ECLI:CZ:US:2014:3.US.4084.12.1
sp. zn. III. ÚS 4084/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 ve věci ústavní stížnosti Ivety Szipinové, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2012 č. j. 56 Co 538/2012-54 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127 EXE 1746/2012-23 o nařízení exekuce na stěžovatelčin majetek, za účasti společnosti REDSPARK ASSETS LIMITED, se sídlem Nicosia, Agiou Nikolaou, 67-69, Off. 103 P. C. 2408, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2012 č. j. 56 Co 538/2012-54 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127 EXE 1746/2012-23 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově shora uvedeným usnesením nařídil exekuci na majetek povinné (stěžovatelky), a to podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Lubomíra Matěje ze dne 23. 1. 2012 č. j. 2004174/2012, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti REDSPARK ASSETS LIMITED (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) ve výši 3 229,30 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 14 500 Kč a nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce; jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, Exekutorský úřad Litoměřice.
3. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatelky odmítl s poukazem na §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, s odůvodněním, že neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti oproti tomu namítla, že odpovídající argumentaci uplatnila zejména tím, že se dovolávala nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), a míní, že jde o "zjevnou nespravedlnost", jestliže obecné soudy poskytly právní ochranu subjektu, který v souvislosti s půjčkou peněžních prostředků evidentně poškozuje práva svých klientů nepřiměřenými smluvními ujednáními. Tyto smluvní podmínky podle jejího názoru implikují absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, a tím i do ní včleněné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
5. Zdůraznila dále, že již v rámci podaného odvolání vytýkala, že vedlejší účastnici nesvědčí exekuční titul; neobstojí tudíž závěr Krajského soudu v Ostravě, že v odvolání neuvedla žádnou skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. Krajský soud se s argumentací vzpomínaným nálezem Ústavního soudu nevypořádal, ačkoli z ní vyplynulo, že vzhledem k neexistenci pravomoci rozhodce (která se měla odvíjet z neplatné rozhodčí doložky) nejsou dány podmínky pro nařízení předmětné exekuce.
III.
6. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelka v odvolání brojila proti věcné správnosti exekučního titulu, avšak nenamítala relevantně, že oprávněný (vedlejší účastník) nepředložil soudu vykonatelný exekuční titul, resp. že rozhodčí nález jím být nemůže.
7. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Vedlejší účastnice v rámci svého vyjádření dovozovala, že mezi společností CREDIT FINANCE, a. s., (od níž nabyla spornou pohledávku ze smlouvy o úvěru) a stěžovatelkou byla platně sjednána rozhodčí doložka, a rozhodčí nález je tudíž platný a vykonatelný. Má též za to, že předmětná věc je bagatelní, a nemá potenciál porušit základní práva a svobody stěžovatelky.
IV.
9. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud je nenařídil (§44 zákona o Ústavním soudu),
V.
10. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li jim vytýkána věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
11. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolávala, se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Odtud sice neplyne garance rozhodnutí "správného", pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva a procesní postupy, k nimž se obecné soudy uchýlily, založily porušení některého základního práva stěžovatele, anebo jsou výrazem zjevného ignorování příslušné kogentní normy či neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Srovnatelné výkladové závěry lze dovozovat z čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Porušení tohoto článku je způsobilé implikovat porušení i čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
VI.
13. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
14. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného.
15. Podstatou projednávané věci je otázka, zda obecné soudy postupovaly při hodnocení podmínek nařízení exekuce ústavně konformně ve smyslu vyloženém výše, tj. zda se nedopustily nepřípustného interpretačního formalismu či výkladového excesu.
16. To je významné v dané věci potud, že k ústavní stížností otevřeným otázkám se Ústavní soud vyslovil zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, jehož se stěžovatelka ostatně dovolávala.
17. Ústavní soud v tomto nálezu, jakož i v další své judikatorní praxi [srov. související nálezy sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), II. ÚS 3406/10 ze dne 14. 3. 2013 (N 44/68 SbNU 443), IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9), IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013 (N 9/68 SbNU 153), III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013 (N 179/71 SbNU 153), III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433), IV. ÚS 2078/12 ze dne 26. 2. 2014 (N 22/72 SbNU 261), IV. ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013 (N 39/68 SbNU 405) a II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013 (N 199/71 SbNU 361)] přistoupil ke kasaci rozhodnutí obecného soudu vydaného v exekučním řízení pro porušení práva na spravedlivý proces proto, že se soud nezabýval otázkou pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, jehož výkon byl v exekučním řízení nařízen; Ústavní soud konstatoval, že v exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva, a že v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, zároveň však zdůraznil, že mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, a vyslovil názor, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení.
18. Opačná interpretace, kterou přijaly obecné soudy v nyní projednávané věci, pak zakládá zjevné porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
19. Je očividné, že již proto napadená usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově nemohou obstát a že jejich pochybení mají ústavněprávní rozměr.
20. Výstižnost pak nelze upírat ani stěžovatelčině odkazu na pasáž zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, podle kterého platí: "Ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci, Ústavní soud uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat."
21. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, že ve smlouvě o úvěru sjednané mezi společností CREDIT FINANCE, a. s., ("věřitelem") a stěžovatelkou (podle terminologie smlouvy "klientem") byla stanovena výše úvěru v částce 4 950 Kč. Tato smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %. Podle čl. V odst. 1 přiložených (formulářově předtištěných) "Všeobecných obchodních podmínek" klient podpisem smlouvy prohlašuje, že na zajištění všech svých současných i všech budoucích nároků věřitele plynoucích z uzavřené smlouvy vystavil dvě vlastní biankosměnky na řad věřitele bez uvedení směnečné sumy, údaje splatnosti a místa platebního, s doložkou bez protestu, a tyto biankosměnky předal finančnímu poradci věřitele spolu s návrhem na uzavření smlouvy. Ustanovení čl. VII týchž obchodních podmínek obsahuje soubor sankcí dopadajících na klienta, kupř. smluvní pokutu ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou jakéhokoli závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, resp. 9 dnů, zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku či vyrozumění o smluvní pokutě nebo jiné sankci (počet těchto upomínek nadto není omezen), sankce 30 Kč za upomenutí k zaplacení formou SMS, pokutu 5 000 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli apod.
22. Není tudíž pochyb, že kritéria vymezená v nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 předmětná smlouva o úvěru ve směrodatných rysech naplňuje.
23. Dlužno zaznamenat, že soudní praxe je konzistentní v závěru, že jedním z kritérií, která soud zkoumá při nařízení exekuce, je to, zda rozhodnutí či jiný titul, jehož výkon je navrhován, byly vydány orgánem, který k tomu měl pravomoc (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000). Nedostatek pravomoci rozhodce k projednání a rozhodnutí věci byly oba soudy povinny posuzovat jako podmínku nařízení výkonu rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1049/2007).
24. Neobstojí tedy ani oponentura obsažená ve vyjádření Krajského soudu v Ostravě, podle něhož stěžovatelka rozhodný nedostatek takové pravomoci v rámci svého odvolání nenamítala; odvolání na označený nález Ústavního soudu na argumentovaném základě odkazovalo.
25. K tíži stěžovatelky nemůže jít ani okolnost, že tyto výhrady neadresovala soudu okresnímu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 805/11 ze dne 7. 4. 2011; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
26. Již jen pro úplnost stojí za zaznamenání, že určení rozhodce v rozhodčí doložce úvěrové smlouvy ústavněprávními deficity netrpí [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3413/12 ze dne 23. 5. 2013, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (viz výše) a sp. zn. II. ÚS 3406/10(viz výše), resp. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 (U 6/63 SbNU 551), sp. zn. III. ÚS 3724/12 ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2566/12 ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2569/13 ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1115/14 ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1558/14 ze dne 21. 5. 2014 či sp. zn. III. ÚS 1269/14 ze dne 12. 6. 2014]; to však již na věci nic nemění, neboť nedostatek pravomoci rozhodce vyplývá z odlišných (výše rekapitulovaných) skutečností.
VII.
27. Lze tudíž shrnout, že ústavní stížností napadenými usneseními obecné soudy zasáhly do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, jmenovitě do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a Ústavnímu soudu proto nezbylo než usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2012 č. j. 56 Co 538/2012-54 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127 EXE 1746/2012-23 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.