infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.11.2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12 [ nález / LICHOVNÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 204/75 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:4.US.659.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Posouzení aktuálních majetkových poměrů při rozhodování o osvobození od soudních poplatků

Právní věta Postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků nevycházely z aktuálních majetkových poměrů stěžovatele, ale z příčin, pro které se dostal do tíživé finanční situace, a z hypotetické možnosti našetřit si na soudní poplatek za dobu od splatnosti žalované částky, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2014:4.US.659.12.1
sp. zn. IV. ÚS 659/12 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12 ve věci ústavní stížnosti Michala Zvěřiny, zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Komenského 266, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 C 203/2011-51 ze dne 12. dubna 2012 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 119 Ec 203/2011-61 ze dne 31. října 2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013, jimiž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků a bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelově návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Daniely Macháčkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, se sídlem Tylovo nábřeží 367, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011, jakož i na ně navazující usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-51 ze dne 12. dubna 2012 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 119 Ec 203/2011-61 ze dne 31. října 2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013 se proto ruší. Odůvodnění: I. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, zakotveným v čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 119 Ec 203/2011, který si Ústavní soud za účelem přezkumu ústavní stížnosti vyžádal, bylo k předmětu věci zjištěno následující. Stěžovatel podal u Okresního soudu v Hradci Králové návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalované Daniele Macháčkové, jehož prostřednictvím se domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, a současně požádal soud o osvobození od soudních poplatků. Z jím předložených důkazů vyplynulo, že nemá žádný majetek, jeho průměrná čistá měsíční mzda dosahuje částky cca 19 500 Kč, svým dětem je povinen poskytovat výživné ve výši 3 500 Kč a 3 000 Kč a souhrnná výše jeho dluhů činí 1 418 084 Kč. Do finančních problémů a celkové tíživé životní situace se stěžovatel dle svého vyjádření dostal vinou žalované, jež z něj podvodně vylákala větší množství finančních prostředků, aniž by je vrátila. V rozhodné době pak stěžovatel žil u družky, která hradila většinu výdajů za vedení domácnosti, a finančně mu pomáhala taktéž matka, neboť jeho příjmy nepostačovaly na výdaje, které měl mj. právě v důsledku závazků, do kterých vstoupil kvůli jednání žalované. Napadeným usnesením č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011 Okresní soud v Hradci Králové (dále též "okresní soud") rozhodl o návrhu stěžovatele tak, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Soud prvního stupně uvedl, že při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků se nelze omezit jen na skutečnost, zda účastník řízení disponuje peněžními prostředky, ale je třeba zkoumat jeho celkové majetkové poměry. V konkrétním případě pak soud návrh stěžovatele neshledal důvodným, což odůvodnil tím, že se mu tvrzení stěžovatele o nemajetnosti jeví jako málo přesvědčivé, mimo jiné s ohledem na poskytnutí vysoké finanční částky žalované (půjčka ve výši 500 000 Kč). Dále soud poznamenal, že poměry žalobce by odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků v případě, kdyby se žadatel dostal do tíživé finanční situace např. z důvodu nepředvídatelných událostí, které nemají původ v jeho vědomém jednání ohledně správy vlastního majetku. Odůvodnění rozhodnutí soud zakončil konstatováním, že každá smlouva o poskytnutí finančních prostředků s sebou nese určité riziko, které nelze přenášet na stát formou osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, na niž pro stručnost odkázal. K věci pak doplnil, že stěžovatel podal žalobu až tři roky poté, kdy si žalovaná nesplnila svou povinnost vrátit peníze. Stěžovatel tedy mohl po celou dobu předpokládat, že si žalovaná svou povinnost dobrovolně nesplní a že se uložení této povinnosti bude muset domáhat na žalované u soudu, pročež mu nic nebránilo v tom, aby si finanční prostředky k úhradě soudního poplatku postupně našetřil ze svého pravidelného příjmu ze zaměstnání. Jelikož tak stěžovatel neučinil, ač tak učinit mohl, nemůže se nyní domáhat osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v závěru podotkl, že osvobození od soudních poplatků míří jen na ty účastníky řízení, kteří jsou zcela nemajetní a v jejichž možnostech není si finanční prostředky na náklady řízení obstarat. Stěžovatele za tuto osobu soud přitom nepovažoval, neboť se domáhal vrácení poměrně vysoké částky a zároveň si mohl na soudní poplatek našetřit. Usnesením č. j. 119 Ec 203/2011-51 ze dne 12. dubna 2012 ve znění opravného usnesení č. j. 119 Ec 203/2011-61 ze dne 31. října 2012 Okresní soud v Hradci Králové posléze řízení zastavil s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že přípisem ze dne 22. února 2012 požádal soud o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti ve věci nepřiznání osvobození od soudního poplatku s tím, že výsledek řízení před Ústavním soudem mohl mít podle stěžovatele význam pro rozhodnutí v posuzované věci. S danou žádostí se však okresní soud nijak nevypořádal a řízení zastavil. Jeho postup stěžovatel označil za nehospodárný s ohledem na to, že se krátce před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení soud vyjadřoval na výzvu Ústavního soudu ke stížnostnímu návrhu, a tedy musel vědět, že Ústavní soud má evidentně zájem se podanou stížností zabývat jako důvodnou. Na podporu svých tvrzení stěžovatel navíc poukázal na obdobný spor vedený u okresního soudu, kde bylo jeho žádosti o přerušení řízení vyhověno. Krajský soud v Hradci Králové neshledal odvolání stěžovatele opodstatněným a rozhodnutí nalézacího soudu svým usnesením č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013 potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu, přičemž dodal, že podaná ústavní stížnost nebrání zastavení řízení, neboť nemá bez dalšího odkladný účinek. Podle jeho názoru soud prvního stupně zřejmě považoval žádost stěžovatele o přerušení řízení za nedůvodnou, a pakliže o ní výslovně nerozhodl, nemělo to vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí o zastavení řízení s přihlédnutím k tomu, že proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení není přípustné odvolání [§202 odst. 1 písm. i) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2013]. Odvolací soud odmítl rovněž myšlenku vázanosti soudu prvního stupně rozhodnutím o návrhu stěžovatele na přerušení řízení vydaným v jiné věci. Posledně zmiňované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel napadl dne 25. dubna 2013 dovoláním, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Věc byla dovolacímu soudu předložena teprve dne 18. července 2014, čemuž předcházelo opakované rozhodování obecných soudů o osvobození stěžovatele od soudního poplatku za dovolání. V mezidobí se stěžovatel obrátil, jak již bylo výše naznačeno, na Ústavní soud. V ústavní stížnosti, čítající několik doplnění, obecným soudům stěžovatel vytkl, že jejich rozhodnutí vycházejí z majetkových poměrů, které na jeho straně panovaly v minulosti, resp. v době poskytnutí předmětné půjčky žalované. Důvody, které oba soudy pro zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedly, označil stěžovatel za svévolný výklad ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nímž mají obecné soudy z hlediska schopnosti účastníka řízení uhradit soudní poplatek zkoumat toliko aktuální majetkové poměry. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se závěry obecných soudů, že na výsledné rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků měla vliv i odpověď na otázku, zda se stěžovatel do tíživé majetkové situace dostal v důsledku svého vlastního jednání či jiným způsobem. Obecné soudy podle stěžovatele pominuly skutečnost, že to byla právě žalovaná a její manipulativní, nepředvídatelné jednání, které ho přivedlo do tíživé finanční i celkově životní situace. Opakovanými přísliby brzkého vrácení půjčky z něho postupně vymámila nejen veškeré jeho úspory, ale ještě jej přiměla se zadlužit. Podobným způsobem žalovaná vylákala značné finanční částky i z dalších osob a způsobila jim škodu přesahující 11 milionů korun, což stěžovatel doložil kopií usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání proti žalované. Uvedené skutečnosti dle mínění stěžovatele současně popíraly tvrzení obecných soudů, dle kterého mohl předpokládat, že mu žalovaná peníze nevrátí, a mohl si tak na případné soudní poplatky našetřit. Jak stěžovatel dále podotkl, obdobnou argumentaci obecných soudů Ústavní soud podrobil kritice v nálezech sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. října 2009 (N 216/55 SbNU 33) a konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. srpna 2013 (N 151/70 SbNU 401) vydaném na podkladě jiné jeho ústavní stížnosti, uplatněné ve věci skutkově i právně prakticky totožné s nyní řešeným případem. Závěrem stěžovatel ještě upozornil na rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů v typově shodných kauzách, které před nimi vede, kdy v některých případech je od placení soudního poplatku osvobozen. V podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 11. července 2014, stěžovatel rozšířil petit ústavní stížnosti a nově napadl i rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Daný postup obecných soudů stěžovatel označil za formalistický, neopodstatněný, zcela nepřiměřený okolnostem případu a především míře zásahu do jeho základních práv a současně za stojící v rozporu se zásadou hospodárnosti. Pochybení obecných soudů mělo spočívat nejen v absenci rozhodnutí o jeho návrhu na přerušení řízení, ale především v nesprávném právním posouzení, resp. ignorování skutečností, které dle mínění stěžovatele přímo vybízely k přerušení řízení či přijetí jiného vhodného opatření ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že přistoupily k zastavení řízení, přestože věděly, že o otázce poplatkové povinnosti stěžovatele je vedeno řízení u Ústavního soudu, přičemž bylo evidentní, že bude vydáno rozhodnutí, které může mít esenciální význam pro jejich rozhodnutí. Případné přerušení řízení by přitom podle stěžovatele nevedlo ke vzniku újmy ani jedné ze stran, zatímco v důsledku zastavení řízení vzniknou nemalé náklady jemu samotnému, ale též soudu (státu). Obecnými soudy zvolený postup mimo to zásadním způsobem poškodil základní práva stěžovatele, jenž z důvodu promlčení svého nároku vůči žalované ztratil možnost domoci se svých práv soudní cestou. II. Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Hradci Králové setrval na svém stanovisku, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Právní zastoupení v celé věci před obecnými soudy svědčí prý o tom, že stěžovatel disponuje dostatečnými finančními prostředky. V dalším soud odkázal na rozhodnutí ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Hradci Králové se odvolal na odůvodnění napadených rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, pročež dodal, že stěžovatel disponoval poměrně značnou finanční částkou a bylo jen na jeho uvážení, jakým způsobem se svým majetkem bude nakládat. Předal-li jediné své peníze jiné osobě, aniž by si zajistil jejich návratnost použitím různých institutů práva, choval se ke svému majetku značně lehkomyslně. Příslušný soudní poplatek (12 000 Kč) mohl stěžovatel podle soudu při dříve podané žalobě zaplatit poté, co mu žalovaná část půjčených peněz vrátila (200 000 Kč). Krajský soud si je prý vědom toho, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nerozlišuje důvody, pro které se stala osoba žádající o osvobození od poplatku nemajetnou, má ale za to, že při hodnocení "poměrů účastníka" by se i k těmto širším okolnostem nakládání se svým majetkem přihlédnout mělo. Naopak přijetím stěžovatelova výkladu by musel být osvobozen od soudního poplatku i hazardní hráč, který "nahází" veškeré své úspory do hracích automatů, následující den si vzpomene, že mu někdo dluží, zažaluje ho a požádá o osvobození od poplatků. Taková osoba by totiž také tím pádem splňovala podmínku nepříznivé finanční situace. Odvolací soud dále poukázal na majetkovou situaci stěžovatele, která mu umožnila opakovaně poskytovat značné finanční prostředky jiným osobám, což nesvědčí o osobě nemajetné. Podle krajského soudu mohl navíc stěžovatel v době zahájení řízení hospodařit tak, aby své poplatkové povinnosti dostál, a to s ohledem na jeho pravidelné příjmy ze zaměstnání ve výši téměř 20 000 Kč měsíčně. Tyto neumožňovaly závěr, že by byl osobou, která by nemohla zaplatit soudní poplatek a které by jen z toho důvodu bylo bráněno v přístupu k soudu. Vedlejší účastnice, Daniela Macháčková, prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že podle jejího názoru stěžovatel nesplňuje podmínky ani pro částečné osvobození od úhrady soudních poplatků. Jednak poměry stěžovatele nemohou být tak zlé, jak tvrdí, jestliže je zastoupen advokátem, jehož služby jsou v zásadě úplatné. Ze strany stěžovatele jde současně o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel je naopak jejím dlužníkem, což vyplývá z dohody o uznání závazku ve výši 3 300 000 Kč ze dne 16. února 2009. Stěžovatel reagoval na jednotlivá vyjádření účastníků řízení v podáních doručených Ústavnímu soudu dne 5. června 2012 a 2. října 2014. V nich zdůraznil, že podmínky pro rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku je třeba posuzovat podle stavu ke dni rozhodnutí, nikoli ke dni, kdy k půjčení peněz došlo, neboť schopnost zapůjčit v roce 2008 žalované jakoukoliv částku nevypovídá nic o schopnosti uhradit soudní poplatek v říjnu 2011. Co se týče jeho jednání vůči žalované, stěžovatel přisvědčil, že se zpětně jeví jako nerozvážné, nicméně je třeba vzít v úvahu okolnosti případu a nadání žalované vzbudit ve svých přátelích - poškozených, mezi něž se stěžovatel řadil, absolutní důvěru, kdy nikdo z nich po dobu několika let vůbec netušil, že žalovaná ve skutečnosti nemá vůli zapůjčené peníze vrátit. Přirovnání k hazardnímu hráči stěžovatel proto označil za nemístné. K tomu dále poznamenal, že zkoumání míry jeho zavinění na nepříznivé finanční situaci sám krajský soud v jiném řízení vedeném proti žalované shledal nepatřičným. K poznámce krajského soudu o výši svých příjmů, z nichž soudní poplatek mohl uhradit, stěžovatel připomněl, že musí hradit řadu závazků vzniklých v souvislosti s podvodným jednáním žalované, což obecným soudům doložil. Závěr o jeho majetnosti nelze podle názoru stěžovatele činit ani na podkladě skutečnosti, že je v řízení zastoupen advokátem. Konkrétní podmínky smlouvy mezi klientem a advokátem, včetně odměny, jsou předmětem dohody mezi smluvními stranami. V tomto případě právní zástupce stěžovatele své služby fakticky poskytuje bez nároku na úplatu. Namítá-li vedlejší účastnice existenci dohody o uznání dluhu, nejedná se o skutečnost, která by měla vliv na posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Uvedená dohoda byla navíc dle tvrzení stěžovatele na něm vylákána podvodným jednáním ze strany žalované, a je tedy neplatná. Tato otázka bude však teprve předmětem řízení před soudy obecnými. Repliku stěžovatel zakončil odkazy na závěry Nejvyššího soudu přijaté v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1180/2013 ze dne 8. října 2013, v jejichž světle je výklad krajského soudu omezující aplikaci ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na případy zcela nemajetných osob zjevně restriktivní a protiústavní. Dále stěžovatel citoval vybrané pasáže z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 731/13 (viz výše) a sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235) s tím, že napadená rozhodnutí vykazují stejné vady, resp. jsou téměř totožná s rozhodnutími, která byla zrušena vzpomínanými nálezy Ústavního soudu. III. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. února 2012, původně usiloval o zrušení pouze rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, tj. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011. Dříve než Ústavní soud o tomto stížnostním návrhu rozhodl, bylo však řízení vedené stěžovatelem před obecnými soudy pravomocně zastaveno právě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel sice rozšířil petit ústavní stížnosti i o příslušná rozhodnutí, tj. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-51 ze dne 12. dubna 2012 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 119 Ec 203/2011-61 ze dne 31. října 2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013, nicméně celá záležitost byla nadále z procesního hlediska zkomplikována tím, že ve věci probíhalo (probíhá) dovolací řízení. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřipouští věcný přezkum ústavní stížnosti v případě, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Není-li uvedená podmínka splněna, neodmítne Ústavní soud přijetí stížnosti leda výjimečně, a to v případech uvedených v odstavci druhém tohoto ustanovení. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V posuzované věci stěžovatel podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, dne 25. dubna 2013, přičemž Nejvyššímu soudu bylo dané dovolání předloženo teprve dne 18. července 2014, tj. po uplynutí více než jednoho roku a čtyř měsíců. Do konce září 2014 nebylo o tomto dovolání dosud rozhodnuto. Ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím složitosti případu, chování stěžovatele i obecných soudů je nutno konstatovat, že v řízení o dovolání, zejména v důsledku nečinnosti soudu prvního stupně v jeho úvodní fázi, dochází k průtahům. I druhou podmínku ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, pravděpodobný vznik vážné a neodvratitelné újmy, považuje Ústavní soud za naplněnou, neboť v delším časovém období se snižuje vymahatelnost dotčeného nároku stěžovatele proti žalované. Vzhledem k předmětu nyní probíhajícího řízení, který se primárně týká otázky poplatkové povinnosti stěžovatele, je navíc zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže mít zásadní dopad na rozhodování Ústavního soudu. I kdyby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení, nebude to mít žádný vliv na předchozí rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků. S ohledem na uvedená specifika případu, hospodárnost řízení a nutnost zabránění zbytečným průtahům v tomto řízení proto Ústavní soud přistoupil k přezkoumání věci samé. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. dubna 2009 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. října 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98 ze dne 11. května 1999 (N 71/14 SbNU 107), sp. zn. II. ÚS 13/98 ze dne 27. října 1998 (N 131/12 SbNU 245), sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. září 1998 (N 98/12 SbNU 45), nejnověji pak nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. února 2013 (N 33/68 SbNU 351)], nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. května 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Právě taková situace v projednávané věci nastala. Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dispozice ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. představuje možnost předsedy senátu - jsou-li proto dány důvody - osvobodit účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však nespočívá plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být - jako každé jiné soudní rozhodnutí - vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení. V nyní posuzované věci obecné soudy shora uvedenou zásadu zákazu libovůle porušily, neboť uplatnily na stěžovatele kritéria, jež z ustanovení §138 o. s. ř. nevyplývají, resp. ústavně konformním výkladem vyplývat nemohou. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281), i když "zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Ty pak nerozlišují potenciální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení, a ,nerozlišují' účastníka podle povolání či profese ani nestanoví kritéria délky vědomí povinnosti soudní poplatek uhradit". Obecné soudy mají naopak při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoliv tedy minulých či budoucích (srov. nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. srpna 2013). Okresní soud i krajský soud se v případě stěžovatele výše uvedeným standardům konsolidovaného judikatorního výkladu ustanovení §138 o. s. ř. zpronevěřily, jelikož nebraly v potaz skutečnosti doložené stěžovatelem, tj. nemajetnost, existující dluhy, vyživovací povinnost, a namísto toho založily svá rozhodnutí na spekulacích vycházejících ze skutečností minulých v podobě půjček poskytnutých žalované, které jsou předmětem zmiňovaných řízení, a hypotetických možností stěžovatele na poplatek našetřit. Tímto postupem oba obecné soudy stěžovateli znemožnily přístup k soudu, a tím i k řádné ochraně jeho majetkových práv. Dlužno dodat, že nyní napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli vykazují stejné vady jako rozhodnutí, která byla zrušena nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. srpna 2013 a sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. července 2014, vydaná ke skutkově i právně shodné problematice a za účasti týchž účastníků řízení. Zmiňovanými nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-26 ze dne 18. října 2011 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 548/2011-32 ze dne 2. prosince 2011 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a obě tato rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud přistoupil současně ke zrušení navazujících rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tj. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 119 Ec 203/2011-51 ze dne 12. dubna 2012 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 119 Ec 203/2011-61 ze dne 31. října 2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 426/2012-65 ze dne 22. února 2013, a to bez nutnosti se zabývat dalšími námitkami stěžovatele. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:4.US.659.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 659/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 204/75 SbNU 287
Populární název Posouzení aktuálních majetkových poměrů při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
Datum rozhodnutí 11. 11. 2014
Datum vyhlášení 20. 11. 2014
Datum podání 24. 2. 2012
Datum zpřístupnění 25. 11. 2014
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Lichovník Tomáš
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 549/1991 Sb., §9
  • 99/1963 Sb., §138 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík poplatek/soudní
poplatek/osvobození
odůvodnění
řízení/zastavení
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-659-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86306
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-07-15