ECLI:CZ:US:2015:1.US.2663.14.1
sp. zn. I. ÚS 2663/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Čermáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, se sídlem Štefánikova 136/66, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2014 č. j. 26 Co 622/2013-50 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2013 č. j. 64 EXE 3192/2012-38, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "po vydání rozhodnutí", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 11. 8. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména jeho vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil též s návrhem na zrušení části ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to ve slovech "po vydání rozhodnutí".
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému v návaznosti na jeho návrhy na spojení věcí (exekucí pro jistinu a pro náklady nalézacího řízení dle téhož exekučního titulu) a na částečné zastavení exekuce. Městský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jak stěžovatelův návrh na spojení věcí (výrok I.), tak jeho návrh na částečné zastavení exekuce nařízené pro částku 1.000 Kč (výrok II.). Městský soud neshledal, že by navrhované spojení věcí bylo v zájmu procesní ekonomie, ani že by byly splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, kterého se stěžovatel dovolával s tím, že vymáhaná pohledávka oprávněné zanikla splněním ještě před vydáním exekučního titulu. V exekučním řízení totiž nelze přezkoumávat předchozí rozhodnutí vydané v řízení nalézacím a naopak lze přihlédnout jen k takovému zániku práva, k němuž došlo až po vydání exekučního titulu. Proti výroku II. usnesení městského soudu se stěžovatel bránil odvoláním ke krajskému soudu; naopak proti výroku I. tohoto usnesení, o zamítnutí návrhu na spojení věcí, odvolání přípustné nebylo. Krajský soud následně napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu v daném výroku II. jako věcně správné potvrdil.
3. Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel přitom zejména brojí proti samotné zákonné úpravě zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, kterou považuje za rozpornou s principem spravedlnosti. Zmíněné ustanovení totiž zásadně neumožňuje zastavení výkonu rozhodnutí v případě, že vymáhaná pohledávka zanikla již před vydáním exekučního titulu. Díky tomu zejména v tzv. bagatelních sporech dochází k porušování vlastnických práv neurčitého okruhu osob, které se nejsou schopny účinně bránit v případech, kdy jejich pohledávky zanikly splněním již před samotným zahájením nalézacího řízení, a tak považují za omyl celé exekuční řízení, v němž navíc jako oprávnění často vystupují ne původní věřitelé, ale jejich právní nástupci. Napadené ustanovení tedy umožňuje vymáhat již zaniklé pohledávky. Nadto bezdůvodně upřednostňuje ty povinné, o jejichž povinnosti bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání (v takovém případě lze výkon rozhodnutí zastavit, i pokud vymáhané právo zaniklo již před vydáním tohoto rozsudku jako exekučního titulu), přičemž sami žalovaní (povinní) nemohou vydání rozsudku pro zmeškání v konkrétní věci ovlivnit.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. V projednávaném případě bylo v souvislosti se stěžovatelovým návrhem na spojení věcí takovým rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva napadené usnesení městského soudu, neboť proti předmětnému výroku I. tohoto usnesení nebylo odvolání přípustné. Toto usnesení bylo přitom stěžovateli doručeno dne 16. 4. 2013, jak Ústavní soud zjistil dotazem u Městského soudu v Brně. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti výroku I. usnesení městského soudu tak v daném případě marně uplynula v pondělí 17. 6. 2013, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 11. 8. 2014, a tudíž - v daném rozsahu - opožděně.
7. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti, tj. pokud směřovala proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně a výroku II. napadeného usnesení Městského soudu v Brně, bylo shledáno, že splňuje zákonné formální náležitosti. Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, a přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v daném rozsahu zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Žádné takové pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě shledáno nebylo. Obecné soudy stěžovatelův návrh na částečné zastavení exekuce posoudily v souladu s platnými a účinnými právními předpisy, tj. §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, přičemž svůj závěr vedoucí k zamítnutí daného návrhu srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, reagujíce na všechny relevantní námitky a argumenty stěžovatele. Je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl řádným účastníkem předchozího nalézacího řízení, v němž mu bylo umožněno se vyjádřit k žalobě a žalované pohledávce, byť tohoto práva nevyužil. V daném řízení mu byly rovněž k dispozici zákonné opravné prostředky (mimořádné). S ohledem na princip právní jistoty nelze umožnit, aby řádně vydaná a pravomocná rozhodnutí obecných soudů podléhala revizi bez jakéhokoli časového omezení - jejich revize je tak možno dosáhnout jen při uplatnění prostředků v rámci nalézacího řízení, a naopak v případném následném exekučním řízení - i s ohledem na efektivnost výkonu rozhodnutí (exekuce) - již není namístě zkoumat skutkový stav původní věci, ale toliko vykonat rozhodnutí vydané na základě dříve zjištěného skutkového stavu, při zohlednění okolností vzniknuvších po vydání tohoto nalézacího rozhodnutí (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 2883/11 ze dne 26. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže se tedy stěžovatel proti žalované pohledávce nebránil již v nalézacím řízení, ač mohl, nemůže toto své pochybení kompenzovat v exekučním řízení na úkor oprávněné osoby. Ústavní soud dále podotýká, že prima faciae případným není ani argument neodůvodněného upřednostnění povinných, v jejichž věci je exekučním titulem rozsudek pro zmeškání, neboť v takovýchto případech fakticky v rámci nalézacího řízení nedochází k přezkumu žalobních tvrzení, nýbrž ta jsou brána za nesporná - tyto případy jsou tak kvalitativně odlišné od případů vydání "klasických" meritorních rozhodnutí. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ohledně stěžovatelova návrhu na částečné zastavení exekuce nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, včetně práva vlastnit majetek či práva na spravedlivý proces.
11. Vzhledem ke shora uvedenému tak Ústavní soud nemohl než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
12. Pokud pak jde o stěžovatelův návrh na zrušení části dotčeného ustanovení §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že tento má v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a tedy sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud jej proto odmítl jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu