infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. IV. ÚS 3391/14 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:4.US.3391.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:4.US.3391.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3391/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1/ Marie Trejbalové a 2/ Josefa Trejbala, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014 č. j. 25 Cdo 1509/2013-202, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. října 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014 č. j. 25 Cdo 1509/2013-202 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 139/2010 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 5. května 2010, domáhali náhrady škody na zdraví ve výši 3 011 941 Kč a 144 012 Kč po žalované Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou (nyní Thomayerova nemocnice). Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. června 2012 č. j. 8 C 139/2010-152 žalobu zamítl s tím, že v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalované, ani shledána příčinná souvislost mezi umístěním prvé stěžovatelky na tzv. septické oddělení a rozvojem infekce v ráně, v důsledku čehož nejsou splněny předpoklady podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1994 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro vznik odpovědnosti žalované za škodu na zdraví prvé stěžovatelky. 3. Stěžovatelé proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. prosince 2012 č. j. 16 Co 414/2012-187 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně přičemž konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno porušení jakékoliv povinnosti ze strany žalované. 4. Stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním. Nejvyšší soud přezkoumal podmínky přípustnosti dovolání a dovodil, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto podané dovolání odmítl usnesením napadeným ústavní stížností. 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy a zpochybnili provedené důkazní řízení. Stěžovatelé namítali, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly s námitkami, které v průběhu řízení vznášeli a tvrdili, že soudy všech stupňů se vůbec nezabývaly otázkou umístění prvé stěžovatelky na septické oddělení. Nejvyššímu soudu pak vytýkali, že tento soud si od nich nevyžádal žádné informace a řídil se jednostranně podle vyjádření žalované. Na podporu svého tvrzení odkázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08; U 10/50 SbNU 451 (in http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud poukázal na to, že požadavky ohledně stoprocentního prokázání příčinné souvislosti se mu jeví jako nereálné nebo nedosažitelné a neudržitelné, neboť určovat v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku je samo o sobě velmi obtížné. Stěžovatelé na citované usnesení odkázali již ve svém odvolání i dovolání. Tato námitka byla odvolacím soudem i dovolacím soudem shodně odmítnuta s odůvodněním, že nelze právní názor vyjádřený Ústavním soudem aplikovat v daném případě, a to z toho důvodu, že tehdy bylo zcela jednoznačně prokázáno pochybení lékaře, který postupoval non lege artis. Stěžovatelé mají za to, že argumentace vyslovená odvolacím i dovolacím soudem je naprosto nepatřičná. Z uvedených důvodů považují stěžovatelé napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za zcela zjevně nesprávné a učiněné v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. 6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus. 10. Ústavní soud připomíná, že napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatelů, v přezkoumávané věci nebylo zjištěno. 11. Lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelů s rozhodnutím Nejvyššího soudu a stěžovatelé nepřípustně očekávají, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval a přitom dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelů směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Své rozhodnutí pak zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval (srov. str. 3 až 5 napadeného rozhodnutí). 12. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Kolize napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní a jinou právní ochranu nebyla shledána. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 13. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. 14. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovateli citovaném usnesení Ústavního soudu, neboť na posuzovanou věc nedopadá. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1919/08 stěžovatelky napadly rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení v souvislosti s aplikací §150 o. s. ř. za situace, kdy na základě provedených znaleckých posudků bylo soudy konstatováno pochybení žalované lékařky. Ústavní soud podaný návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný a nad rozsah vlastního přezkumu napadeného usnesení považoval za vhodné učinit poznámku k vlastnímu meritornímu rozhodnutí nalézacího soudu za situace, kdy nalézací soud sice shledal protiprávnost jednání ošetřující lékařky, avšak neshledal "žádnou příčinnou souvislost" mezi tímto jednáním a smrtí pacientky. V nyní posuzovaném případě bylo ovšem zjištěno, že byla dána indikace k operaci, zdravotnický personál žalované postupoval v rámci předoperační péče, během operačního zákroku, i při pooperační terapii v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tj. lege artis, a naopak nebylo zjištěno, že by existovaly konkrétní okolnosti, které by vyžadovaly provedení zvláštních opatření k zabránění vzniku škody nad rámec předepsaného či obvyklého postupu. Ústavní soud se proto ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, uvedeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to že právní názor Ústavního soudu vyjádřený v citovaném rozhodnutí je v posuzované věci nepřiléhavý. K tomu Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadené rozhodnutí nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé odkazují. 15. Porušení namítaného základního práva stěžovatelů zaručeného ústavním pořádkem České republiky shledáno nebylo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. 16. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady návrhu, která spočívala v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a kopie rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 18. prosince 2014 Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:4.US.3391.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3391/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 10. 2014
Datum zpřístupnění 9. 1. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §420 odst.1
  • 99/1963 Sb., §150, §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík škoda/náhrada
dokazování
lékař
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3391-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86709
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18