp. zn. III. ÚS 1994/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Vladislava Hanslíka, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem Netušilova 7, 796 01 Prostějov, proti usnesení Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 22. 1. 2014 č. j. UOOZ- 843/TC-2013-292200, a proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 14. 4. 2014 č. j. 2 NZT 2/2014-35, za účasti 1) Policie ČR, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň a 2) Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena zejména jeho základní práva vyplývající z čl. 2 a z čl. 90 Ústavy ČR (dále jen Ústava), z čl. 2, z čl. 8 odst. 2, z čl. 36 odst. 1 a z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve vztahu ke stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toto usnesení napadl stěžovatel (i další obvinění) stížností, kterou Nejvyšší státní zastupitelství v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítlo.
Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že výrok a odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení ustanovením §160 trestního řádu (dále též "tr. ř."), tedy požadavek na přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení zcela popřely základní požadavky na dodržení zásady zákonnosti, že nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čímž došlo i k porušení zásady spravedlivého procesu, to vše v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele. Usnesení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně pak podrobil kritice za nedostatečné vypořádání se stížnostními argumenty, které zopakoval i v ústavní stížnosti. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce za ústavně nekonformní. Z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto orgány vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele (v případě rozhodnutí státního zastupitelství), byť ne se všemi a ve všech podrobnostech; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu III. ÚS 62/95, dostupný, jako dále zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by zásadně měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech. Ústavní soud zpravidla neodmítá podrobovat ústavněprávní kontrole rozhodnutí dotýkající se osobní svobody, zejména rozhodnutí o vazbě, byť bylo vydáno v přípravném řízení.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci tyto podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných (viz např. nález III. ÚS 117/2000). Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. tr. ř.), který je dle §172 odst. 1 tr. ř. povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupeným stěžovatelům pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejich zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3286/11). Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007, kde se konkrétně jednalo též o případ následné opravy výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání podle §131 odst. 1 ve spojení s §138 tr. ř.).
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění, jako na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z odůvodnění usnesení o zahájení řízení přitom jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Je třeba také říci, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nestojí jen na odkazech na spisový materiál, ale je v něm uvedeno, v čem konkrétně lze na straně stěžovatele spatřovat porušení právních povinností. Právní stránka věci je dále rozebrána v usnesení Nejvyššího státního zastupitelství i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, tedy nejde o rozhodnutí extrémním způsobem vybočující z požadavků kladených na zákonnost trestního stíhání Listinou a trestním řádem. V dalším průběhu trestního řízení může dojít ke změně právní kvalifikace jednání, upřesnění jednání stěžovatele, a to v závislosti na dalších skutkových zjištěních v dalším průběhu řízení; není tedy jakkoli konzervován či petrifikován současný stav vyšetřování. Napadená rozhodnutí nepředjímají výsledek dokazování před nezávislým soudem.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.
Ústavní soud pokládá za ústavně konformní závěry Nejvyššího státního zastupitelství, které přitakalo stěžovatelovým námitkám ohledně nepřesného popisu inkriminovaného skutku, avšak zároveň zdůraznilo, že hlavním smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání je vymezit skutek, aby obviněný věděl, co je mu kladeno za vinu a aby tak bylo mimo jiné zajištěno jeho právo na obhajobu, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku (srovnej též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 369/05).
Za této situace byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu