infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.11.2014, sp. zn. III. ÚS 3187/14 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], paralelní citace: U 17/75 SbNU 659 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:3.US.3187.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K odlišnostem uplatnění reklamace a předžalobní upomínky

Právní věta Jen na základě uplatnění reklamace bez následného zaslání předžalobní výzvy jako podmínky pro uplatnění náhrady nákladů řízení podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu nelze podání žaloby presumovat, neboť je třeba respektovat odlišnosti obou základních oblastí práva z hlediska jejich východisek, jako jsou principy legality a oficiality pro uplatňování nároků na náhradu škody v právu veřejném oproti právu soukromému, kde se uplatní autonomie vůle a s ní spojená chybějící zákonná povinnost poškozeného vyžadovat nápravu.

ECLI:CZ:US:2014:3.US.3187.14.1
sp. zn. III. ÚS 3187/14 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 3187/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Adély Petrové, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 1, Teplice, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2014 č. j. 11 C 186/2013-38, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků občanského soudního řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 29. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2014, napadla stěžovatelka shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že žalovaná GREGI, s. r. o., je povinna zaplatit stěžovatelce jakožto žalobkyni částku 5 000 Kč (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Posledně uvedené rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že stěžovatelka sice byla ve věci plně úspěšná, neprokázala však, že by žalované zaslala výzvu k plnění ve smyslu §142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), a dále že žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů (§142a odst. 2 o. s. ř.) zjištěny nebyly. II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být výjimečně věcně přezkoumáno, jsou-li zde zjevné indicie, že by mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. V daném případě by tomu tak mělo být, neboť rozhodnutí okresního soudu je svévolné, racionálně neodůvodněné a zákonu neodpovídající. V této souvislosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s názorem okresního soudu, jenž v odůvodnění uvedl, že za předžalobní výzvu ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. nelze považovat reklamaci, neboť v ní chybí podstatná náležitost, a tou je upozornění, že v případě jejího nesplnění se bude žalobce domáhat svého nároku soudní cestou. 4. Okresní soud vycházel z listiny "reklamace zboží - uplatnění reklamace", v níž stěžovatelka vytýkala žalované skrytou vadu koupeného zboží a žádala o opravu anebo o slevu z ceny ve výši 5 000 Kč a kterou žalovaná písemně zamítla. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě reklamace splnila funkci kvalifikované výzvy k plnění a interpretace ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. okresním soudem je příliš formalistická. Samotná reklamace je fakticky výzvou k plnění a další výzva je dle stěžovatelčina názoru zbytečnou formalitou, která by řízení "brzdila". Občanský soudní řád nestanoví, že je ve výzvě nutné "hrozit" soudním řízením a že v případě absence pohrůžky tato nesplňuje zákonné náležitosti (resp. zákonný účel). Vzhledem k tomu, že dohoda s dlužníkem nebyla možná, a tudíž uplatnění nároku soudní cestou bylo jediné řešení, muselo být člověku průměrného rozumu jasné, že tato alternativa může nastat a že s tím bude spojena i náhrada nákladů řízení. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že to byla žalovaná, kdo zasáhl do její právní sféry, že se musela bránit a že byla úspěšná, přičemž by prý bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by nebylo možné odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka (jen) v důsledku toho, že byl nucen hájit svá práva. 5. Současně je stěžovatelka dle svých slov přesvědčena, že v jejím případě byly dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §142a odst. 2 o. s. ř. V závěru stěžovatelka poukazuje na to, že se řízení stalo bezúčelným, neboť přisouzená částka je menší než náklady právního zastoupení. III. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový k dispozici nemá. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 8. Předně je nutno zdůraznit, že stěžovatelka předmětem "sporu" před Ústavním soudem činí částku několika tisíc korun, takže jde o bagatelní věc, kterážto skutečnost - sama o sobě - zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, a to i kdyby šlo o věc samu, natož pak, jde-li zde toliko o náhradu nákladů řízení [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. 9. Další důvod, proč nelze považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou, spočívá v tom, že její podstatou je vyjádření nesouhlasu s tím, jak okresní soud interpretoval tzv. podústavní právo, tj. ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř., a jak toto aplikoval s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že postup soudu byl svévolný, neboť nebyl racionálně zdůvodněn, tato vada však přítomna není. Jde-li o otázku obsahových náležitostí tzv. předžalobní výzvy, zákon sice výslovně neuvádí, že by v ní muselo být upozornění, že v případě jejího nesplnění se bude žalobce svého nároku domáhat soudní cestou, nicméně pokud k takovému závěru obecné soudy - a to s ohledem na povahu věci - dospěly (viz okresním soudem zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Co 524/2013, dostupný in ASPI, ID: JUD250573CZ), nemá Ústavní soud, co by jim mohl z hlediska ústavnosti vytknout. 10. Kromě toho otázka, co obecně je či není obsahovou náležitostí tzv. předžalobní výzvy, není pro posouzení věci až tak zásadní. V daném případě bylo třeba zkoumat, zda úkon, kterým stěžovatelka uplatnila odpovědnost za vady (obsažený v listině "reklamace zboží - uplatnění reklamace"), může být z hlediska svého obsahu považován (i) za předmětnou výzvu. Stěžovatelka v tomto ohledu tvrdí, že žalovaná musela počítat s tím, že pokud jejímu požadavku nevyhoví, bude se svého nároku domáhat soudní cestou. Názor, podle něhož prodávající musí vždy, pokud reklamaci nevyhoví, předpokládat podání žaloby, však Ústavní soud nesdílí, neboť si lze představit (nikoliv nepočetné) případy, kdy důvody zamítnutí reklamace kupující buď akceptuje, nebo sice nikoliv, ale dospěje k závěru, že jeho právní pozice je nejistá, a proto k uplatnění svého nároku soudní cestou nepřistoupí. Konečně není bez významu okolnost, že právě tento rozdíl v uplatňování nároků v oblasti veřejného práva (principy legality a oficiality) oproti oblasti soukromého práva (autonomie vůle, chybějí zákonná povinnost poškozeného vyžadovat nápravu) je jedním z tradičních důvodů pro rozlišování obou základních oblastí práva, tedy práva soukromého a veřejného. Žalovaná na výsledek reklamačního řízení nijak, resp. zasláním předžalobní výzvy nereagovala, a protože na možnost uplatnění nároku žalovanou ani neupozornila předem (tj. ve výše uvedené listině), nelze ani tvrdit, že žalovaná mohla podání žaloby důvodně očekávat. Ústavní soud by tak nemohl okresnímu soudu nic vytknout ani z hlediska věcné správnosti. 11. Tvrdí-li stěžovatelka, že okresní soud měl postupovat podle §142a odst. 2 o. s. ř., pak žádné konkrétní mimořádné důvody neuvádí a ani Ústavnímu soudu žádné takové nejsou známy. 12. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:3.US.3187.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3187/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 17/75 SbNU 659
Populární název K odlišnostem uplatnění reklamace a předžalobní upomínky
Datum rozhodnutí 20. 11. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 9. 2014
Datum zpřístupnění 28. 11. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §142a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
výzva
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3187-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86311
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-07-15