ECLI:CZ:US:2014:3.US.56.14.1
sp. zn. III. ÚS 56/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ladislava Poloka, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, AK se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2013 č. j. 7 C 346/2013-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhal zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení 7 350 Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na postup podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť měl za to, že jeho věc je naléhavá a měla by být projednána přednostně.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uzavřel s žalovanou GE Money Bank, a. s., smlouvu o hypotečním úvěru. Za správu úvěru platil od 2. 7. 2009 do 2. 7. 2013 poplatek ve výši 150 Kč měsíčně, celkem 7 350 Kč. Žalobou proti žalované se domáhal zaplacení žalované částky spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 30. 4. 2013 do zaplacení s tvrzením, že poplatek byl účtován bez právního důvodu; ujednání o poplatku označil za neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost, pro rozpor se zákazem odchýlit se od zákona v neprospěch spotřebitele, pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovateli nepřisvědčil a po provedeném dokazování žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatel vyložil důvody, pro které měl za to, že jeho věc nelze vnímat jako bagatelní, a upozornil, že obecné soudy v předmětných věcech nerozhodují jednotně. S Obvodním soudem pro Prahu 4 se stěžovatel shodl pouze v hodnocení smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské, s dalšími právními závěry soudu však nesouhlasil. Setrval na tvrzení, že ujednání o poplatku bylo neurčité a nesrozumitelné, neboť nebylo zřejmé, jaké služby a úkony se banka zavázala poskytovat a provádět, a v této souvislosti oponoval argumentaci soudu založené na zásadě pacta sunt servanda, na podobnosti se spotřebitelským úvěrem sjednávaným podle zákona č. 145/2010 Sb., na aprobaci poplatku zákonodárcem a na "legalizaci" ujednání dlouhodobým plněním či odkazy na soudní judikaturu v obdobných věcech. Stěžovatel též tvrdil pochybení soudu při dokazování a svévoli v rozhodování, neboť soud nevyjasnil, proč některé z navržených důkazů neprovedl, a naopak o některých, které provedl, se v odůvodnění svého rozsudku nezmínil. V další části ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či Soudního dvora EU a dalších zahraničních soudů namítl, že obvodní soud nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele, nerespektoval zákonné ujednání, podle kterého nesmí smlouvou dojít ke zhoršení postavení spotřebitele, nezkoumal, zda smlouva o úvěru neobsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy.
Stěžovatel nesouhlasil ani s rozhodnutím o nákladech řízení, namítl, že se obvodní soud řádně nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., příp. k eventuální aplikaci §150 o. s. ř. Stěžovatel vyslovil pochybnost, že by žalovaná banka potřebovala využít služeb advokáta, a poukázal i na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
O posledně zmíněnou situaci se jedná i v projednávaném případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud postupoval v projednávané věci tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu urychlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu