ECLI:CZ:US:2015:1.US.18.15.1
sp. zn. I. ÚS 18/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 4 Tdo 1264/2014-43, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2014 č. j. 8 To 34/2014-247, a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 2 T 162/2013-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny záklaních práv a svobod, jakož i čl. 6, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 11. 2013 č. j. 2 T 162/2013-168 byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 To 34/2014-247, jímž napadený rozsudek okresního soudu zrušil, a za podmínek §259 odst. 3, písm. a), b) trestního řádu znovu ve věci rozhodl sám. Konstatoval, že stěžovatel v období od 22. května 2013 do 31. července 2013 v domě č. X v S. za 1) pro sebe bez povolení záměrně pečoval o zasazených rostoucích 224 rostlin konopí ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) Jednotné úmluvy o omamných látkách vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., z nichž nejméně v pěti bylo více než 0,3 % D9-tetrahydrokanabinolu a ohledně zbylých musel předpokládat, že tomu bude také tak, a za 2) měl pro sebe bez povolení 1217,31 gramu sušiny z konopí ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) Jednotné úmluvy o omamných látkách vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., v němž bylo 16,88 gramu D-9-tetrahydrokanabinolu, který je uveden jako psychotropní látka v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.
4. Krajský soud tak došel k závěru, že stěžovatel jednáním pod bodem č. 1) neoprávněně pro vlastní potřebu pěstoval v množství větším než malém rostlinu konopí a dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby pro vlastní potřebu neoprávněně pěstoval rostlinu konopí ve větším rozsahu a učinil tak v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedošlo, a jednáním pod bodem č. 2) neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával omamnou látku konopí ve větším rozsahu a psychotropní látku obsahující tetrahydrokanabinol ve větším rozsahu.
5. Tím stěžovatel podle odvolacího soudu spáchal přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, částečně dokonaný a částečně ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §285 odst. 3 trestního zákoníku, a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných na straně 2 a 3 výroku rozsudku.
6. Stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 4 Tdo 1264/2014-43, odmítnuto.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že z žádné legislativní úpravy v České republice nevyplývá, co je možné pro účely trestné činnosti podle §285 trestního zákoníku považovat za množství větší než malé a větší množství. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, kterým byla zrušena část ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku a §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Soud prvního stupně ani odvolací soud se podle názoru stěžovatele v jeho případě řádně nevypořádaly s otázkou definice "množství většího než malého" a "většího množství". Odvolací soud se prý snažil opticky odstranit nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně, který vyšel z definic uvedených výrazů ve zrušených normách, ale jeho argumentaci označil stěžovatel za částečně nelogickou, vnitřně rozpornou a vedoucí v podstatě ke stejnému závěru a aplikaci již zrušených ustanovení. Tyto chyby neodstranil ani Nejvyšší soud, který k této otázce jen odkázal na usnesení svého velkého senátu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a stanovisko trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, které ale byly přijaty před citovaným nálezem Ústavního soudu.
8. Dále stěžovatel zpochybnil závěry odborného posudku, vypracovaného ve věci odborem kriminalistické techniky a expertiz z odvětví chemie a fyzikální chemie expertkou kpt. Salivarovou, slyšenou před soudem prvého stupně i před odvolacím soudem. Za problematickou stěžovatel přitom považuje skutečnost, že odborný ústav si vybral pouze několik kusů zajištěných rostlin a sušiny, ze kterých zjišťoval množství THC a ze zbytku zabavených rostlin nikoliv. Stěžovatel prý semena kupoval z různých zdrojů, a protože je hodlal použít pro přípravu masti, nezkoumal, zda se jedná o technické konopí bez obsahu THC nebo naopak o konopí s vysokým obsahem THC. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého prý oddělením sušiny od rostliny byla naplněna skutková podstata dalšího trestného činu, což se podle stěžovatele příčí teorii jednoty a totožnosti skutku. V rámci úhrnného trestu tak byl údajně potrestán v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Stěžovatel také namítl, že byl odsouzen za pěstování konopí, přičemž toto pěstování je nyní možné na základě povolení Ministerstva zdravotnictví pro medicínské účely. Jen proto, že podobné úřední povolení neměl, byl uznán vinným z trestné činnosti, a přitom prý předmětnou rostlinu pěstoval jen pro svoje osobní léčebné účely.
9. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 8 To 34/2014-247, a to vzhledem k závažnosti následků, které by u něho mohly nastat, které shledává v existenci záznamu v rejtříku trestů.
10. Nejdříve je nutno poznamenat, že vůči rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 11. 2013, č. j. 2 T 162/2013-168 je nutno ústavní stížnost považovat z povahy věci za nepřípustnou, neboť toto rozhodnutí, jak výše uvedeno, již bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 8 To 34/2014-247 jako soudu odvolacího. Ústavní soud by tedy ani neměl v případě rozsudku okresního soudu co rušit.
11. Pokud jde o zbývající napadená rozhodnutí, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal tato rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
12. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, dalšími ústavními zákony a základními právy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
13. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost celého procesu narušit nemohla. Právě o takovou situaci šlo i v souzené věci.
14. Klíčovým pro daný případ je totiž posouzení, zda soudy měly při kvalifikaci trestné činnosti stěžovatele (otázka definice "množství většího než malého" a "většího množství" drogy) vycházet z ustanovení zrušených Ústavním soudem (leč ustanovení ještě aplikovatelných) nebo, při neexistenci zákonné definice, ze soudní judikatury. Obecné soudy přitom zvolily první možnost, která byla možností správnou. Dopustily se přitom jen toho pochybení, že ve svých odůvodněních, jinak velmi podrobných, tuto skutečnost nevyjádřily zcela jasným, srozumitelným a logickým způsobem.
15. Přitom Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12, kterým byla zrušena část ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku a §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., v bodě 36. uvedl: "Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010, ST 31/59 SbNU 607; aj.). Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným případům, by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení v rozporu se smyslem tohoto nálezu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012) k vyšší míře právní jistoty. Kvůli rozdílům mezi shora citovanou ustálenou přísnější rozhodovací činností obecných soudů a mírnějším řešením zvoleným vládou díky napadenému zmocňovacímu zákonnému ustanovení, a to rozdílu postrádajícího jakékoliv racionální ústavněprávní zdůvodnění, proto není materiální a tím ani formální důvod pro případný postup podle §71 odst. 1 zákona."
16. Ve zkoumaném případě došlo k trestné činnosti stěžovatele v době od 22. května 2013 do 31. července 2013 a předmětný nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 23. srpna 2013. Teprve tímto dnem pozbylo platnosti nařízení vlády, které upravovalo problematiku "množství většího než malého" pro účely trestního zákoníku a odkaz na ně v tomto zákoníku. Na případ stěžovatele byla tedy oprávněně tato právní úprava ještě aplikována, nehledě na to, že byla vůči němu mírnější, a tedy příznivější. Jak uvedeno, obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, tuto skutečnost jen vyjádřily poněkud krypticky a zavádějícím způsobem, ale výsledek soudního řízení proto nemůže být považován za nespravedlivý.
17. Jinak - a to se týká i zbylých námitek stěžovatele - totiž obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. To vše vyplývá jak z napadených rozhodnutí, tak z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
19. Pro úplnost možno dodat, že Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, který v dané věci konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, pokud přisvědčil obhajobě stěžovatele, že konopí pěstoval pouze pro svoji potřebu, když bylo naopak nepochybně zjištěno, že je pěstoval v profesionální pěstírně a v takovém množství, že bylo zjevně určeno pro obchodní účely. Jelikož odvolání ale podal jen stěžovatel, nemohlo být toto pochybení vzhledem k ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu napraveno. Také je nepochybné, jak konstatoval Nejvyšší soud, že s ohledem na to, kolik bylo zajištěno rostlin, je beze vší pochybnosti, že i rostliny, které nebyly podrobeny znaleckému zkoumání, obsahují tolik účinné psychotropní látky, že se jednalo o jejich nepovolené pěstování a tedy o jednání nikoliv v pouhém stadiu pokusu. Z uvedeného je zřejmé, že ve skutečnosti mohl být stěžovatel potrestán mnohem přísněji.
20. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů je bezpředmětný i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014 č. j. 8 To 34/2014-247.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu