ECLI:CZ:US:2014:3.US.2939.14.2
sp. zn. III. ÚS 2939/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Hubínka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014 č. j. 23 Cdo 3001/2013-568 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Rödl & Partner, advokáti, v. o. s., IČ: 25064690, se sídlem Praha 1, Platnéřská 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. září 2014, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím z důvodu porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uložil účastníkům a vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení o ústavní stížnosti a aby podle §79 odst. 2 téhož zákona až do skončení tohoto řízení odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Mandátní smlouvou podle §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jež byla uzavřena dne 1. ledna 1999, se stěžovatel (mandatář) zavázal pro vedlejší účastnici (mandanta), která je advokátní kanceláří, poskytovat daňové poradenství pro ni a její klienty. Součástí smlouvy byla i konkurenční doložka, v níž bylo dojednáno, že stěžovatel není oprávněn po dobu jednoho roku od skončení platnosti této smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům vedlejší účastnice, ledaže k tomu obdržel její písemný souhlas. V případě porušení tohoto zákazu byl povinen vydat takto získaný majetkový prospěch. Okruh klientů, jichž se toto ustanovení týká, měl být vyhotoven vedlejší účastnicí a nejpozději k datu skončení této smlouvy předán stěžovateli. Mandátní smlouva byla ukončena dohodou obou stran k 31. červenci 1999, přičemž součástí této dohody byl seznam klientů žalobkyně, na které se vztahuje ustanovení o zákazu konkurence. Patřila mezi ně i společnost euro AWK s.r.o., se kterou stěžovatel uzavřel dne 2. srpna 1999 smlouvu o poskytování daňového poradenství a která mu na jejím základě vyplatila za tuto činnost celkem 600 000 Kč. V řízení před obecnými soudy se proto vedlejší účastnice domáhala zaplacení uvedené částky jako majetkového prospěchu, jenž stěžovatel získal z porušení konkurenční doložky.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 26. března 2013 č. j. 30 Cdo 494, 495/2012-530 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 30. května 2012 č. j. 48 C 137/2001-485, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 29. srpna 2012 č. k. 48 C 137/2001-515 a opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 48 C 137/2001-519, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 483 538 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 16. ledna 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 116 462 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok V). Kromě toho byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 68 424 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a oběma účastníkům ve stanoveném rozsahu i povinnost zaplatit náklady státu (výroky III a IV). K vydání obou rozsudků došlo v návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 13. června 2007 č. j. 32 Odo 407/2005-153, kterým byl zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2004 č. j. 30 Co 261/2004-116 v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2003 č. j. 48 C 137/2001-88, ve výrocích II a III.
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka obsažená v mandátní smlouvě nebyla neplatná ve smyslu §39 občanského zákoníku. Podle jeho názoru byla v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny spravedlivě přiměřená a vyvážená pro obě strany, neboť byla sjednána písemně, doba omezení byla 1 rok a omezení bylo vymezeno vůči přesně stanovenému okruhu osob - klientům vedlejší účastnice. Za odporující zákonu či dobrým mravům nebylo možné považovat ani ujednání o vydání majetkového prospěchu získaného z porušení konkurenční doložky; jednalo se o ujednání určité, jež nevzbuzovalo pochybnosti o jeho obsahu. Okolnost, že zjišťování konkrétní výše majetkového prospěchu je v konkrétním případě obtížné, nemůže vést k závěru o jeho neurčitosti. Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatel byl povinen z důvodu porušení zákazu konkurence zaplatit vedlejší účastnici částku 586 959 Kč, a tudíž uznal správnost výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost k zaplacení částky 483 358 Kč s příslušenstvím (zamítavý výrok nebyl vedlejší účastnicí napaden).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014 č. j. 23 Cdo 3001/2013-568 zamítnuto v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I). Ve zbylé části dovolání odmítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti zaplatit vedlejší účastnici jako náklady dovolacího řízení částku 25 120 Kč (výrok III). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně platnosti konkurenční doložky. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že vedlejší účastnice je jako advokátní kancelář dostatečně vybavena k hájení svých právních zájmů v rámci soudního řízení, a proto není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na jiný subjekt (advokáta), uvedl, že není důvodná. Na rozdíl od státních orgánů, které mají na náklady státu zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, nelze vedlejší účastnici jako soukromé osobě upřít právo na sjednání si právního zastoupení advokátem. Nic na tom nemění ani skutečnost, že sama stěžovatelka je advokátní kanceláří. Náklady na právní zastoupení žalobkyně je proto nutné považovat za účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížnost směřuje jak proti uvedenému usnesení dovolacího soudu, tak proti jemu předcházejícímu rozsudku soudu odvolacího. Stěžovatel namítá, že konkurenční doložka je neplatná z důvodu jejího nesouladu s čl. 26 odst. 1 Listiny, protože nepřípustným způsobem omezuje jeho právo na podnikání. Po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby se zdržel výkonu své podnikatelské činnosti ve vztahu k tak široce vymezenému okruhu subjektů, zahrnujícímu téměř 370 právnických osob, které v inkriminovaném období reprezentovaly významnou část německého kapitálu v České republice, bez toho, aby bylo řádně prokázáno, že se skutečně jednalo o klienty vedlejší účastnice, a aby bylo toto rozsáhlé omezení jeho práv vyváženo adekvátní kompenzací poskytnutou ze strany vedlejší účastnice. Poskytování daňového poradenství navíc nejenže nepředstavuje její předmět podnikání, ale stěžovatel měl rovněž jen omezený přístup k jejím informacím nebo znalostem, jimiž by mohl ohrozit její podnikatelskou činnost a jež by legitimovaly takto vymezenou doložku. Jeho činnost proto nebylo možné považovat za konkurenční. Důvod neplatnosti předmětné doložky spatřuje i v její neurčitosti, resp. v jejím velmi širokém vymezení. Není pochyb, že zákaz poskytování "poradenských služeb", které lze jen stěží definovat, a předem nevymezený okruh jejich adresátů, jehož stanovení je v dispozici výlučně jedné ze smluvních stran, jsou natolik neurčitými atributy konkurenční doložky, že vylučují právo stěžovatele na svobodné podnikání, pročež jsou v rozporu s dobrými mravy.
7. Obecné soudy měly pochybit i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, když přehlédly, že vedlejší účastnice byla jako advokátní kancelář dostatečně vybavena k tomu, aby samá hájila své právní zájmy v rámci soudního řízení. V řízení před obecnými soudy ji navíc zastupovala advokátka, která s ní trvale spolupracuje (na internetové stránce vedlejší účastnice je uvedena jako součást vedení advokátní kanceláře), v důsledku čehož na ni třeba nahlížet jako na osobu, která je v podstatě součásti závodu vedlejší účastnice. V důsledku tohoto pochybení mělo být porušeno i právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Usnesením ze dne 24. září 2014 č. j. III. ÚS 2939/14-15 bylo rozhodnuto, že soudce zpravodaj Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci.
IV.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 137/2001, načež zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti, jež jsou podmínkou jejího meritorního projednání. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s právním závěrem obecných soudů ohledně platnosti konkurenční doložky, v důsledku jejíž porušení mu vznikla povinnost zaplatit vedlejší účastnici majetkový prospěch. Ústavní soud se jeho souvisejícími námitkami zabýval z toho hlediska, zda závěry obecných soudů nezakládají porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, k čemuž by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by tyto závěry bylo možné považovat za svévolné nebo v zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Vzal přitom v úvahu, že v dané věci může být dotčeno rovněž právo stěžovatele na podnikání, jež je ústavně zaručeno v čl. 26 Listiny. Toto právo sice přímo chrání jednotlivce toliko před zásahy ze strany veřejné moci, současně však ovlivňuje výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců. V tomto směru působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, které je proto třeba vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy tím způsobem, že z něho vyplývá povinnost obecných soudů poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže [srov. nález ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 27/09 (N 200/54 SbNU 489), body 26 a 27]. V projednávané věci se o takovýto případ ovšem nejedná. Výklad příslušného smluvního ujednání, provedený obecnými soudy, stejně jako závěr o jeho platnosti, lze považovat za rozumný. Smyslem konkurenční doložky bylo zamezit tomu, aby stěžovatel poté, co mu bylo ze strany vedlejší účastnice na základě mandátní smlouvy umožněno vykonávat daňové poradenství pro její klienty, nemohl využít své postavení k tomu, aby pro ně po dobu platnosti smlouvy a jeden rok poté vykonával předmětnou činnost samostatně. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že toto omezení bylo jako celek přiměřené a tento svůj závěr náležitým způsobem odůvodnily, pak jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Pokud jde o námitky směřující proti tomu, že napadenými rozhodnutími byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení, přestože jde o advokátní kancelář, Ústavní soud zdůrazňuje, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje její právo na to, nechat se v soudním řízení zastoupit svým zástupcem. Pojem "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, jež buď nesouvisí s řízením, nebo je s ohledem na průběh řízení lze považovat za nadbytečné či nadměrné. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny ale nelze prostřednictvím pojmu "účelný" vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tím jí ve své podstatě její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídajících výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Vždy je však třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či zda se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany. Tak by tomu bylo např. v případech, kdy si advokát zvolí zástupce "z druhého konce republiky", kdy prodlužuje řízení žádostmi o odročování, kdy jde o zastoupení ve zcela banální věci či kdy je zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně [srov. nález ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) nebo nález ze dne 25. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13, body 19 a 20]. Žádné takovéto skutečnosti ale v dané věci zjištěny nebyly a netvrdil je ani stěžovatel. I v této části proto rozhodnutí obecných soudů obstojí.
13. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Stejně tak odmítl i jeho návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem vůči ostatním účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť přijetím tohoto usnesení pozbyl význam.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu