ECLI:CZ:US:2014:4.US.1085.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1085/14
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Tomáše Lichovníka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Devátého a Marie Deváté, zastoupených Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 400/2012-208 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. září 2010 č. j. 10 C 166/2009-137, jimiž bylo vyhověno žalobě směřující proti stěžovatelům o určení vlastnického práva k pozemku, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a PhMr. Miloslavy Vondráčkové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horní náměstí 3, a města Lomnice nad Popelkou, se sídlem Lomnice nad Popelkou, Husovo náměstí 6, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. března 2014, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 16. března 1988 byla mezi Československým státem - Městským národním výborem v Lomnici nad Popelkou a vedlejší účastnicí uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným pozemkům, nacházejícím se v k. ú. Lomnice nad Popelkou, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že výlučným vlastníkem pozemku st. p. č. X1 o výměře 21 m2 (dále jen "předmětný pozemek") se stane stát. Stát byl původně vlastníkem id. 2/3 tohoto pozemku, zatímco vedlejší účastnice jeho id. 1/3. Registrace dohody byla provedena Státním notářstvím v Semilech dne 9. června 1988 pod sp. zn. RI 417/88. Následným rozhodnutím Okresního národního výboru v Semilech ze dne 15. ledna 1990 č. j. Fin-R-26/90-os.už. byl předmětný pozemek přidělen do osobního užívání stěžovatelům jako pozemek zastavěný garáží. Tím jim vzniklo právo na to, aby s nimi Československý stát - Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání, k čemuž došlo pod č. j. 81/1990 dne 25. ledna 1990. Dohoda byla registrována dne 23. února 1990 pod sp. zn. RII 242/90. Dnem 1. ledna 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., se podle §872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novelizace provedené prvně uvedeným zákonem, změnilo právo osobního užívání pozemku na vlastnické právo fyzické osoby.
3. K žalobě vedlejší účastnice bylo rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále též "soud prvního stupně") ze dne 29. března 1995 č. j. 1 C 367/94-39, jenž nabyl právní moci dne 4. května 1995, určeno, že uvedená dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví je absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že v době jejího uzavření neměl Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou právo disponovat s jedním z pozemků, což s ohledem na to, že soud shledal obsah dohody jednotným a nedělitelným, činilo neplatnou dohodu jako celek. S ohledem na uvedené závěry podala vedlejší účastnice dne 20. března 1998 žalobu vůči městu Lomnice nad Popelkou a dále řádově desítkám fyzických osob, mezi kterými byli i stěžovatelé, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí id. 1/3 pozemků, které byly předmětem její původní dohody se státem. Žaloba byla doručena stěžovateli dne 28. května 1998 a stěžovatelce dne 29. května 1998. Řízení o ní bylo nicméně z důvodu zpětvzetí zastaveno usnesením ze dne 7. října 1999 č. j. 1 C 189/98-724, ve znění opravných usnesení.
4. Žalobou podanou dne 13. listopadu 2009 se vedlejší účastnice opětovně domáhala určení, že je společně s městem Lomnice nad Popelkou spoluvlastnicí předmětného pozemku, a to v rozsahu id. 1/3, zatímco město je spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/3. Tato žaloba směřovala vedle města i proti stěžovatelům, kteří byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku. Původní vyhovující rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30. září 2010 č. j. 10 C 166/2009-137 byl k odvolání všech žalovaných změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") ze dne 31. května 2011 č. j. 20 Co 62/2011-165 tak, že se žaloba zamítá. S tímto závěrem se ovšem neztotožnil Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), který připustil dovolání vedlejší účastnice a na jeho základě rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 400/2012-208 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
5. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že považoval dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, která byla uzavřena mezi státem a stěžovateli, za absolutně neplatnou podle §39 občanského zákoníku. Podle §199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., totiž mohlo být toto právo zřízeno pouze k pozemku, který byl v socialistickém společenském vlastnictví, což však s ohledem na absolutní neplatnost dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou v roce 1988 uzavřel stát s vedlejší účastnicí, nebyl případ předmětného pozemku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že dohoda o osobním užívání pozemku byla uzavřena v souladu s příslušným správním rozhodnutím. Důvod, pro který tomu tak je, je přitom třeba spatřovat v postupu správního orgánu, který před vydáním uvedeného rozhodnutí nejednal s vedlejší účastnicí jako s účastníkem správního řízení, přestože podle §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), takovéto postavení jako osoba dotčená správním rozhodnutím měla. Uvedené pochybení mělo mít za následek, že správní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci ani se nestalo závazným. Neplatnost dohody o osobním užívání pozemku znamená, že stěžovatelům toto právo k předmětnému pozemku nikdy nevzniklo, pročež jim následně nemohlo vzniknout ani vlastnické právo podle §872 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 1992.
6. K poukazu odvolacího soudu, že v projednávané věci se uplatní závěry obsažené v nálezu ze dne 28. května 1997 sp. zn. II. ÚS 103/96 (N 64/8 SbNU 133), dovolací soud zdůraznil, že nesprávné posouzení rozsahu účastenství správním orgánem ve správním řízení nemůže mít vliv na závěr soudu o tom, že správní rozhodnutí, které nebylo doručeno všem osobám, jež účastníky správního řízení ze zákona byly, nenabylo právní moci, a tudíž nevyvolalo jím sledované právní účinky. V usnesení ze dne 1. dubna 2003 sp. zn. II. ÚS 358/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) navíc Ústavní soud zdůraznil, že účelem rozhodnutí o přidělení pozemku byla legalizace protiprávního stavu, přičemž podrobně odůvodnil, proč v citované věci nebylo možno použít závěry uvedeného nálezu.
7. Za situace, kdy stěžovatelé užívali předmětný pozemek na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dohody o osobním užívání pozemků, mohli být podle názoru dovolacího soudu toliko v dobré víře, že jej užívají z titulu práva osobního užívání pozemku. Stěžovatelé tak nenakládali s předmětným pozemkem jako s pozemkem, který jim patří, což vylučovalo jejich oprávněnou držbu a vydržení vlastnického práva k němu podle §135a odst. 1 a 2 občanského zákoníku, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 131/1982 Sb. I kdyby přitom byli přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a transformovalo se na právo vlastnické, jejich dobrá víra, že jim předmětný pozemek patří, mohla trvat teprve od 1. ledna 1992 a nejpozději do 28. a 29. května 1998. Tehdy se totiž dozvěděli o stanovisku vedlejší účastnice, že se považuje za podílovou spoluvlastnici předmětného pozemku. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení proto stěžovatelům neuplynula.
8. Krajský soud v Hradci Králové, který byl v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222 potvrdil původní vyhovující rozsudek soudu prvního stupně. Následné dovolání žalovaných proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244 jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelů
9. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé zpochybňují závěr o absolutní neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, jakož i to, že se tento závěr vztahuje i na ně, ačkoliv nebyli účastníky soudního řízení o určení její neplatnosti. Ve zbytku pak argumentují právními závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 103/96 a následně též v nálezu ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (N 32/36 SbNU 359). Rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nemůže být neúčinné toliko pro neexistenci vlastnického práva státu k přidělovanému pozemku. Vedlejší účastnice v době přidělení nejenže nebyla považována za vlastníka, nýbrž se za něho ani sama nepovažovala. Nic nenamítala ani proti dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Později konstatovaná neplatnost této dohody měla za následek, že se rozhodnutí o přidělení pozemku stalo vadným, přesto však nelze zpochybňovat jeho platnost a účinnost. Nebylo-li totiž zákonným postupem zrušeno, je třeba vycházet z presumpce jeho platnosti. Závěry obsažené v usnesení sp. zn. II. ÚS 358/01 na věc stěžovatelů naopak použít nelze. V jejich případě totiž účelem rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nebyla a ani nemohla být legalizace protiprávního stavu. To platí tím spíše, že jim žádný protiprávní stav znám nebyl a nikdo z nich nebyl ani členem žádného orgánu příslušného městského národního výboru. Stěžovatelé byli v dobré víře nejen při rozhodnutí o přidělení předmětného pozemku do osobního užívání, nýbrž též při následném uzavření dohody v této věci a poté při přeměně práva osobního užívání ze zákona na právo vlastnické. Závěrem konstatují, že napadenými rozhodnutími jim bylo odňato vlastnické právo k předmětnému pozemku, čímž bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 166/2009 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší soud, za který se přípisem ze dne 4. srpna 2014 vyjádřil předseda senátu JUDr. Pavel Vrcha, Krajský soud v Hradci Králové, za který se přípisem ze dne 31. července 2014 vyjádřil soudce Mgr. Ing. Boris Nypl, i Okresní soud v Semilech, za který se přípisem z téhož dne vyjádřila soudkyně Mgr. Pavla Erlebachová, odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.
12. Město Lomnice nad Popelkou se ve svém vyjádření ze dne 20. srpna 2014 zcela ztotožnilo s argumentací stěžovatelů a zopakovalo její stěžejní části.
13. Vedlejší účastnice vyslovila názor odlišný. Z jejího vyjádření ze dne 20. srpna 2014 vyplývá její nesouhlas s tvrzením stěžovatelů, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Připomíná, že téměř shodný případ řešil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 358/01, v němž se jednalo rovněž o pozemek, který byl původně ve spoluvlastnictví vedlejší účastnice (id. 1/3) a jejího bratra (id. 2/3), jehož podíl v roce 1970 propadl státu jako následek trestu propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího soudu, že dohoda o osobním užívání pozemku, kterou bylo toto právo zřízeno k pozemkům, které nebyly v socialistickém společenském vlastnictví, se příčila §199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, pročež byla podle §39 občanského zákoníku neplatná. V tomto směru opakuje argumentaci, kterou dovolací soud ve prospěch tohoto názoru uvedl v napadeném rozsudku. Závěrem zpochybňuje tvrzení stěžovatelů, že účelem rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nebyla a ani nemohla být legalizace protiprávního stavu. Rodiče stěžovatele, jež jako dosazení nájemníci bydleli v letech 1949 až 1968 v rodinném domě rodiny vedlejší účastnice, znali dobře stanovisko jejího bratra k vyvlastnění jeho majetku, tedy že se nadále považuje za spoluvlastníka a že trvá na jeho vydání. To, že se vedlejší účastnice domáhala určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku, zase vyplynulo z její žaloby, kterou podala v roce 1998. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří ve stanovené lhůtě nevyužili možnost na ně reagovat.
15. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Posouzení zákonem stanovených předpokladů k projednání ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost je přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, a dále proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech. Tento závěr již však nelze vztáhnout i na napadený rozsudek Nejvyššího soudu. Jedná se totiž o kasační rozhodnutí, jež zásadně nelze považovat za konečné rozhodnutí ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výjimku by bylo možné připustit pouze za předpokladu, že by jeho zrušení bylo nezbytné k tomu, aby mohla být v konkrétní věci poskytnuta ochrana ústavně zaručeným základním právům a svobodám stěžovatele [srov. nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V; nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 (N 202/71 SbNU 385), bod 23]. V daném případě tomu tak ale není. I kdyby totiž právní závěry obsažené v tomto rozsudku byly důvodem, pro který došlo ze strany obecných soudů k porušení základních práv a svobod, k jejich ochraně by postačovalo zrušení navazujících rozhodnutí [srov. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].
17. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňovala i ostatní zákonem předepsané formální náležitosti, přistoupil Ústavní soud v rozsahu, ve kterém byla přípustná, k jejímu meritornímu projednání, načež zjistil, že je důvodná.
V. Vlastní posouzení
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
19. Obecné soudy mohou svými rozhodnutími založit porušení základního práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny rovněž v případě, kdy při aplikaci podústavního práva zvolí takovou z možných variant jeho výkladu, v jejímž důsledku bude určitý ústavně chráněný účel neoprávněně upřednostněn před jiným ústavně chráněným účelem [srov. např. nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45)].
20. V projednávané věci stojí proti sobě na straně jedné ochrana vlastnického práva vedlejší účastnice (čl. 11 odst. 1 Listiny), která s ohledem na neplatnost dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví nepřestala být spoluvlastnicí předmětného pozemku, a na straně druhé důvěra stěžovatelů ve správnost správního rozhodnutí (čl. 1 odst. 1 Ústavy), na jehož základě jim ve vztahu k témuž pozemku, byť v rozporu s tehdejší zákonnou úpravou, mělo vzniknout právo uzavřít se státem dohodu o zřízení práva k jeho trvalému užívání a po jejím uzavření samotné právo trvalého užívání pozemku, později transformované na právo vlastnické. Uvedený nesoulad byl dán tím, že předmětný pozemek nebyl s ohledem na spoluvlastnictví vedlejší účastnice v socialistickém společenském vlastnictví, což byla podle §199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, podmínka vzniku práva trvalého užívání pozemku.
21. Ústavní soud se řešením takto vymezené kolize nezabývá poprvé, přičemž k jejímu řešení se opakovaně vyjádřil zejména v již zmíněných nálezech sp. zn. II. ÚS 103/96 a sp. zn. II. ÚS 114/04 a dále v nálezu ze dne 8. června 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 (N 118/37 SbNU 511). V prvním z nich konkrétně vyslovil závazný právní názor, že podle §205 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, vznikalo právo osobního užívání na základě dvou právních skutečností: rozhodnutí o přidělení pozemku a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím. Zatímco v případě smluvních převodů se - až na zákonem stanovené výjimky - uplatňuje jednoznačná zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má, při vzniku práva osobního užívání byl zvolen přidělovací princip, který vyžadoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu. Platí přitom, že není-li takovéto rozhodnutí o přidělení pozemku nicotné, je třeba vycházet z presumpce jeho správnosti (souladu s právem), a to až do doby, než bude zrušeno nebo změněno. Tato presumpce se uplatní i v případě, kdy byl k osobnímu užívání v rozporu s §199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, přidělen pozemek, jenž nebyl v socialistickém společenském vlastnictví.
22. Byla-li platně uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v souladu s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o jeho přidělení, pak, svědčilo-li toto právo oprávněné osobě ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., došlo dne 1. ledna 1992 ze zákona k jeho přeměně na právo vlastnické. K tomuto okamžiku zároveň zaniklo vlastnické právo původního vlastníka, ať již jím byl stát, nebo jiný subjekt.
23. Přisvědčit nakonec nelze ani právnímu názoru Nejvyššího soudu, v minulosti vyslovenému již v jeho rozsudku ze dne 13. dubna 2000 sp. zn. 22 Cdo 2326/98 (publikovaném v časopisu Soudní rozhledy, roč. 2000, č. 7, str. 205-207), podle něhož v projednávané věci brání uplatnění této presumpce skutečnost, že správní rozhodnutí nebylo doručeno vedlejší účastnici. Ta totiž měla mít podle §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v příslušném správním řízení postavení jeho účastníka, v důsledku čehož toto rozhodnutí nemělo nikdy nabýt právní moci. Ústavní soud v této souvislosti setrvává na svém závěru, že "podle §199 odst. 1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům v socialistickém vlastnictví. Pokud příslušný správní orgán rozhodoval o přidělení pozemku do osobního užívání, vycházel z toho, že pozemek je v socialistickém vlastnictví, proto bývalý vlastník ani nemohl být účastníkem řízení. Jeho práva již nemohla být tímto aktem dotčena. Pokud dotčena byla, tak jedině úkonem, na základě kterého jeho vlastnické právo buď přešlo, anebo bylo převedeno na stát." (nález sp. zn. II. ÚS 114/04, jakož i nález sp. zn. II. ÚS 504/04).
24. Závěrem Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné skutečnosti, jež by opodstatňovaly závěr o nicotnosti správního rozhodnutí, kterým byl předmětný pozemek přidělen stěžovatelům do osobního užívání [srov. nález ze dne 25. září 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 (N 157/50 SbNU 399), bod 20; též usnesení sp. zn. II. ÚS 358/01].
25. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími byla při výkladu podústavního práva nesprávně posouzena otázka kolize dvou ústavně chráněných zájmů, Ústavní soud dospěl k závěru, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v jeho důsledku i jejich základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl v rozsahu, ve kterém směřovala proti napadeným rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu (výrok I), a tato rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II). Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně nepřistoupil, neboť ochrany základních práv a svobod stěžovatelů lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána odvolacím soudem. Z tohoto důvodu mu nezbylo než ve vztahu k tomuto rozsudku (v jehož případě tím přestala být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), stejně jako ve vztahu ke kasačnímu rozsudku dovolacího soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout (výrok III).