ECLI:CZ:US:2015:1.US.1565.15.1
sp. zn. I. ÚS 1565/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 20/2015-323 ze dne 4. března 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud jako soud odvolací tímto rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu v části, v níž okresní soud zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilou dceru za období do 31. 1. 2015. Krajský soud dále změnil rozsudek soudu okresního tak, že původní výživné ve výši 3 100 Kč měsíčně snížil od 1. 2. 2015 na 1 700 Kč měsíčně.
2. Krajský soud uvedl, že podle předchozích pravomocných rozsudků o návrzích stěžovatele na snížení výživného se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání. Důkazy k vyvrácení tohoto zjištění soud neprovedl s tím, že byly hodnoceny již v předchozím řízení a stěžovatel nemůže v řízení novém dosáhnout opravy předchozích rozsudků. Pro věc významná tak může být pouze změna poměrů od posledního rozhodnutí o výživném. Soud se částečně ztotožnil se soudem okresním v tom, že od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k podstatné změně poměrů u dcery stěžovatele a její matky. U stěžovatele došlo ke změně v jeho možnosti plnit vyživovací povinnost. Jakkoliv soudy dříve došly k závěru, že se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, není možné k této skutečnosti přihlížet stále. Stěžovatel od posledního rozhodnutí o výživném získal nové zaměstnání, čímž projevil vůli zajistit si výdělek, jehož výše odpovídá jeho schopnostem. Proto soud výši výživného určil s ohledem na výši jeho nového výdělku a počet vyživovacích povinností. Soud naopak neshledal důvod pro snížení výživného před získáním tohoto nového zaměstnání, protože jej stěžovatel v průběhu dokazování nepřesvědčil o tom, že v této době skutečně a vážně usiloval o získání zaměstnání odpovídajícího jeho možnostem a schopnostem.
3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se soud nijak nevypořádal s jeho tvrzením o (ne)dobrovolnosti odchodu z předchozího výhodnějšího zaměstnání. Soud podle něj nesprávně hodnotil jeho možnost dosáhnout původního příjmu, možnost skutečného uplatnění na trhu práce. Stejně tak soud nesprávně hodnotil zprávu Úřadu práce České republiky o tom, že stěžovatel neodmítl žádné z nabízených pracovních míst.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na to, zda se krajský soud měl zabývat okolnostmi, za jakých se stěžovatel vzdal svého zaměstnání. Dále stěžovatel zpochybňuje hodnocení svých majetkových poměrů. Stěžovatel tak pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v civilním řízení a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy soudů. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
8. Stěžovatel především namítá, že se soud dostatečně nevypořádal s jeho důkazními návrhy. V této souvislosti judikatura Ústavního soudu setrvale uvádí, že právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. V projednávané věci krajský soud vyložil, že navrhované důkazy jsou nadbytečné, neboť směřují ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v předchozích, pravomocně ukončených řízeních. Soud se tedy s návrhem stěžovatele řádně vypořádal a vysvětlil, že v řízení o návrhu stěžovatele je rozhodná změna poměrů od posledního rozhodnutí (srov. §923 odst. 1 občanského zákoníku). Stěžovatel tento závěr soudu ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Z ústavního hlediska tak Ústavní soud nemá postupu krajského soudu co vytknout.
9. Dále stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů o jeho životní úrovni a schopnosti plnit vyživovací povinnost ve stanovené výši. I zde lze odkázat na setrvalou judikaturu Ústavního soudu. Podle ní by byl dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu