ECLI:CZ:US:2014:3.US.3446.14.1
sp. zn. III. ÚS 3446/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 1696/2014-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena ústavní práva zaručená ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 37 odst. 3, odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že dovolací soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se zabýval tím, že odvolacím soudem byl poučen o možnosti podat dovolání. Stěžovatel se proto domníval, že dovolací soud toto poučení ignoroval (zatímco on se jím řídil) a dovolání přesto odmítl "ryze formalisticky", aniž hodnotil okolnosti konkrétního řízení. S odkazem na nálezy Ústavního soudu má stěžovatel za to, že chybné poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu nemůže jít k jeho tíži, a dovolací soud porušil shora uvedená ustanovení ústavního pořádku, pakliže tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí náležitě nereflektoval. Pokud má označené poučení soudu obsahové vady (povoluje něco, co je pak soudy následně prohlášené za rozporné se zákonem), pak důsledkem tohoto pochybení je porušení práva na spravedlivý proces a z toho plynoucí vznik porušení práva na přístup k soudu i principu rovnosti.
Stěžovatel tvrdil, že jednal v důvěře v zákon, právní stát, resp. v právo vůbec a má za to, že neměl být ve své důvěře zklamán, proto se dovolával zásahu Ústavního soudu. Zdůraznil, že toto právo je garantováno čl. 1 odst. 1 Ústavy a rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, protože rozhodnutím Nejvyšší soud neústavně přenesl povinnosti veřejnoprávní sféry na stěžovatele, a tak se oba tyto obecné soudy extrémně odklonily také od svých ústavních povinností deklarovaných v článku 2 odstavec 2 Ústavy.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť jeho přípustnost (uvážením dovolacího soudu nepodmíněná) vyplývala - a to i v kontextu odkazovaných nálezů Ústavního soudu - z poučení obsaženého v rozhodnutí soudu odvolacího.
Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 1696/2014-150, kterým bylo rozhodnuto o tom, že dovoláni stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 15 Co 521/2013-136 se odmítá podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolání není přípustné, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. S ohledem na znění ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolací soud dovolání žalobce odmítl, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 15 Co 521/2013-136 jako soudu odvolacího, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 292/2006. Odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu 1. stupně a uvedl, že stěžovatel neprokázal, že dovolání podal v zákonné dvouměsíční lhůtě k poštovní přepravě a že takové podání bylo soudu doručeno, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1391/2010. V souladu s poučením odvolacího soudu uvedeným v závěru rozhodnutí podal stěžovatel proti uvedenému usnesení dovolání. Jako dovolací důvod stěžovatel uvedl nesprávné právní posouzení věci, tedy otázky, zda stěžovatel podal dovolání včas či opožděně, odvolacím soudem.
Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nejde o přípustné dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání bylo podáno ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce dle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., které není podle §237 o. s. ř. přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3608/2009 dostupné na www.nsoud.cz).
Stěžovatel polemizuje s výsledkem řízení a dává toliko najevo, že se řídil poučením o přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Stěžovatel však zjevně přehlíží, co je v soudní praxi ustálenou zásadou, že vadné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je (bez dalšího) přípustné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002), neboť ta je dána zákonem, a obsah poučení odvolacího soudu zde tudíž nehraje roli. Za podmínek vyjádřených v ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. má nesprávné poučení za následek prodloužení lhůty k podání dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, když dovolání stěžovatele odmítl ze zákonných důvodů s odůvodněním, že není dovolání přípustné ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce dle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na znění ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolací soud musel dovolání žalobce odmítnout, aniž by se mohl věcí dále zabývat, a to i přes skutečnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo poučeni o možnosti podat dovoláni k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud tak odmítnutím stěžovatelova dovolání jako nepřípustného neporušil stěžovatelem uváděná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, neboť tento výsledek dovolacího řízení na jím vytýkaném nesprávném poučení odvolacího soudu nebyl jakkoliv založen.
Dále je nutné zdůraznit, že stěžovatelův odkaz na uvedené nálezy Ústavního soudu je nepřípadný, neboť jejich závěry nemají žádného průmětu do projednávané věci.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu