ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.28.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 28/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Milady Tomkové, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednávání návrhu Městského soudu v Brně na zrušení části zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 11/2013 Sb., takto:
Soudce Tomáš Lichovník je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 28/13.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2013 doručen návrh Městského soudu v Brně, který vzešel z řízení o žalobě soudce Krajského soudu v Brně proti České republice o nároku na doplacení části platu, který je jinak vyplácen na základě zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb. Navrhovatel se domnívá, že ustanovení zákona, jehož má být ve věci použito, především stanovení násobku 2,75 platové základny, je v rozporu s ústavním pořádkem tak, jak jej již v minulosti ve vztahu k platovému zabezpečení soudců vyložil ve svých rozhodnutích Ústavní soud.
2. Dle §37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předložil soudce Tomáš Lichovník dne 26. 6. 2013 plénu Ústavního soudu prohlášení, v němž vyjadřuje své přesvědčení, že zde existují skutečnosti, které by mohly zakládat pochybnost o jeho nepodjatosti ve vztahu k projednávané věci.
3. Důvody těchto obav spatřuje v tom, že jako prezident Soudcovské unie České republiky, o. s. (dále jen "Soudcovská unie"), kteroužto funkci vykonával od roku 2008 až do roku 2014, opakovaně veřejně vystupoval proti restrikcím soudcovských platů, ať již se jednalo o jejich zmrazení či přímé snížení. Soudcovská unie přímo podporovala soudce obecných soudů, aby se svých nároků domáhali soudní cestou, přičemž on sám jako její představitel šel příkladem a žalobu podal. Byť je připraven vzít tuto žalobu zpět a má za to, že by byl schopen rozhodovat nestranně a nezaujatě, domnívá se, že zvenčí by důvěra v takové rozhodnutí mohla být s ohledem na výše uvedené okolnosti narušena. Navrhuje proto své vyloučení z projednávání a rozhodování předmětné věci.
4. Podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
5. Dosavadní judikatura Ústavního soudu spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996, N 127/6 SbNU 429). Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001, N 98/23 SbNU 11, nebo nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004, N 121/34 SbNU 255).
6. Pokud se jedná o posouzení podjatosti a vyloučení soudce v řízení o kontrole norem, Ústavní soud zastává názor (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002, U 17/26 SbNU 379), že v tomto specifickém typu řízení, v němž primárně nejde o ochranu subjektivních práv účastníků řízení, ale o ochranu ústavního pořádku v jeho objektivní poloze, nelze zcela mechanicky aplikovat pojetí nestrannosti a nepodjatosti tak, jak je uplatňováno v řízeních, jejichž předmětem je ochrana individuálních subjektivních práv. V citovaném usnesení tak Ústavní soud například učinil závěr, že veřejná prezentace soudců Ústavního soudu k odborným právním otázkám nezakládá důvod pro vyloučení soudce Ústavního soudu pro podjatost podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To platí i v případě, kdy se taková prezentace uskutečnila v rámci přípravy a projednávání novely zákona, neboť tento důvod vylučuje z důvodů zakládajících podjatost ve vztahu k projednávané materii výslovně i zákon o Ústavním soudu (§36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud k pojetí nestrannosti v řízení o kontrole norem rovněž uvedl, že soudci Ústavního soudu, stejně jako ostatní jednotlivci, jsou adresáty řady právních norem a jsou též účastníky řady právních vztahů založených či regulovaných právními normami, jejichž přezkum může být předmětem posouzení v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Přitom dotčená právní norma se soudců Ústavního soudu může osobně dotýkat s různou mírou intenzity (daňový poplatník, vlastník či nájemce bytu, příjemce starobního důchodu, příjemce zdravotní péče atd.) a je třeba pečlivě vážit, zda striktní výklad důvodů zakládajících podjatost soudce by ve výsledku neparalyzoval Ústavní soud jako celek. Důvody k vyloučení soudce z rozhodování v řízení o kontrole norem je proto třeba vykládat velmi restriktivně (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 3. 5. 2012).
8. Vycházejíc z uvedených závěrů plénum Ústavního soudu uvážilo, zda skutečnosti uváděné soudcem Tomášem Lichovníkem v daném případě zakládají důvod k tomu, že by tento soudce v této věci mohl být vnímán jako nikoliv nestranný. Dospělo přitom k závěru, že tomu tak je.
9. K tomuto závěru vedla Ústavní soud skutečnost, že soudce Tomáš Lichovník byl oficiálním vrcholným představitelem Soudcovské unie v období, kdy tato organizovala koordinovanou činnost v boji proti snižování či zmrazování platů soudců obecných soudů, ať již prostřednictvím veřejného vystupování proti platovým restrikcím nebo přímé podpory k podávání individuálních žalob, která ostatně vyústila v současné řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Jako prezident Soudcovské unie zastupoval zájmy všech jejích členů, jakož i materiální zájmy soudcovského stavu obecně, i při jednáních s orgány státní správy a představiteli státní moci. Soudcovská unie je přitom při neexistenci profesní komory sdružující všechny příslušníky soudcovského stavu považována za relevantní reprezentaci soudcovského stavu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7. 9. 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.)]. Ústavní soud má za to, že angažovanost soudce Tomáše Lichovníka z titulu jeho funkce prezidenta Soudcovské unie v dané věci zakládá objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti a nepodjatosti. Jinak řečeno, z pohledu veřejnosti by tento soudce mohl být s ohledem na výše uvedené skutečnosti vnímán jako nikoliv nestranný.
10. Z uvedených důvodů plénum Ústavního soudu dospělo postupem dle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k závěru, že zde jsou dány důvody pro vyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 28/13.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu