ECLI:CZ:US:2014:4.US.1954.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1954/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Sady 5. května 36, Plzeň, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2014, směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013, bylo rozhodnuto tak, že se podle §323 odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítá žádost stěžovatele J. P. o odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s dozorem, uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 2 T 45/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 To 77/2014.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obdržel dne 10. 5. 2014 výzvu k nastoupení trestu ze dne 5. 5. 2014, ve které je uvedeno, aby se dostavil do věznice v Plzni nejpozději dne: "IHNED" od doručení této výzvy. Stěžovatel následně na předmětnou výzvu reagoval žádostí o odklad výkonu trestu s ohledem na rodinné důvody (vážný zdravotní stav jeho matky). V rámci této žádosti poukázal také na nesplnitelnost výzvy k nástupu do výkonu trestu. V návaznosti na text předmětné výzvy má stěžovatel za to, že povinnost uloženou v předmětné výzvě není možno splnit pro její neurčitost, neboť není dostatečně určitě specifikován den nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že aby byla povinnost uložená ve výzvě splnitelná, je třeba, aby byl jako datum nástupu určen určitý konkrétní den, kdy tento den nepředchází okamžiku, kdy bude výzva k nástupu doručena.
Stěžovatel má za to, že se Obvodní soud pro Prahu 5 v napadeném rozhodnutí nikterak zvlášť nezabýval argumentací stěžovatele týkající se nesplnitelnosti povinnosti uložené mu ve výzvě k nástupu výkonu trestu. Následně stěžovatel konkretizuje, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. l odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel je dále toho názoru, že tím, že se Obvodní soud pro Prahu 5 jeho argumentací ohledně nesplnitelnosti výzvy nástupu výkonu trestu nikterak blíže nezabýval, bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, když nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném případě se podle stěžovatele jedná o způsob zbavení svobody bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
II.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Z ustanovení §321 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Nebylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že pobyt odsouzeného na svobodě je nebezpečný, nebo nevyplývá-li z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, a není tak dán důvod pro okamžité nařízení výkonu trestu odnětí svobody, může předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout odsouzenému přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1 (§321 odst. 2 trestního řádu). V ustanovení §323 odst. 1 trestního řádu o odkladu výkonu trestu je pak stanoveno, že výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v §321 odst. 1 trestního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 2 T 45/2013, zamítl žádost stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s dozorem. Toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že na základě návrhu stěžovatele přezkoumal eventuální odklad výkonu trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho povolení vzhledem k tomu, že chybělo splnění základní podmínky vyplývající z ustanovení §323 trestního řádu, a to, že uložený trest odnětí svobody nesmí převyšovat výměru jednoho roku.
Nad rámec tohoto posouzení Obvodní soud pro Prahu 5 v daném usnesení dále uvedl, že pokud stěžovatel v žádosti současně tvrdí, že výzva k nástupu trestu je neurčitá pro obsah slova "ihned", je zřejmé, že v této části se jedná o podání obstrukční, když odsouzený hovoří velmi dobře česky, význam slova "ihned" je mu tedy zcela zřejmý a trest měl tedy již nastoupit, a to obratem, tedy ihned, jak se o výzvě dozvěděl.
IV.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud však neshledává, že by Obvodní soud pro Prahu 5 v tomto usnesení jakkoliv pochybil, natož pak, aby došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv. Obvodní soud pro Prahu 5 posoudil žádost stěžovatele a s ohledem na to, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku pro odklad výkonu trestu odnětí svobody (trest odnětí svobody nepřevyšující výměru jednoho roku), Obvodní soud pro Prahu 5 žádost stěžovatele zamítl. Tomuto postupu přitom není možné ze strany Ústavního soudu cokoliv vytknout.
Pokud se stěžovatel v rámci žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody zároveň snažil uplatnit své námitky vůči formulaci "ihned od doručení této výzvy" obsažené ve výzvě k nastoupení trestu, která mu byla doručena, je zapotřebí uvést, že nařízení výkonu trestu, stejně jako výzva adresovaná odsouzenému, mají povahu opatření, proti kterým není opravný prostředek přípustný (viz ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3750).
Stěžovatel se však fakticky ze žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody pokusil učinit opravný prostředek proti výzvě k nastoupení trestu adresované stěžovateli, když v rámci žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody namítal také neurčitost formulace "ihned od doručení této výzvy" obsažené ve výzvě k nástupu trestu. Účelem žádosti o odklad výkonu trestu a rozhodnutí o odkladu trestu však není přezkum obsahu výzvy k nastoupení trestu (nebo dokonce vysvětlování či reformulace informací v této výzvě obsažených), ale možnost soudu, při splnění zákonných podmínek, z důležitých důvodů odložit výkon trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 5 neshledal v případě stěžovatele splnění těchto zákonných podmínek pro odklad výkonu trestu, nezbylo mu, než žádost stěžovatele zamítnout.
V.
Nad rámec uvedené argumentace, ve vztahu k námitkám stěžovatele stran výzvy k nastoupení trestu, pak Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávní povahou výzvy k nastoupení trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí ani jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Ústavní soud zde dovodil, že jelikož se nejedná o rozhodnutí, nepřichází v úvahu možnost kasace této výzvy. Lze vycházet z toho, že sama výzva autoritativně a pravomocně do právní sféry stěžovatele nezasahuje, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění, resp. povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu (event. spolu s nařízením výkonu trestu) a předmětná výzva je určitým opatřením spíše organizačně technické povahy, jehož prostřednictvím jsou stěžovateli oznamovány bližší podmínky, za nichž má být "dobrovolně" již uložená povinnost splněna, tedy uložený trest vykonán. Jak vyplývá z výše uvedeného, samotnou výzvu k nastoupení výkonu trestu nelze považovat za rozhodnutí či opatření, jež by svou právní povahou bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (viz také usnesení sp. zn III. ÚS 226/06 ze dne 31. 5. 2006, obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1778/07 ze dne 12. 9. 2007).
VI.
Ústavní soud uzavírá, že obecný soud dodržel zákonný postup rozhodování, své rozhodnutí logicky a srozumitelně zdůvodnil a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustil svévole. V předmětné věci tak napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv.
Návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud jeho věc považoval za naléhavou a podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu ji projednal přednostně, Ústavní soud fakticky vyhověl, když ústavní stížnost stěžovatele projednal mimo pořadí napadených věcí.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu