ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.10.14.1
sp. zn. Pl. ÚS 10/14
Usnesení
Usnesení pléna Ústavního soudu ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková a Jiří Zemánek ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 10/14 ve věci návrhu MUDr. Petra Sejka, zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. II. ÚS 787/10.
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10 se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 se ruší.
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ze dne 23. května 2014 se navrhovatel domáhal obnovy řízení podle ustanovení §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 podle ustanovení §119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci navrhovatele ze dne 26. listopadu 2013, Petr Sejk proti České republice, č. 73138/10 (dále jen "rozhodnutí ve věci navrhovatele").
2. Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud měl za to, že pokud stěžovatel odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání navrhovatelem podaným s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, neměl Nejvyšší soud prostor pro "uvážení". Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo podle závěru Ústavního soudu nutno podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně odvíjet již ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
3. Na základě podané stížnosti navrhovatele k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") spočívající ve znemožnění přístupu k Ústavnímu soudu, Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele uvedl, že vláda České republiky (dále jen "vláda") ve svém prohlášení ze dne 8. července 2013 připustila, a to s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v obdobných věcech (viz např. rozsudek ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05), že právo navrhovatele na spravedlivý proces, jež mu zaručuje čl. 6 Úmluvy, bylo porušeno. Vláda byla připravena uhradit navrhovateli jako spravedlivé odškodnění částku 4 100 eur, kterou považuje za přiměřenou kompenzaci hmotné škody, morální újmy, jakož i vzniklých nákladů, a proto Evropský soud pro lidská práva požádala o vyškrtnutí stížnosti navrhovatele ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
4. Navrhovatel ve svém vyjádření k prohlášení vlády ze dne 28. srpna 2013 formuloval požadavek na spravedlivé odškodnění, jenž byl vyšší než částka navržená vládou, což Evropský soud pro lidská práva vyložil jako nesouhlas navrhovatele s obsahem jednostranného prohlášení. Další projednávání této části stížnosti Evropský soud pro lidská práva považoval za neopodstatněné [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy] s tím, že vzal na vědomí prohlášení žalované vlády týkající se přístupu k Ústavnímu soudu, uvažovaného na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v kontextu podmínek vytvořených pro dodržování přijatých závazků rozhodl o vyškrtnutí této části stížnosti ze seznamu případů. Evropský soud pro lidská práva dále neshledal v další části stížnosti, ve které navrhovatel tvrdil, že Nejvyšší soud nepřezkoumal jeho dovolání ve věci samé, že by došlo k jakémukoliv porušení práv a svobod navrhovatele, které v tomto ohledu zaručuje Úmluva, a tento důvod stížnosti považoval za zjevně neopodstatněný. Z uvedených důvodů Evropský soud pro lidská práva prohlásil ve zbylé části stížnost za nepřípustnou.
III.
5. Podle ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
6. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení §119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, §117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy].
8. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele rovněž uvedl, že pokud jde o stížnosti na porušení práva přístupu k Ústavnímu soudu, již v několika věcech, mezi nimiž byla i řízení vedená proti České republice, zavedl ustálenou rozhodovací praxi (kupř. rozsudky ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05; ze dne 13. října 2011, Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a 30809/10). Vzhledem k povaze ústupků, které ve svém prohlášení činí vláda, a k navrhované výši odškodnění, kterou lze s přihlédnutím k obdobným případům považovat za přiměřenou, považoval Evropský soud pro lidská práva, jak bylo uvedeno výše, další projednávání stížnosti navrhovatele za neopodstatněné. V souvislosti s předchozími úvahami a zejména s ohledem na bohatou a jednoznačnou judikaturu v této věci měl dále tento soud za to, že pro dodržení lidských práv zaručených Úmluvou a souvisejícími Protokoly již není nutné pokračovat v projednávání stížnosti [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy].
9. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který sice přistoupil na vládní nabídku zjednodušeného řešení věci a akceptoval jednostranné uznání porušení Úmluvy spolu s nabídkou finančního zadostiučinění, avšak nevyslovil se zřetelně k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, přičemž nejenže nevylučuje, ale předpokládá i poté zachování možnosti nápravy pochybení na vnitrostátní úrovni (např. právě v podobě obnovy řízení), nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži navrhovatele. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když - coby stěžovatel - v řízení před Evropským soudem pro lidská práva s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci ze seznamu nesouhlasil, i přesto, že tehdy výslovně nevyjádřil, že bude posléze požadovat obnovu řízení. Ústavní soud si je současně vědom výjimečnosti použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, zejména s ohledem na potřebu zachování právní jistoty subjektů v horizontálních (soukromoprávních) vztazích. Právě proto je Ústavní soud toho názoru, že Evropský soud pro lidská práva měl - obdobně, jako je tomu ve věcech trestních - explicitně uvést, zda se má stěžovatel ve věci s civilním pozadím spokojit s pouhým konstatováním porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na prostředky nápravy podle vnitrostátního práva, jakým je i obnova řízení před Ústavním soudem. Neučinil-li tak, bylo by možno usuzovat, že implicitně připustil, že k obnově řízení dojít nemusí, jelikož v opačném případě by mohlo nastat řešení ve svých důsledcích méně šetrné k druhé straně původního vnitrostátního řízení. Ústavní soud byl však veden skutečností, že následky porušení práva na spravedlivý proces pro navrhovatele nebyly jednorázové, ale nadále přetrvávají, dokud nebude pochybení v původním řízení řádně napraveno. Dospěl proto k závěru, že poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu ze strany vlády a obnova řízení před Ústavním soudem se nutně nevylučují a mohou koexistovat vedle sebe.
10. Z pohledu zásady poctivého plnění mezinárodních závazků, kterou reflektuje také čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, je i na porušení Úmluvy nutno hledět z pozice pravidel obecného mezinárodního práva o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování. Stát má tedy nejen povinnost ukončit porušování svých mezinárodně smluvních závazků, ale především je povinen také odčinit jeho následky. Samotné přiznání spravedlivého zadostiučinění nemusí požadavek odčinění způsobených následků naplnit. Podle okolností může jím být zejména navrácení do stavu před porušením závazku, které bude zahrnovat i zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Povinnost obnovit původní stav platí všude tam, kde je to možné i s využitím mimořádných opravných prostředků. S odvoláním na rozsudek ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku hodnotil přípustnost nového přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí jako nastupující trend v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Jiří Malenovský [srov. jeho článek Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, Právník č. 12/2001, s. 1241-1257 (1246)]. Evolutivní interpretace Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva tak nepotvrdila restriktivní, obecně jinak ospravedlnitelný přístup k obnově řízení před Ústavním soudem jako k prostředku zcela výjimečnému, založený na předpokladu, že smysl obnovy nebude naplněn, pokud její povolení "fakticky povede pouze k jinému důvodu odmítnutí návrhu (místo pro nepřípustnost pro zjevnou neopodstatněnost)." [Šimíček, Vojtěch. Obnova řízení před Ústavním soudem. Právník č. 12/2001, s. 1228-1240 (1239)].
11. Akceptaci jednostranného prohlášení vlády ze dne 8. července 2013, kterým uznala, že odmítnutím přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy, lze ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva pokládat za ekvivalentní výslovnému konstatování tohoto soudu, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, a tedy za splnění podmínky pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Ve světle výše uvedeného byl návrh na obnovu řízení Ústavním soudem shledán přípustným, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v neprojednání jeho ústavní stížnosti, resp. v jejím odmítnutí pro formální vady (opožděnost), ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva, který se zabýval pouze včasností ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv věcí samou. Akceptování prohlášení vlády a zadostiučinění nabídnuté vládou navrhovateli nelze pokládat jak z pohledu navrhovatele, tak ani z hlediska ustanovení §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu za dostatečnou nápravu následků porušení Úmluvou zaručeného práva. Vztah komplementarity mezi postupem Evropského soudu pro lidská práva a subsidiaritou obnovy řízení u Ústavního soudu vyznívá ve prospěch obnovy řízení vzhledem k tomu, že Evropský soud pro lidská práva se věcí blíže nezabýval a rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu právě s přihlédnutím k možnostem nápravy v České republice, avizovaným prohlášením vlády. Nabídnutému zadostiučinění ve výši 4 100 eur je pak třeba rozumět jako satisfakci pro navrhovatele za jeho předchozí zbavení přístupu k Ústavnímu soudu, nikoliv jako "odstupné" za vzdání se tohoto přístupu do budoucna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS 50/13 in http://nalus.usoud.cz).
13. Za tohoto stavu věci nelze než dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 je ve smyslu ustanovení §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14 [§11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost navrhovatele sp. zn. II. ÚS 787/10 bude na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle ustanovení §119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.