ECLI:CZ:US:2014:4.US.3328.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3328/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014 č. j. 30 Co 297/2014-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. října 2014 a doplněné podáními dne 16. října 2014 a 31. října 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014 č. j. 30 Co 297/2014-109 ve výrocích pod body II., III. a IV, pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a připojené přílohy bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Městského soudu v Brně a následně u Ministerstva spravedlnosti ve věci jeho žádosti o informace ze dne 3. ledna 2012, a to ve formě konstatování porušení práva a dále též ve formě finančního plnění ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z této částky. Obvodní soud žalobě vyhověl a dále rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 11 797,50 Kč.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala v zákonné lhůtě žalovaná odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností shledal odvolání žalované jako částečně důvodné a žalobu ohledně částky 20 000 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení jako neopodstatněnou odmítl (výrok II.). Dále stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř. za užití ustanovení §150 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §150 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud napadeným rozhodnutím odepřel stěžovateli právo na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, neboť podle názoru stěžovatele pouhé konstatování porušení práva žádným reálným zadostiučiněním za daných okolností není. Dále stěžovatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu v nákladových výrocích považuje za překvapivé, neboť odvolací soud účastníky nevyrozuměl o tom, že zvažuje rozhodnout o nákladech řízení za použití §150 o. s. ř. a neumožnil jim tak k tomuto postupu vyjádřit. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na řadu nálezů Ústavním soudem vydaných.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že v posuzovaném případě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Takovéto pochybení Ústavní soud v části, v níž byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta (zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím), nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. str. 4 až 7 napadeného rozsudku). Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by jeho spor posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu.
8. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307, a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.
10. Ústavní soud však ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. nález ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2673/13 in http://nalus.usoud.cz).
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě vyplývá, že odvolací soud se aplikací ustanovení §150 o. s. ř. řádně zabýval, své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu řízení zastoupen kvalifikovaným advokátem, a odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že za dané situace, kdy obrat v rozhodnutí odvolacího soudu mohl být předpokládán, právní zástupce stěžovatele včas neinformoval o existenci ustanovení §150 o. s. ř. a o možné aplikaci tohoto ustanovení odvolacím soudem.
12. Ve výsledku pak Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu vlastnictví Ústavní soud neshledává.
13. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení principu legitimního očekávání, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
14. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadené rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
15. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. prosince 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu