ECLI:CZ:US:2014:3.US.3875.14.1
sp. zn. III. ÚS 3875/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou AK se sídlem Štefánikova 10, 737 01 Český Těšín, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 21. 2. 2014 č. j. 1 T 286/2013-1740 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2014 č. j. 6 To 191/2014-1982, za účasti 1) Okresního soudu ve Frýdku Místku a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 12. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to v těch výrocích, kterými bylo rozhodováno o stěžovatelem uplatněném nároku na náhradu škody. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, chráněné článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je třeba konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje téměř žádnou ústavněprávní argumentaci.
K porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu ve Frýdku Místku (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 1 T 286/2013 proti obžalovaným S. B., M. B., D. K. a L. P.i, v němž stěžovatel jako poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebyla respektována jeho práva, jichž požívá jako poškozený. K tomu mělo konkrétně dojít tím, že ačkoliv stěžovatel požadoval, aby obžalovanému S. B. byla uložena povinnost nahradit mu peněžní částku ve výši 233 275,- Kč, bylo jeho požadavku vyhověno pouze zčásti. Obecné soudy mu přiznaly pouze část požadované náhrady a to na majetkové újmě částku 11 635,- Kč a na nemajetkové újmě v penězích částku 35 000,- Kč, zatímco se zbytkem jeho nároku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel se domnívá, že soudy měly jeho požadavku vyhovět v plné výši. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že důvodem ke zkrácení jeho nároku by měl být fakt, že sám stěžovatel se svým zaviněným jednáním podílel na způsobení těžké újmy na zdraví svému otci Petrovi K. (jedná se o pseudonym) staršímu a na způsobení smrti své sestry Zuzany K. (jedná se o pseudonym), tím, že jim k požívání nabídl a předal alkoholické nápoje s toxickým obsahem metanolu. Stěžovatel svůj podíl na způsobených následcích na životě a zdraví popírá a tvrdí, že "Nemohl předpokládat, že jde o závadný alkohol". Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že důvodem ke zkrácení nároku na náhradu škody by měla být též nechvalná pověst rodiny K. a sklon jejích členů k nadměrnému požívání alkoholických nápojů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U nalézacího soudu bylo vedeno pod sp. zn. 1 T 286/2013 trestní řízení proti obžalovaným S. B., M. B., D. K. a L. P.,v němž stěžovatel jako poškozený uplatnil nárok na náhradu škody vůči obžalovanému S. B. Titulem pro uplatnění nároku bylo to, že obžalovaný S. B. spácháním zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 trestního zákoníku (šlo o trestní kauzu známou pod označením "metanolová aféra") způsobil těžkou újmu na zdraví stěžovatelově otci Petrovi K. staršímu a smrt stěžovatelovy sestry Zuzany K.
Stěžovatel uplatnil v adhezním řízení vůči S. B. nárok na zaplacení peněžní částky ve výši 233 275,- Kč.
Nalézací soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2014 č. j. 1 T 286/2013-1740 přiznal stěžovatelovi pouze část požadované náhrady a to v celkové výši 116.637,50 Kč.
Krácení uplatňované náhrady zdůvodnil nalézací soud tím, že sám stěžovatel se svým jednáním podílel na způsobení těžké újmu na zdraví svému otci Petrovi K. staršímu a na způsobení smrti své sestry Zuzany K., protože oběma jim k požívání nabídl a předal alkoholické nápoje s toxickým obsahem metanolu, které za podezřele nízkou cenu předtím koupil od obžalovaných B.
Proti tomuto výroku o náhradě škody podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2014 č. j. 6 To 191/2014-1982 tak, že odvolání nevyhověl a náhradu škody dále snížil na 20 % původně uplatňované částky, tj. na částku 11 635,- Kč z titulu majetkové újmy a na částku 35 000,- Kč z titulu nemajetkové újmy; se zbytkem nároku byl stěžovatel odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Zkrácení požadované náhrady odůvodnil odvolací soud stejně, jako soud nalézací, tj. stěžovatelovým spoluzaviněním škodlivého následku, přičemž míru tohoto spoluzavinění ještě více akcentoval.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Ústavní soudnictví tedy představuje prostředek ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních nástrojů. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však v projednávané věci neshledal, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech s veškerými možnostmi soudního řízení, které zaručují kontrolu ústavnosti a s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy České republiky, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Vydání rozhodnutí o povinnosti nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu se stěžovatel může domáhat nejen v adhezním trestním řízení, nýbrž též cestou řádného občanskoprávního soudního řízení. Teprve v případě, kdy by taková možnost neexistovala, byl by v souladu s principem subsidiarity povolán Ústavní soud k rozhodování o opomenutém nároku stěžovatele. S ohledem na zásadu sebeomezení připadá kasační zásah Ústavního soudu v úvahu jen tam, kde již stěžovatel nemá k dispozici další prostředky k ochraně či prosazení svého práva.
V posuzovaném případě je situace taková, že ústavní stížností napadené výroky nalézacího a odvolacího soudu o náhradě škody, jimiž byl stěžovatel uspokojen jen zčásti a se zbytkem svého tvrzeného nároku na náhradu škody byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze pokládat za konečná v tom smyslu, že by vylučovala použití jiných prostředků k ochraně práva. Stěžovateli se k ochraně jeho majetkových a nemajetkových práv vždy nabízí ještě postup pořadem práva občanského (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/07). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci.
Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
IV.
K soudní ochraně stěžovatelových individuálních majetkových a nemajetkových práv je i nadále, tedy i po skončení trestního řízení, otevřena cesta občanskoprávního řízení.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto
Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj