infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.12.2014, sp. zn. IV. ÚS 3447/14 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:4.US.3447.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:4.US.3447.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3447/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti OPTIMUM 3000 s.r.o., se sídlem Praha, Do Blatin 373, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 52, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. 6 C 189/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 9 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena žalovaným zaměstnancem tím, že v důsledku nedodržení stanovené doby bezpečnostní přestávky a minimální doby odpočinku řidiče byla stěžovatelce, jako zaměstnavateli, uložena pokuta za správní delikt. Okresní soud žalobě nevyhověl, neboť předmětná pokuta byla stěžovatelce uložena Krajským úřadem Plzeňského kraje pro porušení její povinnosti stanovené §3 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě ve spojení s nařízením ES č. 561/2006. Odpovědnost je v těchto případech konstruována na principu objektivní odpovědnosti, přičemž dopadá na dopravce, nikoliv na řidiče vozidla. Přiznáním práva stěžovatelce vůči žalovanému zaměstnanci na zaplacení pokuty by ustanovení předmětných právních předpisů postrádala jakýkoli účel a smysl. Cílem ukládané sankce je donutit sankcionovaný subjekt k budoucímu žádoucímu chování v souladu se zákonem, tedy aby zajistil, že řidiči budou dodržovat ustanovení týkající se doby řízení, doby bezpečnostních přestávek a doby odpočinku. Soud mj. odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1245/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 36/2007 a 9 As 71/2009. Stěžovatelka nesouhlasí s hmotněprávním posouzením věci. Výklad předpokladů odpovědnosti za škodu provedený soudem považuje za ústavně nekonformní, neboť soud požadoval nad rámec předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu i předpoklad další, tj. porušení výslovného pokynu zaměstnavatele. Soudu dále vytýká, že prováděl ve věci dokazování ke skutečnostem, které posléze shledal pro věc nerozhodné. Rovněž namítá, že nebyla řádně poučena a nemohla se k odlišnému právnímu názoru soudu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před okresním soudem je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především uvádí, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 9 000 Kč s příslušenstvím, je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12 či IV. ÚS 2294/13, III. ÚS 405/04). Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele. V projednávané věci však Ústavní soud důvod k výjimečnému kasačnímu zásahu neshledal. Ostatně ani stěžovatelka sama netvrdí, že jde o částku, která by pro její obchodní činnost byla jakkoliv fatální. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nalézací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který dostatečně odůvodnil, tedy uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval, přičemž rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k podobné problematice. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:4.US.3447.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3447/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 12. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 10. 2014
Datum zpřístupnění 18. 12. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Rokycany
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §172, §118a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík škoda/náhrada
odpovědnost
zaměstnavatel
zaměstnanec
pokuta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3447-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86572
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18