ECLI:CZ:US:2015:1.US.1174.15.1
sp. zn. I. ÚS 1174/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele ZK IMPEX, spol. s r.o. v insolvenci, se sídlem Na Járově 2, Praha 3, zastoupeného JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Zelinářská 10/550, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 33Cdo 5251/2014-439 ze dne 29. 01. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou včas podanou ústavní stížností ze dne 20. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel před obecnými soudy domáhal snížení náhrady nákladů řízení, k níž byl rozhodnutím odvolacího soudu zavázán.
3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel podal dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že mu uložil zaplatit na těchto nákladech místo částky 109.539 Kč částku 313.644,60 Kč. Dovolání má za přípustné "podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru". Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen "o. s. ř."), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Stěžovatel však zákonem požadované náležitosti dovolání dostatečně nevymezil.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v rozporu s důkazním materiálem předloženým Okresnímu soudu v Benešově a posléze i Krajskému soudu v Praze, soud numericky pochybil a neztotožnil se s předloženými důkazy ohledně výše finanční částky, kterou zaplatil subdodavatel žalovanému v neprospěch stěžovatele. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že ani soud prvního stupně, ani soud druhého stupně, ani Nejvyšší soud se nevypořádaly s objektivním vyčíslením škody, čímž bylo narušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ačkoliv došlo v průběhu řízení před obecnými soudy k prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, v důsledku čehož nastaly účinky podle §246 odst. 1 a §249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nelze přehlédnout, že v uvedeném řízení bylo podle §264 odst. 2 téhož zákona posléze pokračováno na jeho návrh, a nikoliv na návrh jeho insolvenčního správce. Stěžovatel tedy zůstal účastníkem předmětného řízení, pročež byl rovněž oprávněn k podání ústavní stížnosti (shodně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3395/14 ze dne 3. 3. 2015, bod 12).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu