ECLI:CZ:US:2014:3.US.3238.14.1
sp. zn. III. ÚS 3238/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Pešla, 2. Jana Pešla, 3. Naděždy Pešlové, 4. Ing. Vlasty Zatřepálkové, 5. Hany Kopecké, 6. Jiřiny Tiché, a 7. Josefa Farského, , všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2014 č. j. 28 Cdo 1159/2014-579, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, kterou se domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ministerstvo zemědělství se domáhalo proti stěžovatelům zaplacení částky 339 425 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že zaplatilo panu Jindřichu Strnišťovi náklady účelně vynaložené na blíže specifikované nemovitosti, a to s odkazem na §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a §10 odst. 1 písm. e) a i) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, Ministerstvo zemědělství odůvodnilo výši požadované částky znaleckým posudkem a uvedlo, že tuto částku vyplatilo žadateli dne 23. 10. 2007.
3. Okresní soud v Pardubicích ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 č. j. 23 C 209/2009-222, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na základě podaného odvolání rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil (zejména s ohledem na nedostatky ve skutkových zjištěních) k dalšímu řízení svým usnesením ze dne 15. 11. 2011 č. j.
18 Co 71/2011-240. Okresní soud v Pardubicích podruhé o věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 23 C 209/2009-479, kdy žalobě v rozsahu částky 230 470 Kč vyhověl (Ministerstvo zemědělství vzalo žalobu zpět co do částky 93 955 Kč, když vycházelo ze závěrů znaleckého posudku Ing. Nováka ustanoveného soudem, ohledně částky 15 000 Kč byla žaloba zamítnuta). Proti vyhovujícímu výroku, a na to navazujícím výrokům o nákladech řízení, podali stěžovatelé odvolání, kterému nebylo Krajským soudem v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 386/2013-550 vyhověno a výrok o povinnosti stěžovatelů zaplatit Ministerstvu zemědělství částku 230 470 Kč byl potvrzen.
4. Proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovali průběh předchozího řízení, v němž se domáhali (žalobou podanou v roce 1992) přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalovaného pana Jindřicha Strniště na stěžovatele dle §8 odst. 1 zákona o půdě. Po dlouhotrvajícím soudním sporu bylo nakonec této žalobě vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 5 C 82/2003-1221, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2005. Stěžovatelé uvádějí, že pan Jindřich Strniště navzdory pravomocnému soudnímu rozhodnutí nemovitosti stěžovatelům nevydal a vyčkával na výsledek řízení o mimořádných opravných prostředcích, jmenovitě o dovolání a ústavní stížnosti, kterou podal a která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 497/05. Teprve poté byly nemovitosti vydány stěžovatelům, a to ve stavu značného poškození. Poté, co Ministerstvo zemědělství vyhovělo žádosti pana Jindřicha Strniště o zaplacení nákladů vynaložených na nemovitost dle §8 odst. 3 zákona o půdě, vyzvalo stěžovatele k úhradě vyplacené částky, což stěžovatelé odmítli učinit.
6. Stěžovatelé poukázali na obsah svého dovolání, kde mj. namítali, že nalézací soud svůj rozsudek založil v podstatě na jediném důkazu (znalecký posudek soudního znalce Ing. J. Nováka, který stanovil výši účelně vynaložených nákladů na nemovitosti v období od 3. 2. 1967 do 4. 3. 2005), kde zpochybňovali správnost závěrů tohoto posudku a kde dále namítali, že odvolací soud nepřisvědčil jejich námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu. V dovolání stěžovatelé rovněž poukázali na skutečnost, že ke dni skutečného vydání nemovitosti byla tato nemovitost prakticky neobyvatelná, když předtím nebyla po dobu více než tři roky řádně užívána (dne 25. 6. 2003 byly ukončeny dodávky elektrické energie, dne 4. 7. 2006 byla nemovitost vydána stěžovatelům), v důsledku čehož došlo k jejímu napadení dřevokaznou houbou. Uvedli, že vlastnictví nemovitosti na ně přešlo rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 5 C 82/2003-1221, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2005, avšak nemovitost jim byla vydána až dne 4. 7. 2006, přičemž znalecký posudek se zabýval stavem nemovitosti pouze ke dni 4. 3. 2005. Těmito skutečnostmi se obecné soudy nezabývaly.
7. Stěžovatelé nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, kterou namítali v dovolání, spatřují ve skutečnosti, že tyto soudy bez dalšího vycházely ze znaleckého posudku, jehož účelem bylo "stanovit výši nákladů účelně vynaložených na předmětné nemovitosti", ačkoli znalec nemůže vůbec činit právní závěr o výši účelně vynaložených nákladů, může pouze stanovit, jaké náklady na jaké práce vynaloženy byly. Oba soudy přesto ze znaleckého posudku v plném rozsahu vyšly. Soudy se nevypořádaly ani s námitkou stěžovatelů, že znalec zahrnul do posudku náklady na udržovací práce a opravy, jejichž náhradu podle rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 18 Co 71/2011-240 vůbec nebylo možné přiznat.
8. Stěžovatelé v dovolání vymezili otázku hmotného práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dle jejich názoru dosud nebyla vyřešena. Šlo o otázku, zda při rozhodnutí o náhradě podle §8 odst. 3 zákona o půdě má být zohledněn pouze stav nemovitosti ke dni přechodu vlastnického práva na oprávněnou osobu, nebo má být zohledněn stav nemovitosti, který zde byl v době, kdy nemovitost byla záměrně opožděně vydána oprávněné osobě předchozím vlastníkem; k tomu poukázali na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterých má vyvlastněná osoba obdržet "náhradu, jejíž výše je v rozumném poměru k hodnotě majetku, jehož byla zbavena" (rozhodnutí ve věci Otava proti ČR ze dne 27. 5. 2010 č. 36561/05 a ve věci Pincová a Pinc proti ČR ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97). Mají za to, že pokud povinná osoba hodnotu "majetku, jehož byla zbavena" svým vlastním jednáním před vydáním oprávněným osobám podstatně sníží, neexistuje důvod, aby byla povinným osobám a poté státu přiznávána podle §8 odst. 3 zákona o půdě náhrada za náklady vynaložené na nemovitost v plné výši.
9. Další otázka hmotného práva, která dle názoru stěžovatelů nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, spočívá v tom, co lze považovat za "náklady účelně vynaložené na nemovitost" ve smyslu §8 odst. 3 zákona o půdě, resp. zda je možné do těchto nákladů zahrnout i stavební práce, které byly prováděny bez náležitého stavebního povolení, a v důsledku toho bylo následně (po vydání nemovitosti stěžovatelům) pravomocně rozhodnuto (rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 12. 2007) o odstranění takových stavebních úprav. K tomu stěžovatelé obecně odkázali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které je nutné pojem "náklady účelně vynaložené na nemovitost" vykládat úzce a ke které se (v obecné rovině) přihlásily ve svých rozsudcích jak nalézací tak odvolací soudy. Domnívají se současně, že zásadně není možné přiznat náhradu za takové náklady, které byly vynaloženy na protiprávní úpravy nemovitosti. Stěžovatelé jsou rovněž názoru, že náklady vynakládané na nemovitost po zahájení restitučního sporu (prosinec 1992) nelze považovat za účelné, tím méně lze o účelnosti a dobré víře předchozích vlastníků uvažovat po prvním rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 3. 1996, kterým bylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva na stěžovatele.
10. Stěžovatelé se domnívají, že závěry v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou mít za následek zbytečné řetězení a rozmnožování soudních sporů tam, kde je možné o otázce náhrady rozhodnout v jediném soudním sporu. Nadto jsou v důsledku takového názoru kladeny na oprávněné osoby (stěžovatele) nepřiměřené nároky, neboť v případě, kdy povinná osoba (dosavadní vlastník) nemovitosti dobrovolně nevydá, je pro oprávněné osoby prakticky nemožné zjistit, v jakém stavu se nemovitosti nachází ke dni přechodu vlastnického práva, a v důsledku toho ani není reálně možné následně uplatňovat proti předchozímu vlastníku škodní nároky plynoucí z toho, že v době mezi přechodem vlastnického práva a skutečným vydáním nemovitostí byly tyto nemovitosti předchozím vlastníkem poškozeny.
11. Stěžovatelé rovněž tvrdí, že předchozí vlastníci (manželé Strnišťovi) se podíleli na způsobení křivdy rodině stěžovatelů v době, kdy jim byla nemovitost státem odňata. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003 jsou pak názoru, že podílel-li se předchozí vlastník na způsobení minulé křivdy, nemůže mít nárok na náhradu, a tudíž nemůže tento nárok odvozeně vzniknout ani žalobci (Ministerstvo zemědělství).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
14. Vytýkané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, konkrétně práva na spravedlivý proces, stěžovatelé zjevně spatřují v tom, že jejich dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné z důvodu, že na stěžovateli označené právní otázky již dává odpověď jeho ustálená judikatura. K tomu Ústavní soud uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Kromě toho, že judikatura Nejvyššího soudu, na jejímž podkladě bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání, dává odpověď na stěžovateli označené právní otázky, řešení těchto otázek nepředstavuje - ani s přihlédnutím ke specifikům posuzovaného případu, k jehož posouzení si Ústavní soud vyžádal spisový materiál - porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
15. Nad rámec shora uvedených obecných závěrů pak lze stručně reagovat na jednotlivé dílčí argumenty ústavní stížnosti následovně. Pokud stěžovatelé v dovolání, stejně jako v ústavní stížnosti, zpochybňují skutková zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu, a jejich hodnocení, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu respektovány. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Tak tomu však v daném případě nebylo. Ke zjištění skutečnosti, jaké činnosti (náklady) vynaložil původní vlastník nemovitosti v období, kdy tuto nemovitost (resp. jeho předci) užíval, bylo zpracováno několik znaleckých posudků. Hodnocení těchto důkazů pak je obsahem rozhodnutí nalézacího soudu (ze dne 7. 2. 2013 č. j. 23 C 209/2009-479), resp. odvolacího soudu, přičemž z odůvodnění těchto rozhodnutí je patrno, že závěry znaleckého posudku Ing. J. Nováka nebyly přejaty bez dalšího (byl proveden výslech znalce, výše účelně vynaložených nákladů, kterou soud žalobě nakonec přiznal, se odůvodněně liší od vyžadované výše nákladů).
16. Judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž je pro účely §8 odst. 3 zákona o půdě rozhodná výše vynaložených nákladů ke dni přechodu vlastnického práva na oprávněné osoby, nelze bez dalšího vnímat jako protiústavní. Vlastníci nemovitosti mají k dispozici právní nástroje k ochraně svého práva proti dosavadním uživatelům nemovitosti, jak na ně ostatně poukázal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. K tomuto závěru se lze přiklonit i s vědomím, že tyto nároky nebudou vypořádány v rámci řízení o sporu týkajícím se úhrady nákladů podle §8 odst. 3 zákona o půdě a že jejich uplatnění může na stěžovatele klást zvýšené nároky. K tvrzení stěžovatelů, že restituovaná nemovitost byla v době vydání prakticky neobyvatelná, pak lze odkázat na rozhodnutí obecných soudů, které tomuto tvrzení s odůvodněním vycházejícím ze znaleckých posudků a výslechu jejich autorů nepřisvědčily.
17. Znaky protiústavnosti nevykazují ani závěry Nejvyššího soudu, týkající se výkladu pojmu "náklady účelně vynaložené na nemovitost", resp. vyjádření k otázce, zda lze pod tento pojem zahrnout i náklady na stavební úpravy provedené v rozporu se zákonem. Odpověď na nastolenou otázku nelze zobecňovat, vždy je třeba vyjít z konkrétních skutkových zjištění. Ani Ústavní soud po prostudování spisového materiálu neshledal, že by právní závěry obecných soudů v tomto ohledu byly v nesouladu (natož extrémním) se skutkovými zjištěními, resp. úvahami soudu při hodnocení důkazů. K tomu je třeba podotknout, že v případě stavebních úprav, jež v daném případě neměly naplňovat požadavky relevantní právní úpravy, bylo nutno přihlédnout ke specifickým okolnostem případu, kdy se stěžovatelé (byť z pochopitelných důvodů) nepřičinili o jejich dodatečné uvedení do souladu s platným právem; pokud provedením těchto stavebních úprav nebylo sledováno snížení hodnoty nemovitostí, nebo dokonce jejich poškození (což ze spisového materiálu zjevně neplyne), náklady vynaložené na tyto činnosti bylo nutno též zohlednit v rámci posuzování účelnosti (k tomu shodně též stěžovateli uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003), jak to obecné soudy v tomto případě učinily. Ze znaleckého posudku Ing. Nováka přitom není patrno (jak tvrdí stěžovatelé), že by zahrnoval též - s ohledem na soudem stanovený požadavek restriktivního výkladu při stanovení účelně vynaložených nákladů - náklady na udržovací práce a opravy.
18. Tvrzení stěžovatelů, že předchozí vlastníci (manželé Strnišťovi) se podíleli na způsobení křivdy rodině stěžovatelů v době, kdy jim byla nemovitost Československým státem odňata, je v ústavní stížnosti předestřeno toliko v obecné rovině. Ústavní soud si je vědom toho, že dlouhotrvající restituční řízení bylo pro stěžovatele bezpochyby značně náročné a frustrující, jak však již uvedl odvolací soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 386/2013-550, skutečnost, že vlastnické právo k nemovitosti bylo právním předchůdcům stěžovatelů odňato neprávem, byla zhodnocena v restitučním řízení. Předmětem daného řízení je toliko náhrada za náklady, které do ní původní uživatel nemovitosti vložil. Je nutno si též uvědomit, že restituční zákonodárství nemůže vždy plně uspokojit všechny zúčastněné, jejichž oprávněné zájmy je nutno brát v potaz. K tomu viz též stěžovateli odkazovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
19. Lze uzavřít, že Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu (potažmo ani v jemu předcházejících rozhodnutích odvolacího a nalézacího soudu, byť proti nim stěžovatelé výslovně nebrojili) takové ústavněprávní deficity, které by bylo možno z hlediska judikatury Ústavního soudu označit za odporující požadavkům řádně vedeného soudního řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů. Právní závěry soudů evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž provedený výklad právní úpravy nepřekračuje meze ústavnosti.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu