ECLI:CZ:US:2014:3.US.1995.14.1
sp. zn. III. ÚS 1995/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 1995/14 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. června 2014 č. j. 23 C 81/2010-241, kterým nebyla připuštěna stěžovatelem navržená změna žaloby, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a Antonína Švehly a Anny Švehlové, obou zastoupených JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem, se sídlem Praha 2, Belgická 23/394, jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. června 2014, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému usnesení z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. ledna 2010 č. j. PÚ 10/10 (konkrétně jeho výrokem I), vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), byly oprávněné osoby, jimiž jsou podle §4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a e) téhož zákona Antonín Švehla a Anna Švehlová (dále též "vedlejší účastníci"), určeny spoluvlastníky ideálních částí šesti blíže specifikovaných pozemků, nacházejících se v k. ú. Horní Měcholupy, obec Praha. Stěžovatel, jemuž v důsledku tohoto rozhodnutí vznikla povinnost pozemky vydat, proti němu podal žalobu, kterou se domáhá nahrazení jeho výroku v tom smyslu, že v případě tří pozemků jsou vedlejší účastníci vlastníky pouze jejich id. 10/32, zatímco ohledně id. 22/32 jimi nejsou [ve vztahu k tomuto podílu podle jeho názoru není dán restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť předmětné smlouvy neměly být uzavřeny v tísni], a v případě zbylých tří pozemků nejsou vlastníky vůbec [jejich vydání má bránit jejich zastavěnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Řízení o této žalobě je vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 81/2010. Dne 31. května 2014 navrhl stěžovatel podle §95 odst. 1 občanského soudního řádu změnit žalobní návrh tak, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky žádného z předmětných pozemků. V průběhu řízení totiž mělo vyjít najevo, že nebyla řádně a včas uplatněna výzva k jejich vydání, a tudíž nebyl řádně a včas uplatněn ani nárok na vydání id. 10/32 prvně uvedených pozemků. Kromě toho upozorňoval na funkční spojení všech těchto pozemků s vodojemem Kozinec a sídlištěm Horní Měcholupy. Obvodní soud se tímto návrhem zabýval na jednání konaném dne 3. června 2014, přičemž svým usnesením č. j. 23 C 81/2010-241 navrženou změnu žaloby nepřipustil. Jeho rozhodnutí nebylo odůvodněno.
3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že změna jeho žalobního návrhu není přípustná z důvodu uplynutí lhůty podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu napadl v celém rozsahu. Nic na tom nemění skutečnost, že v případě tří ze šesti pozemků původně navrhoval určit, že vlastníky jejich id. 10/32 jsou vedlejší účastníci. Nepřipuštění navrhované změny tak má pro stěžovatele ten následek, že se předmětného určení již nemůže domoci. Jeho případná nová žaloba by byla s ohledem na výše uvedené ustanovení podána opožděně.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 81/2010. Současně vyzval tento soud a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření ze dne 30. června 2014, jež bylo podepsáno soudkyní Hanou Zítkovou, uvedl, že změnu žalobního návrhu nepřipustil s ohledem na uplynutí lhůty k podání předmětné žaloby podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu, k němuž došlo dne 25. března 2010. Toto rozhodnutí bylo při jednání stručně odůvodněno. Byly tedy splněny podmínky podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu. Nadto dodává, že jednání konané dne 3. června 2014 bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku, protože dokazování o původním návrhu bylo ukončeno.
6. Z vyjádření vedlejších účastníků Antonína Švehly a Anny Švehlové ze dne 15. října 2014 vyplývá, že připuštění navrhované změny bránilo ustanovení §250f občanského soudního řádu, podle něhož soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci před soudem. Na jeho základě bylo s ohledem na obsah navrhované změny žaloby vyloučeno její připuštění po 25. březnu 2010. Jak dále poznamenali, řízení podle části páté občanského soudního řádu není založeno na kasačním principu, což znamená, že žalobce nemůže navrhovat zrušení rozhodnutí správního orgánu, nýbrž musí navrhnout takové znění jeho výroku, v jakém by toto rozhodnutí mělo nahradit rozhodnutí soudu. Právě to stěžovatel svým původním návrhem učinil.
7. Státní pozemkový úřad se podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
8. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, jenž ve svých replikách ze dne 25. července 2014 a 25. října 2014 setrval na svém návrhu, jakož i uplatněné argumentaci. Ve prospěch svého právního názoru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2013 sp. zn. 28 Cdo 3911/2012, podle něhož jde v řízení podle části páté občanského soudního řádu o nové projednání sporu a eventuálně nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Pokud tedy má být spor (v žalobou napadeném rozsahu) nově projednán, je podle stěžovatele nutné, aby žalobci bylo umožněno v průběhu soudního řízení měnit v návaznosti na provedené dokazování svůj žalobní návrh.
III. Vlastní posouzení
9. Ústavní stížnost je přípustná [srov. nález ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 (N 107/73 SbNU 717), bod 16], byla podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální předpoklady k jejímu projednání. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Stěžovatel se žalobou podle §244 odst. 1 občanského soudního řádu domáhal nového projednání věci, o níž bylo rozhodnuto před správním orgánem, a nahrazení rozhodnutí tohoto správního orgánu rozsudkem, kterým bude ve věci rozhodnuto jinak. Ačkoliv navrhl nahrazení celého výroku rozhodnutí, fakticky měly být změněny pouze některé jeho části; ne ve všech případech totiž původně požadoval určení, že vedlejší účastníci nejsou vlastníkem předmětných nemovitostí, nýbrž v případě několika z nich mělo být podle žaloby potvrzeno jejich vlastnické právo ve vztahu k určitému ideálnímu podílu. Teprve návrhem na připuštění změny žalobního návrhu ve smyslu §95 odst. 1 občanského soudního řádu, který byl učiněn zjevně po uplynutí lhůty k podání předmětné žaloby, zpochybnil stěžovatel vlastnictví vedlejších účastníků k těmto nemovitostem jako k celku. Za této situace tak musel Ústavní soud zodpovědět otázku, zda nepřipuštění této změny obvodním soudem neznamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny v tom smyslu, že jím s ohledem na vymezení předmětu řízení v původní žalobě došlo k zúžení rozsahu, v jakém má být věc projednána, tedy k odepření procesního prostoru pro projednání otázky určení vlastnického práva ve vztahu k id. 10/32 tří nemovitostí.
12. Za účelem nalezení požadované odpovědi přistoupil Ústavní soud k přezkumu napadeného usnesení, kterým obvodní soud nepřipustil změnu žaloby. Vzhledem k tomu, že toto usnesení nebylo odůvodněno a předmětné důvody nebyly uvedeny ani v protokolu o jednání ze dne 3. června 2014, byl nucen v první řadě posoudit, zda ústavní stížnost není důvodná již z tohoto důvodu. Vyšel přitom z následujících úvah.
13. Absence odůvodnění nepochybně představuje porušení povinnosti soudu odůvodnit své usnesení podle §169 občanského soudního řádu, neboť v případě usnesení, kterým se nevyhovuje návrhu na změnu žaloby, nejde o žádný případ výjimky předvídané v jeho odstavci 2. Toto porušení lze z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu označit za svévolnou aplikaci podústavního práva, která zakládá nepřezkoumatelnost usnesení, a tudíž porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za předpokladu, že by se stěžovatel domáhal jeho zrušení právě z tohoto důvodu, by proto bylo možné ústavní stížnosti bez dalšího vyhovět [srov. nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247); nález sp. zn. IV. ÚS 2403/13]. V projednávané věci tak ale stěžovatel nečiní. Z jeho ústavní stížnosti, jakož i z jednotlivých vyžádaných vyjádření naopak vyplývá shoda všech účastníků i vedlejších účastníků na tom, že důvodem nevyhovění návrhu byla skutečnost, že by na jeho základě došlo k rozšíření rozsahu, v jakém má být žaloba projednána, o otázku vlastnického práva ke zbylým ideálním částem některých nemovitostí, přestože uplynula lhůta k podání žaloby podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu. Lze proto usuzovat, že obvodní soud důvody nevyhovění návrhu ústně sdělil účastníkům řízení alespoň v průběhu jednání, což je sice postup, který neodpovídá §169 občanského soudního řádu, stěžovatel se jím však necítil být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech.
14. Je třeba zdůraznit, že v řízení o ústavních stížnostech není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí nebo jiný zásah orgánů veřejné moci sponte sua, nýbrž jen na návrh stěžovatele, od něhož se odvíjí i rozsah, v jakém má k tomuto přezkumu dojít. Jinými slovy, smyslem tohoto řízení není poskytovat ochranu základních práv a svobod stěžovatele tam, kde se jí nedomáhá. V projednávané věci je zřejmé, že zrušení napadeného usnesení toliko z důvodu absence odůvodnění by neznamenalo poskytnutí ochrany základnímu právu stěžovatele na soudní ochranu v tom smyslu, v jakém o ni on sám usiluje; jeho námitky totiž směřují jinam. Uvedený důvod proto nepostačoval k vyhovění ústavní stížnosti. Nadto lze očekávat, že ve výsledku by obvodní soud následně opět dospěl ze stejných důvodů ke stejnému závěru, v důsledku čehož by se Ústavní soud výše vymezenou otázkou, zda nepřipuštění stěžovatelem navrhované změny žalobního návrhu obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, musel zabývat v případném řízení o jeho další (obsahově stejné) ústavní stížnosti. Zrušení napadeného usnesení bez předmětného posouzení by tak nebylo ani účelné.
15. Pokud jde o samotnou otázku, zda obvodní soud nepřipuštěním změny žalobního návrhu neomezil právo stěžovatele na přístup k soudu, Ústavní soud zastává názor, že jestliže se stěžovatel žalobou podle §244 odst. 1 občanského soudního řádu domáhal nahrazení správního rozhodnutí jako celku, avšak jeho žalobní návrh měl z hlediska svého obsahu znamenat změnu pouze některých částí tohoto rozhodnutí, pak byl ve smyslu §250f občanského soudního řádu touto žalobou vymezen rozsah, ve kterém se stěžovatel domáhá projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem, právě tím způsobem, že zahrnuje, není-li dána některá z výjimek tímto ustanovením předvídaných, výlučně tyto části správního rozhodnutí. Určující je samozřejmě obsah žaloby.
16. V projednávané věci je nepochybné, že ačkoliv mělo být na základě původní žaloby nahrazeno příslušné správní rozhodnutí jako celek (včetně celého jeho výroku I), tato změna se měla obsahově týkat jen určení vlastnického práva v případě některých nemovitostí, resp. jejich ideálních částí, o kterých rozhodoval správní orgán; tomu odpovídá i argumentace, která byla v této žalobě uplatněna. Uvedený postup stěžovatele byl ostatně pochopitelný, neboť v některých případech, s ohledem na formulaci výrokové části správního rozhodnutí, nelze požadované změny dosáhnout jiným způsobem než nahrazením celého jeho výroku. Veškeré tyto skutečnosti opodstatňují závěr, že žalobou bylo jednoznačně vymezeno, v případě kterých nemovitostí, resp. jejich ideálních částí, zůstává otázka restitučního nároku vedlejších účastníků otevřena. Nepřipuštění stěžovatelem následně navržené změny žaloby, na jejímž základě mělo být soudním rozhodnutím dosaženo obsahové změny i původně nezpochybňovaných částí správního rozhodnutí, tak zároveň neznamenalo zúžení, nýbrž zachování žalobou vymezeného rozsahu, v jakém má být věc stěžovatele projednána. Napadeným usnesením tak nemohlo, alespoň pokud jde o výklad §95 a 250f občanského soudního řádu, dojít k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
17. Skutečnost, že změna žaloby nebyla v projednávané věci připuštěna, neměla nakonec ústavněprávní relevanci i z toho důvodu, že v době, kdy byla tato změna navržena, již uplynula lhůta k podání žaloby podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu. I kdyby přitom k jejímu připuštění došlo, s ohledem na uplynutí uvedené lhůty by žalobou napadené správní rozhodnutí ve svých zbylých částech, jež se v projednávané věci týkaly id. 10/32 tří nemovitostí, stejně nemohlo být obsahově změněno. Presumpce správnosti správního rozhodnutí by v tomto rozsahu totiž musela být respektována i následným rozhodnutím soudu o žalobě, byť by jím mělo být formálně nahrazeno jako celek. Tím je chráněna právní jistota ostatních účastníků správního řízení (v tomto případě vedlejších účastníků), kteří mohli od okamžiku uplynutí uvedené lhůty důvodně předpokládat, že v rozsahu, v jakém stěžovatel včas nezpochybnil předmětné správní rozhodnutí, již nedojde ke změně tímto rozhodnutím určeného právního stavu.
18. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadeným usnesením došlo ze stěžovatelem namítaných důvodů k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.