ECLI:CZ:US:2015:1.US.1080.15.1
sp. zn. I. ÚS 1080/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ExitStav s. r. o., se sídlem v Brně, Veveří 39, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2015 č. j. 21 Co 1/2015-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2015, č. j. 21 Co 1/2015-44. Tímto rozhodnutím bylo ve výroku II., týkajícím se náhrady nákladů řízení, potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 C 120/2014-33.
2. Citovaným usnesením okresní soud ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému Dopravnímu podniku hlavního města Prahy - v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí - rozhodl tak, že výrokem I. řízení zastavil, ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. rozhodl, že stěžovatelce bude vrácen zaplacený soudní poplatek.
3. Stěžovatelka se v daném řízení návrhem ze dne 2. 6. 2014 domáhala, aby z exekuce vedené Okresním soudem ve Znojmě ve prospěch oprávněného Dopravního podniku hlavního města Prahy proti povinnému Davidu Slatinskému, byl ze soupisu movitých věcí vyloučen notebook DELL Inspirion Queen 15R. Podáním ze dne 4. 8. 2014 vzala stěžovatelka svůj návrh zpět, neboť dne 14. 7. 2014 pracovník soudního exekutora vydal předmětnou věc stěžovatelce do rukou Milana Slatinského. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. Řízení bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby a náklady by tedy měla hradit žalobkyně (stěžovatelka), žalovaný však žádné neuplatňoval.
4. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně tak, jak výše uvedeno, když dospěl s ohledem na okolnosti věci k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru obecné soudy otázku týkající se náhrady nákladů řízení posoudily nesprávně. V řízení byla úspěšná, když žalobu vzala zpět pro chování žalovaného, a měla by tedy mít právo na náhradu nákladů. Ve věci se prý jednalo o soupis věcí v bydlišti otce povinného, kde povinný již léta nebydlí a nemá přímou vazbu na stěžovatelku jako společnost. Soudy však tuto otázku rozhodly podle stěžovatelky nepřípustně formalisticky, částečně překvapivě a v nesouladu se zásadou rovného zacházení s účastníky řízení.
6. Odůvodnění soudů v tomto směru proto považuje stěžovatelka za nedostatečná, nejednoznačná, a s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, nesouhlasí. Z uvedených důvodů tedy navrhla, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
9. To platí tím spíše v otázkách, týkajících se náhrady nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou jejich naprosto svévolného výkladu anebo interpetace, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Nic takového ve zkoumaném případě přitom nebylo zjištěno.
10. Není možné, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů, týkající se nákladů řízení, a to v zásadě pouze na úrovni podústavního práva. Zásah Ústavního soudu je v této oblasti ve shodě se shora již vysloveným oprávněním pouze v případě zcela mimořádného excesu obecného soudu, ke kterému však v daném případě nedošlo. Tak tomu bylo například ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 303/12, na který stěžovatelka odkazuje, zkoumaný případ je však v podstatných okolnostech odlišný. V tehdy řešené věci se jednalo o fyzickou osobu, postiženou výkonem exekuce, kdy byl sepsán majetek její denní potřeby (lednice, pračka, vysavač apod.), a pod hrozbou odvozu těchto věcí byla nucena zaplatit vymáhanou pohledávku pracovníkům soudního exekutora, ačkoliv s ní neměla nic společného. Obecný soud se při řešení otázky nákladů řízení tímto nepoměrem mezi zásahem do práv stěžovatelky a výkonem práva oprávněné osoby vůbec nezabýval, a rozhodl, že žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů nepřísluší.
11. V nyní zkoumané věci stěžovatelka, právnická osoba, usilovala o to, aby ze soupisu movitých věcí byl vyloučen notebook, který byl ale následně pracovníkem exekutora vrácen, a stěžovatelka tedy vzala svůj návrh zpět. Řízení bylo zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, a náklady by obecně vzato měla hradit žalobkyně (stěžovatelka), žalovaný však žádné neuplatňoval. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka zejména pochybila v tom, že nesplnila svoji povinnost žalovanému jako oprávněnému ve výkonu rozhodnutí řádně doložit existenci svého vlastnického práva. Soud ale zároveň také přihlédl k neformálnímu postupu exekutora, který věc fyzicky předal stěžovatelce až po podání její žaloby, a rozhodl, že žádné ze stran se nepřiznává náhrada nákladů, a to i pro řízení odvolací.
12. V takovém závěru nelze spatřovat nic protiústavního. Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, majícím svůj základ v názoru, jakým způsobem měly soudy hodnotit podstatné okolnosti věci ve vztahu k jejímu údajnému nároku na náhradu nákladů. Ústavní soud podotýká, že by bylo možné dospět i k závěrům poněkud odlišným, než ke kterým dospěly obecné soudy, ale není úkolem Ústavního soudu jejich řízení "opravovat" již s ohledem na bagatelní podstatu věci.
13. Soudní řízení v daném případě proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic podstatného vytknout.
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu