ECLI:CZ:US:2014:3.US.4174.12.1
sp. zn. III. ÚS 4174/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Františka Jaroše, zastoupeného Mgr. Vítem Hrnčiříkem, advokátem se sídlem Praha 1, Masarykovo nábřeží 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 7. 2012 č. j. 74 EXE 4637/2011-68 a proti příkazům k úhradě nákladů exekuce JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5 ze dne 9. 3. 2012 č. j. 067 EX 215981/11-16, č. j. 067 EX 215829/11-15 a č. j. 067 EX 313787/10-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedená rozhodnutí, vydaná v jeho exekuční věci.
Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví označeným usnesením odmítl námitky stěžovatele proti ústavní stížností rovněž napadeným příkazům k úhradě nákladů exekuce, neboť dospěl k závěru, že se stěžovatel (při osobním převzetí příkazů k úhradě nákladů exekuce) vzdal práva podat proti těmto příkazům námitky, pročež jeho námitky nejsou důvodné, a tak je ve smyslu ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. l exekučního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným příkazům k úhradě nákladů exekuce namítá, že (mj. s odkazem na závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 2013/10 a II. ÚS 2780/10) nedošlo ke spojení tří předmětných exekučních řízení, přestože k takovému postupu byly dány podmínky, a navíc se soudní exekutor se stěžovatelovým návrhem na spojení věcí ani nikterak nevypořádal a nijak na něj nereagoval; v této souvislosti stěžovatel odkazuje na výsledek šetření Ministerstva spravedlnosti, na jehož základě byla na soudního exekutora podána kárná žaloba. Ve vztahu k napadeným příkazům k úhradě nákladů exekuce stěžovatel dále namítá, že soudním exekutorem určené náklady exekuce nerespektují závěry relevantní judikatury Ústavního soudu ve věcech tzv. formulářových žalob (odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a I. ÚS 3923/11), pročež náklady oprávněného - Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s. - nelze v daném kontextu ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 považovat za účelně vynaložené. Napadeným příkazům k úhradě nákladů exekuce konečně stěžovatel vytýká také to, že nikterak nereflektovaly jistou formu dobrovolnosti jeho plnění, což se mělo odrazit ve výši odměny soudního exekutora a ve výši náhrad jeho hotových výdajů.
Obvodní soud pro Prahu 9 potom měl dle názoru stěžovatele porušit jeho základní práva tím, že odmítl námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce s odůvodněním, že se stěžovatel již dříve námitek vzdal, přestože takový závěr nemá oporu v předmětném spisu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ke vzdání se práva podat proti příkazům námitky došlo pouze v případě jednoho ze tří příkazů k úhradě nákladů exekuce, přičemž i v tomto případě se tak mělo stát procesně neregulérním způsobem. Obvodní soud však tyto skutečnosti přehlédl, a tím zatížil své rozhodnutí nepřípustným prvkem svévole.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení čl. 36 Listiny (k porušení čl. 11 Listiny by mohlo v daném kontextu dojít pouze v případě porušení čl. 36 Listiny) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
V projednávané věci se Ústavní soud nemohl zabývat většinou v ústavní stížností artikulovaných námitek, jmenovitě těmi, jež směřují proti správnosti (ústavnosti) napadených příkazů k úhradě nákladů exekuce, neboť prizmatem (materiální stránky) principu subsidiarity ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud věcně posuzovat právní otázky dříve, než bude dána možnost takového posouzení obecnému soudu.
Ústavní soud se proto v souzené věci musel omezit na otázku, zda svým postupem neporušil stěžovatelova základní práva Obvodní soud pro Prahu 9, když se odmítl meritorně zabývat stěžovatelovými námitkami proti příkazům k úhradě nákladů exekuce s odůvodněním, že se stěžovatel již dříve práva vznést takové námitky vzdal.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že předmětný spisový materiál vskutku obsahuje pouze jednu listinu, na které se stěžovatel výslovně vzdává práva vznést námitky proti v této listině uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce (č. l. 49). Současně však nelze přehlížet, že daný soudní spis rovněž obsahuje - stěžovatelem signovaný - Protokol o jednání (č. l. 48), ve kterém je uvedeno, že se stěžovatel vzdal podání námitek do příkazů k úhradě nákladů exekuce, jež se týká všech tří exekučních řízení. K objasnění tohoto rozporu obvodní soud vyslechl Terezu Mezuliánovou, pracovnici Exekutorského úřadu Praha 5, jež se stěžovatelem inkriminované procesní úkony sepisovala, a jež doložila, že stěžovatele náležitě poučila o stávající situaci v řízení a o jeho procesních možnostech a právech. Stěžovatelova námitka, že se obvodní soud nikterak nezabýval otázkou, zda se skutečně vzdal práva uplatnit vůči příkazům k úhradě nákladů exekuce námitky, proto případná není. Nevýznamné je pak stěžovatelovo tvrzení, že jako "právní laik" podepsal "něco, čemu sám nerozuměl", neboť - obecně vzato - ke vzdání se práva na využití opravného prostředku účastník řízení disponovat zvláštními odbornými znalostmi netřeba. V postupu obvodního soudu, na jehož základě se věcně nezabýval stěžovatelovými námitkami vůči příkazům k úhradě nákladů exekuce, proto Ústavní soud relevantní prvky svévole, jejichž případné zjištění by odůvodňovalo kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledává.
Pro úplnost se sluší dodat, že v postupu soudního exekutora, na jehož základě pracovnice exekutorského úřadu sepisují s povinným vzdání se námitek proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, neshledal nezákonnost ani kárný senát, jenž rozhodoval o stěžovatelem odkazované kárné žalobě na výše jmenovaného soudního exekutora, jak nepřímo vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 15 Kse 16/2012 (viz str. 57 rozhodnutí - č. l. 204).
Nelze-li postupu obvodního soudu vytknout nedostatek ústavní konformity, nemohl se Ústavní soud poté věcně zabývat tou částí ústavní stížnosti, ve které stěžovatel vznáší proti příkazům k úhradě nákladů exekuce námitky věcné, neboť ty nemohou být v daném řízení o ústavní stížnosti hodnoceny než jako nepřípustné (viz výše).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud se proto uchýlil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jako návrh zjevně neopodstatněný jej Ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu