ECLI:CZ:US:2014:4.US.3295.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3295/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014 č. j. 13 Co 179/2014-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, jimž bylo změněno výživné stanovené rozhodnutím Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 11. 2013 č. j. 0 P 71/2010-260 tak, že bylo s účinností od 1. 1. 2012 zvýšeno na částku 12 000 Kč měsíčně pro nezletilého syna a na 10 000 Kč měsíčně pro nezletilou dceru a s účinností od 1. 1. 2014 na částku 14 000 Kč měsíčně pro nezletilého syna a 12 000 Kč měsíčně pro nezletilou dceru. Dále bylo rozhodnuto o výši a splatnosti dlužného výživného a o nákladech řízení.
Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění není ústavně konformní. Zejména tvrdí, že soud se omezil na konstatování, že příjem stěžovatele výrazně vzrostl a nezletilé děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, avšak pominul další kritéria pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti. Nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval zvýšenou míru potřeb nezletilých dětí. Soudy nepřihlédly k tomu, že i když se příjem stěžovatele zvýšil, také se zvýšily jeho náklady na dopravu a ošacení, neboť stěžovatel zastává vysokou manažerskou funkci. Soudy obou stupňů se nezabývaly životní úrovní matky a dostatečně nezkoumaly její majetek, úspory atd. Přestože jediným příjmem matky dětí je invalidní důchod ve výši 4 520 Kč až 4 678 Kč měsíčně, z její výpovědi vyplývá, že nežije na hranici chudoby a jako vlastník rodinného domu hradí náklady související s jeho užíváním a údržbou. Stěžovatel je proto přesvědčen, že vyšší životní úroveň matky je dána výživným, které stěžovatel pro nezletilé děti platí k jejím rukám.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Z dokazování ohledně příjmu obou rodičů vyplynulo, že stěžovatel má příjem v rozmezí přibližně 85 000 Kč - 95 000 Kč, matka má invalidní důchod, příspěvek na bydlení a obdržela výživné rozvedené manželky v celkové výši 220 000 Kč. Osobní poměry na straně otce se nezměnily, s dětmi se stýká asi 2 x ročně, mimo týdenní dovolenou v roce 2013 na děti nad rámec výživného nepřispívá. Soudy dále přihlédly k osobní péči matky o děti a k jejím omezeným možnostem se finančně podílet na potřebách dětí. Soudy neshledaly žádný relevantní signál, že by matka nebyla schopná s výživným řádně hospodařit, a to výhradně ve prospěch nezletilých.
S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze přijatým závěrům, které ani nebyly shledány jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající, z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná. Ústavní soud dále připomíná, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V projednávané věci Ústavní soud důvod k přehodnocení závěrů soudů ohledně výše výživného na nelezl.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu