infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2015, sp. zn. I. ÚS 1638/15 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:1.US.1638.15.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2015:1.US.1638.15.1
sp. zn. I. ÚS 1638/15 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Signo Solar PP01, s.r.o., IČO: 28206258, se sídlem v Praze 6, Na Zátorce 12, zastoupeného JUDr. Petrem Kališem Ph.D., advokátem se sídlem Týn 1/639, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 6 Afs 29/2015-40 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2015 č. j. 15 Af 117/2013-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ústavní zásady rovnosti před zákonem (čl. 1 a 3 Listiny) a zákazu retroaktivity (patřícího mezi základní náležitosti demokratického a právního státu podle čl. 9 odst. 1 Ústavy České republiky). 2. Stěžovatel vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Sulkov, okres Plzeň - sever. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a.s., a to za cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsíci červenci 2012. Stěžovatel vyfakturoval společnosti ČEZ Distribuce, a.s., částku ve výši 10.008.720 Kč a 10.048.507 Kč, celkem tedy 20.057.227 Kč. Společnost ČEZ Distribuce, a.s., však uhradila stěžovateli jen část z fakturovaných částek. Stěžovatel ji požádal o vysvětlení dle §237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"). Společnost ČEZ Distribuce, a.s., svůj postup odůvodnila tím, že jako plátce daně byla povinna z platby srazit odvod z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona č. l80/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"). Stěžovatel jako poplatník daně podal proti postupu společnosti ČEZ Distribuce, a.s. jako plátci daně stížnost dle §237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad v Děčíně zamítl stížnost stěžovatele s tím, že plátce daně postupoval v souladu se zákonem, a proto je stížnost nedůvodná. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 5. 6. 2013 č. j. 15595/13/5000-14203-706599 zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 30. 10. 2012. Stěžovatel se tedy žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení obou uvedených rozhodnutí. Žaloba stěžovatele byla Krajským soudem v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná. Rovněž kasační stížnost stěžovatele byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k odepření spravedlnosti, neboť se soudy vyhnuly meritornímu přezkoumání jeho věci. Stěžovatel dále namítá porušení principu právní jistoty v důsledku změny právního názoru Nejvyššího správního soudu, který nejprve akceptoval napadání dopadů solárního odvodu v individuálních situacích postupem podle ustanovení §237 daňového řádu a následně správními žalobami a až později usnesením rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 prohlásil uvedenou procesní cestu za nepoužitelnou a zcela tak popřel svoji předchozí judikaturu. Touto změnou judikatury přitom dle stěžovatele došlo k odnětí jakékoliv reálné možnosti ochrany jeho vlastnického práva a k porušení práva na přístup k soudu. Solární odvod podle stěžovatele představuje nepřijatelný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to konkrétně do jeho vlastnického práva, neboť jeho majetková sféra byla zasažena ze strany veřejné moci dodatečnou daní, uvalenou na činnosti stěžovatele v rozporu s ex lege garantovanými zárukami, jakož i do jeho práva na svobodu podnikání. Dle názoru stěžovatele by tedy ustanovení o solárním odvodu v rozsahu, ve kterém zabraňují dodržení zákonných garancí, neměla být v případě stěžovatele aplikována. Stěžovatel má za to, že se stát vůči němu dopustil zjevné nespravedlnosti a že stěžovatel byl ze strany státu poškozen zásahem do jeho majetkové sféry. V době, kdy se stěžovatel rozhodoval o výstavbě fotovoltaické elektrárny, návratnosti investic a způsobu financování, vycházel ze záruky udržení výše výkupních cen. Nadto stěžovatel uvádí, že nerovnost, kterou zapříčiňuje zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření, spatřuje především v tom, že odvodem byly zatíženy pouze solární elektrárny uvedené do provozu v dvouletém období od začátku ledna 2009 do konce prosince 2010 a ve skutečnosti, že ostatní obnovitelné zdroje energie žádnou dávkou postiženy nebyly. Podnikatelé v oblasti výroby energie z těchto zdrojů tak byli libovolně rozděleni do dvou skupin, z nichž jedna byla znevýhodněna odvodem. 4. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud předně připomíná, že problematikou "solárního odvodu" se ve své judikatuře již obsáhle zabýval a na vyřčených závěrech nemá co měnit. Takto předně v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, č. 220/2012 Sb.; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k samotné ústavnosti zákonem stanovené povinnosti "solárního odvodu" vyzdvihl, že "volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu." Dále k okolnostem, za nichž nemusí být solární odvod ze strany státu požadován, uvedl, že "nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn." Rovněž tak konstatoval, že "je povinností správce daně vytvořit koordinované praktické postupy směřující v odůvodněných případech k odvodu výběrem, nikoliv srážkou, ze strany plátce odvodu, a to s cílem umožnit daňovému poplatníkovi přístup k institutům posečkání, rozložení úhrady daně na splátky či prodloužení lhůty k podání vyúčtování." 6. Uvedené Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž řešil typově obdobný případ jako nyní projednávanou věc. V tomto nálezu se Ústavní soud obšírně zabýval tím, zda není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (a též další judikaturou Ústavního soudu) současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítly posuzovat rdousící efekt "solárního odvodu" na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle ustanovení §237 daňového řádu, tj. v rámci stížností na postup plátce daně. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu". 7. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně může správce daně přezkoumat pouze postup plátce daně z hlediska dodržení zákonných norem. V případech solárního odvodu to konkrétně znamená, že je oprávněn pouze posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Tento zákon přitom z hlediska osvobození od solárního odvodu v ustanovení §7d, účinném do 29. 5. 2012, stanovil, že "od odvodu je osvobozena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, která je umístěna na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru nemovitostí." Další výjimky ze solárního odvodu, na základě kterých by byl poplatník, respektive plátce odvodu, své zákonné povinnosti zproštěn, zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů neobsahoval, což ostatně zmínil Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 17/11. Za této situace tedy institut stížnosti na postup plátce daně neumožňoval individuální přístup k dotčeným výrobcům elektřiny ze slunečního záření zasažených rdousícím efektem, neboť zákon nepředvídal možnost neplacení solárního odvodu z důvodu masivního zásahu do majetkové podstaty poplatníka. Opačný výklad by byl ve značném rozporu s dikcí příslušných ustanovení daňového řádu a ve své podstatě by překračoval meze akceptovatelné interpretace právních norem. Takto by soudní moc (včetně Ústavního soudu) dávala plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným, přičemž nemožnost takové, contra legem jdoucí, interpretace, nemůže být ospravedlněna ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech. Jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren tak nemůže být chápán jako výzva soudní moci k "ohýbání" a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§259 daňového řádu). Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. 8. Dále Ústavní soud v citované judikatuře uvedl, že "solární odvod" lze zajisté považovat za daň či poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, přičemž z hlediska ústavnosti jeho výběru je klíčové, zda byl vybrán na základě a v souladu se zákonem, což v těchto typových případech bylo (viz také výše nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Podobně odmítl porušení práva svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož se navíc lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které ho provádějí. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci tak není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob. 9. Zároveň Ústavní soud ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 zopakoval, že v některých případech skutečně mohou být provozovatelé fotovoltaických elektráren v neúměrné míře zasaženi solárním odvodem, který by na ně měl likvidační dopad, a je proto na státních orgánech, aby přijaly adekvátní opatření zamezující v extrémních (a eventuálních) případech tomuto "rdousícímu" efektu. Zdůraznil však, že do této fáze případ stěžovatele doposud nedospěl, jelikož nelze tvrdit, že by již nyní bylo zřejmé, že státní moc úmyslně zamýšlela v neakceptovatelné míře zasáhnout do práv a svobod dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren, neboť mj. ani neuběhla doba, v rámci níž stát garantoval návratnost investic do těchto zdrojů. Za této situace tedy nelze dospět jednoznačně k závěru, že by bylo v neúměrné míře zasaženo vlastnické právo stěžovatele (či stěžovatelů ve skutkově podobných případech), a proto není možné jakkoli nahrazovat normotvorbu zákonodárce pro stěžovatele výhodnou interpretací právních norem. Odmítl tak i námitky týkající se narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, stejně jako námitku denegatio iustitiae. Současný postup obecných soudů a daňových úřadů neshledal ani za svévolný, a proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost zamítl. 10. Ústavní soud po prostudování nyní projednávané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal, že by se tento případ výrazně odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem rozhodnutých (viz především k samotné podstatě "solárního odvodu" nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a pak také dále nález sp. zn. II. ÚS 2216/14), a proto na jejich odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Veškeré argumenty stěžovatele týkající se samotné podstaty solárního odvodu i možností, které mu právní řád nabízí k přezkumu, zda dotčený odvod nemá na poplatníka "likvidační efekt", byly totiž v těchto rozhodnutích náležitě objasněny a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoli přehodnocovat. Je přitom třeba zdůraznit, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a je závazný i pro samotný Ústavní soud, přičemž závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, respektive ty jeho části, jež obsahují nosné důvody pro konečné rozhodnutí (srov. za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.). Proto stěžovatel nemůže namítat, že za situace, kdy nebyl účastníkem shora citovaných řízení, nemohl řádně chránit svá ústavně garantovaná základní práva a svobody. Obzvláště za situace, kdy nikterak neprokázal, že by se jeho případ výrazně odlišoval od případů již dříve Ústavním soudem řešených a jeho argumentace se v zásadě neodlišovala od argumentace stěžovatelů v těchto řízeních, s níž se Ústavní soud již dříve náležitě vypořádal. 11. Zároveň však Ústavní soud připomíná, že nadále platí jeho výzva veřejné správě, aby pečlivě a průběžně analyzovala rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření a v případě, že by se taková nutnost objevila, tj. v těch případech, v nichž je vskutku odůvodněné, aby byl případný likvidační efekt solárního odvodu eliminován, včas reagovala vydáním adekvátního rozhodnutí. Daňová exekutiva přitom má možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních účinků různými prostředky, a to při posouzení celkové ekonomické situace daňového subjektu se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních (srov. totožně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014-55). 12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. 13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015 David Uhlíř, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:1.US.1638.15.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1638/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 1. 6. 2015
Datum zpřístupnění 15. 7. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 180/2005 Sb., §7a, §6
  • 280/2009 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík daň/výpočet
daň/daňová povinnost
vlastnické právo/omezení
správní soudnictví
daňové řízení
stížnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1638-15_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 88840
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18